Ještě před několika lety byla Imbaba, jedno ze západních předměstí Káhiry, dějištěm každodenního velbloudího trhu. Neúnosné rozpínání dnes asi šestnáctimilionové metropole si však vynutilo jeho přesunutí. A tak se nyní největší súk al-gamel (arabsky velbloudí trh) v Egyptě koná v Biraši, 37 km severozápadně od nevzhledné Imbaby.
Za nevzhlednými slumy Káhiry začíná idylka egyptského venkova: drobná políčka oraná s pomocí vodních buvolů, hliněné chatrče, dřevěné povozy tažené osly nebo koňmi a rybáři lopotící se na vratkých člunech se svými sítěmi. I moji spolucestující vypadají exotičtěji než moderní Káhiřané, oblečeni do bílých turbanů a bavlněných galabií, dlouhých košil sahajících až ke kotníkům.
Po hodině krkolomné jízdy prašnými cestami vystupujeme u klidné řeky. Za chvíli se z ranní mlhy vynořuje převoz, který nás má dopravit na druhý břeh do Biraše. Vypadá jako zmenšená verze těžkých ropných tankerů, chybí mu jen ta ropa a motorový pohon. Přepravu si totiž musí pasažéři částečně odpracovat. Na každém břehu je ukotven tlustý řetěz, který probíhá kladkou na stožáru lodi. Asi pět lidí tahá řetězem, aby se plavidlo dostalo přes řeku. Z Biraše už je to na trh jen deset minut jízdy ve stoje na korbě náklaďáku přecpaného umouněnými vesničany a jejich zvířectvem.
Tržiště stojí na kraji Západní pouště, jak se říká Sahaře na západ od Nilu, ohraničeno cihlovou zdí. Na ploše o velikosti přibližně dvou fotbalových hřišť se zde tlačí stáda stovek velbloudů. Mezi nimi pobíhají jejich majitelé, kupci, potenciální kupci a poskoci kupců i majitelů. Občas se totiž nějaké zvíře splaší a uteče od svého stáda. V takovém případě ho naháněči rychle lapí a surovými ranami bambusovou holí zaženou zpátky. Aby se takovým zmatkům předešlo, ohne se velbloudu jedna končetina v koleni a sváže se tak, že zvíře může stát jen na třech. Tak zůstane v klidu a na nějaké běhání je přejde chuť.
Biraš, stejně jako spousta jiných arabských tržišť se zvířaty, rozhodně není podívaná pro milovníky zvířat. Proslulé koráby pouště tady přicházejí o poslední zbytky své důstojnosti. Rána holí nebo bičem do oka je běžnou součástí krocení nepoddajných jedinců a obměkčí málokterého obchodníka. Vzduchem se nese téměř nepřetržitý řev trápených zvířat, při kterém neznalému cizinci běhá mráz po zádech.
Obchod se uzavírá v celkem přátelské atmosféře, i když živé a hlasité smlouvání je nezbytnou podmínkou. Zákazník si nejprve s majitelem sedne k čaji a vodní dýmce a v poklidu klábosí. Pak si prohlédne a zkritizuje nabízená zvířata, znovu zasednou a handrkují se o ceně. Nejlevnější dromedár je k mání asi za čtyři sta amerických dolarů. Když je obchod uzavřen, prodané kusy se označí barevnou značkou na srst a za vydatného mlácení bambusových holí se nacpou na připravené náklaďáky.
Nejživěji se obchoduje mezi šestou a devátou hodinou ranní. Po desáté se vše pozvolna uklidňuje a po obědě prodává už jen pár neúspěšných zoufalců. Muhammad, jeden z bohatších obchodníků, mě zve na kus řeči a přeslazený čaj.
Zatímco usrkávám z horké sklenice, velbloudář se mazlí se svým oblíbeným velbloudětem Ahmedem a objasňuje mi původ svého zboží. Zvířata prý většinou pocházejí ze západního Súdánu.
Na hranici s Egyptem je nakoupí Muhammadovi agenti a s celou karavanou putují přes Saharu až sem do Biraše. Celá cesta trvá asi čtyřicet dní. Na trhu prodá kolem stovky kusů denně, když je dobrý den, až dvě stě. Většina velbloudů však nekončí svou dlouhou pouť u pyramid, coby atraktivní vozidlo turistů, ale na nedalekých jatkách a následně pak v káhirských řeznictvích.
 |
