Na útěku

Dnes vám přinášíme první ukázku z další dosud v Česku nezveřejněné povídky Kurta Vonneguta Na útěku.
Dnes vám přinášíme první ukázku z další dosud v Česku nezveřejněné povídky Kurta Vonneguta Na útěku. I tato povídka bude součástí knihy, kterou připravuje k vydání nakladatelství Argo.

Nechali doma zprávu, že mladiství se dokážou zamilovat stejně opravdově jako dospělí - možná ještě opravdověji. A utekli neznámo kam. Odjeli v chlapcově modré fordce s dětskou botičkou pověšenou na zpětném zrcátku a s hromadou komiksů na rozpáraném zadním sedadle. Policie po nich začala pátrat takřka okamžitě po ohlášení útěku a v novinách a v televizi ukazovali jejich fotky. Chytili je ale až za čtyřiadvacet hodin. Stačili se dostat až do Chicaga. Hlídkující policista je tam zahlédl v supermarketu a chytil je při nákupu, jenž připomínal celoživotní zásobu cukrovinek, kosmetiky, limonád a mražené pizzy. Dívčin otec dal policistovi odměnu dvě stě dolarů. Dívčin otec byl Jesse K. Southard, guvernér státu Indiana. Proto jejich útěk přilákal takovou pozornost veřejnosti. Je to vzrušující, když chlapec z polepšovny, který chodil guvernérovi sekat trávník, uteče s jeho dcerou. Když státní policisté přivezli dívku do guvernérovy vily v Indianopolis, guvernér Southard prohlásil, že podnikne okamžité kroky, aby dosáhl zrušení dceřina závazku. Neuctivý reportér podotkl, že takový krok je zbytečný, protože k žádné svatbě nedošlo. Guvernér vybuchl. "Ten chlapec se jí ani prstem nedotkl," zahřímal, "protože by mu to nikdy nedovolila! A jestli někdo řekne něco jiného, tak ho vlastnoručně seřežu jako psa." Reportéři chtěli pochopitelně s dívkou mluvit a guvernér řekl, že za hodinu pro ně dcera bude mít oficiální prohlášení. Nebude to její první prohlášení o útěku z domova. V Chicagu dali společně s chlapcem reportérům a policistům přednášku o lásce, pokrytectví, útlaku mladistvých, necitelnosti rodičů a dokonce padla i slova o raketách, Rusku a vodíkové bombě. Když však nyní dívka sešla dolů po schodech s novým prohlášením, protiřečila si v něm ve všem, co řekla v Chicagu. Prohlášení četla ze tří stránek popsaných na stroji a řekla v něm, že útěk byl hrůzným zážitkem, že chlapce nikdy nemilovala, že se musela zbláznit a že mladíka už nechce nikdy vidět. Řekla, že jediní lidé, které miluje, jsou její rodiče, že neví, jak jim má vynahradit všechno trápení, jež jim útěkem způsobila, že se teď soustředí jen na studium, aby se dostala na střední školu, a dodala, že si nepřeje, aby ji kdokoli fotografoval, protože po tak těžké zkoušce vypadá příšerně. Nevypadala zrovna příšerně; měla jen děsný účes a ryšavý přeliv, protože jí chlapec ostříhal a obarvil vlasy, aby ji nikdo nepoznal. A trochu plakala. Nevypadala unavená. Vypadala mladá, divoká a chycená - to bylo všechno. Jmenovala se Annie - Annie Southardová. Když reportéři odešli, když šli chlapci ukázat dívčino nové prohlášení, guvernér se obrátil na dceru a řekl: "No, rozhodně ti chci poděkovat. Jsem ti za to nesmírně vděčný." "Ty mi děkuješ za to, že jsem říkala všechny ty lži?" "Děkuji ti za malý krůček k nápravě škody, kterou jsi spáchala." "Můj vlastní otec, guvernér státu Indiana, mi přikázal, abych lhala," řekla Annie. "Na to nikdy nezapomenu." "A nebyl to poslední rozkaz, který jsi ode mě dostala," prohlásil. Annie na to nic neřekla, ale v duchu rodiče proklela. Rozhodla se, že od této chvíle jim nic nedluží. Až do smrti se k nim bude chovat chladně a odměřeně. Prokletí vešlo v okamžitou účinnost. Annieina matka Mary sešla po točitém schodišti do přízemí. Lži poslouchala z horního odpočívadla. "Myslím, žes to zvládl na výtečnou," řekla. "Za daných okolností to bylo zřejmě nejlepší řešení," řekl guvernér Southard. "Jen mě trochu mrzí, že jsme nemohli vystoupit ze stínu a říct, co si o tom o všem skutečně myslíme," řekla matka. "Že nemáme nic proti lásce, ani proti lidem, kteří nemají peníze." Chtěla Annie pohladit, ale dceřin varovný pohled ji včas zarazil. "Že nejsme snobové, drahoušku - a že nejsme necitelní lidé, kteří nefandí lásce. Láska je ten nejkrásnější cit na světě." Guvernér se odvrátil a začal civět z okna. "My v lásku věříme," řekla matka. "Víš přece dobře, jak moc miluju tvého otce - a jak moc tvůj otec miluje mě." "Když budeš chtít příště vystoupit a něco říct, tak to řekni," řekl guvernér. "Chtěla jsem to udělat," řekla jeho žena. "Mluv o penězích, mluv o výchově, mluv o vzdělání, mluv o přátelích, mluv o zájmech," řekl guvernér, "a pak, když budeš chtít, se můžeš vrátit k tématu lásky." Otočil se a pohlédl na manželku a na dceru. "Mluv o štěstí, pro boha živého," řekl. "Stýkej se s tím hochem klidně dál, měj si svou hlavu, a až budeš plnoletá a my ti v tom nebudeme moci zabránit, vem si ho za muže," řekl dceři, "ale nejen že se z tebe stane ta nejnešťastnější žena pod sluncem, on bude zároveň tím nejnešťastnějším mužem na světě. Vznikne z toho mišmaš, na který budeš moct být skutečně pyšná, protože se vdáš bez jediné podmínky pro šťastné manželství - a tou jedinou podmínkou teď myslím jedinou věc, která by vás nějak spojovala. A jaké budete mít přátele?" řekl. "Tu jeho partu od kulečníku ze společenského klubu? A koupíš mu hned po svatbě krásný dům a krásný nábytek a krásné auto - nebo budeš čekat, až na to vydělá, což bude trvat do soudného dne? A budeš si s ním prohlížet ty jeho komiksy? Budou se ti líbit stejné komiksy jako jemu?" křičel guvernér. "Kdo si myslíš, že jsi?" zeptal se Annie. "Myslíš, že jsi Eva a že Bůh pro tebe stvořil jen jednoho Adama?" "Ano," řekla Annie, vyběhla po schodech do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. O chvilku později se z pokoje ozvala hudba. Annie pustila desku. Guvernér a jeho žena stáli za dveřmi a poslouchali text písničky. Tady je: Říkají, že nevíme, co je to láska, ááách, dů-va-va, ou-ou, jééé víme ale, co je psáno ve hvězdááách, dů-va-va, ou-ou, jééé a tak mě drž pevně v náručí, dělej, co ti srdce poručí, naše štěstí u nohou nám leží, a co říkaj ostatní, na tom nám nezáleží. Asi o dvanáct kilometrů dál na jih se na opačném konci města reportéři mačkali na vstupní verandě domu chlapcových rodičů. Byl to starý a laciný přízemní dřevěný dům z roku 1926. Z předních oken byl výhled do neustále vlhkého přítmí prostorné verandy. Z postranních oken bylo vidět k sousedům, jejichž dům stál o tři metry dál. Slunce se dostalo do domu jen jediným zadním oknem, ale to, jak už to někdy bohužel bývá, vedlo jen do malé spíže. Ani chlapec, ani jeho matka či otec neslyšeli reportéry klepat. V obývacím pokoji byla puštěná televize, v kuchyni vyhrávalo rádio a rodina se zrovna hádala v jídelně na vzdáleném konci domu. Hádka se týkala takřka všeho, ale momentálně byl na pořadu chlapcův knírek. Nechával si ho růst už měsíc a otec ho právě přistihl, jak si ho černí krémem na boty. Chlapec se jmenoval Rice Brenter. Novináři nelhali, když napsali, že strávil nějaký čas v nápravném zařízení pro mladistvé. Ale od jeho propuštění už utekly tři roky. Poslali ho tam proto, že ve třinácti letech ukradl během jednoho týdne šestnáct automobilů. Od té doby se však, až na útěk s Annie, do ničeho vážného nenamočil. "Teď napochoduješ do koupelny," řekla jeho matka, "a tu hrůzu si okamžitě oholíš." Rice nikam nepochodoval. Zůstal stát na místě. "Slyšels, co řekla tvá matka, ne?" řekl otec. Když se Rice stále ještě nehýbal, otec se ho pokusil zesměšnit. "Asi si takhle připadá jako chlap - jako úžasnej neodolatelnej mazák," řekl. "Nevypadá jako chlap," řekla matka. "Vypadá jako tuctovej libovej frajer."

Pokračování v pondělí

Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bagomba, vydavatelství Argo. Kniha vyjde začátkem září. Copyright: Kurt Vonnegut, 1999, Jiří Popel, 2001.