Jdeme po žluté značce směrem k vodopádu Skok. Už ráno je zde poměrně dost turistů. Na vysokohorský výšlap je lépe si přivstat. Průměrná délka túry, při které projdete dvěma sousedními údolími (například Mlýnická a Furkotská dolina nebo Velká a Malá studená dolina) nebo vystoupíte na některý z vrcholů, kam vedou značené cesty, (Rysy, Kriváň) je 8 hodin. Za hodinu jsme pod vodopádem, kde si dopřejeme první malou přestávku. Výstup podél Skoku je zajištěný řetězy, ale není příliš náročný. Po jeho zdolání se přibližuje skutečný start našeho výstupu. Janko a Peter vytahují z batohů sedací úvazky pro každého z nás a kontrolují, jestli jsme si je dobře nasadili. Na každém z nich je karabina pro případ, že bychom se museli (nejčastěji kvůli špatnému počasí) navázat na lano. O několik desítek metrů dál odbočujeme napravo ze značeného chodníku, který je místy široký i několik metrů, na úzkou, sotva znatelnou cestičku. Je deset hodin a my začínáme prudce stoupat vzhůru.
| Slovenští šerpové |
| Horských vůdců je ve Vysokých Tatrách asi třicet. Turisté mohou v nejmenších velehorách na světě stoupat jen po značených trasách. Pro výstupy po ostatních chodnících je nutné si najmout autorizovaného průvodce, který stojí na jednu túru 4000 slovenských korun a může sebou vzít maximálně pět lidí.Vůdci se rekrutují většinou mezi horolezci, takže mají dostatek zkušeností, dokážou odhadnout počasí a poskytnout první pomoc. Mezi zákazníky je prý kromě Čechů řada Poláků, ale i Belgičané či Holanďané. |
Když už jsou z turistů v údolí jen barevné tečky, někdo na nás zapíská. Do toho se přidá svišť, takže chvíli nevíme, jestli se nám to jen nezdálo. Průvodci se otáčejí, ale mávnou nad tím rukou. Po chvíli se dva muži vydávají ostrý tempem za námi do svahu. Když se přiblíží, zavolá na ně jeden z průvodců do doliny: „To jsem já, Janko!“ „Nepoznali jsme tě, šťastnou cestu,“ zní odpověď zdola. Ti dva, co se teď vydávají zpátky, byli jedni z mnoha dobrovolných strážců tatranského národního parku, kteří dohlížejí na to, aby se nikdo nevydával, kam nemá. Kdyby nás dohnali a zjistili, že jdeme na vlastní pěst, dostali bychom pokutu.
Po půlhodině přicházíme ke žlebu. Vůdci nás upozorňují, abychom se drželi kvůli padajícímu kamení těsně za sebou. Šplháme téměř stále po čtyřech (hůlky by na téhle „střeše“ byly skutečně zbytečné), jen občas se někdo narovná a naoko zakleje: „To mi byl čert…“ Člověk, který jde za mnou, mi při zastávce věnuje soucitný pohled a dva bonbóny s hroznovým cukrem a vitamínem C.
O hodinu později skrápíme potem malé sedlo, ze kterého se můžeme poprvé podívat do sousední Mengušovské doliny. Vpravo pod námi je Popradské pleso, nad ním se klikatí červená magistrála stoupající do sedla Pod Ostrvou. Dále poznáváme chatu v sedle Váhy (nejvýše položená chata v Tatrách) a nad ní Rysy (nejvyšší „značený“ tatranský štít – 2499 m.n.m.). Dalším výrazným vrcholem je vpravo od Rysů nad dolinou Zlomísk Vysoká – podle mnohých nejkrásnější tatranský vrchol s typickým dvojhrbem.
Po krátkém vydechnutí se vydáváme po hřebeni vlevo, vrchol už máme na dohled. Několik desítek metrů jdeme přímo po úzkém hřebínku, na obě strany pod námi jsou prudké srázy. Potom sestupujeme pár metrů pod hřeben zpět do Mlynické doliny. Je zřejmé, že naši průvodci bezpečně znají cestu. Za chvíli se přesvědčujeme, že pokračovat dál přímo po hřebeni by bylo příliš možná i pro Puškáše. (Dnes už nežijícícho autora pravděpodobně nejlepšího tatranského průvoce.) Na mnoha místech je chodník ve skále sotva znatelný a při snížené viditelnosti by tu byla bez průvodců velmi těžká orientace.
Z ničeho nic mi Peter podává ruku: „Hore zdar!“ Je dvanáct hodin a my jsme vystoupili do výšky 2 416 metrů na vrchol Satanu.
Bohužel naši průvodci nevěděli, proč se právě tento vrchol jmenuje takto strašidelně, když takové dovedou být i ostatní štíty s podstatně romantičtějšími názvy. Nicméně hřeben, na kterém se nacházíme, Satanem zdaleka nekončí. Následují Pekelník a Diablovina. Tam ale raději nepůjdeme.
Ve vrcholové knize je několik desítek zápisů z letošní sezóny (ta začala v květnu). Jistý horal se asi týden před námi svěřil: „Po pětatřiceti letech znovu na Satanu.“ Pod jeho podpisem je stejné jméno s přídomkem ml. Tatry jsou láska nejen věčná, ale i nakažlivá.
Díváme se do Mlynické doliny, ze které jsme vystoupili. Nahoře je vidět Capie pleso a nad ním Furkotský štít (i ten jde zdolat bez průvodce), který je rozkročený mezi Mlynickou a sousední Furkotskou dolinu. I na tu dálkou jsou na něm vidět davy lidí, stejně jako na Solisku, které je na opačné straně hřebene - úplně vlevo, nad Štrbským plesem.
Po půlhodince odpočinku, svačení, vrcholového fotografování a telefonování blízkým sestupujeme do údolí. Nejprve naprosto totožnou cestou do sedla a potom přímo dolů žlebem. Asi v jeho polovině odbočujeme vpravo, chvíli jdeme po vrstevnici a potom opět sestupujeme. Cesta končí na moréně pod Kozími plesy. Vracíme sedací úvazky a jdeme opět po žluté turistické značce. Je asi půl druhé odpoledne a údolí se mezitím zaplnilo výletníky, kteří si po obědě vyrazili na krátkou vycházku a chtějí vidět alespoň vodopád Skok. Ve tři hodiny přesně podle časového harmonogramu končíme cestu v restauraci pod dolní stanicí lanovky na Solisko. Ještě si připít s průvodci, zaplatit jim a vysokohorské dobrodružství končí.
Doufáme, že další cestu na vrchol (ať už Satan nebo kterýkoliv jiný) nepodnikneme až za dlouhých 35 let.
Termální koupání
Večer po namáhavé tatranské túře je nejlepší relaxovat v termálním koupališti. Jedinečnou možnost nabízí Vrbov, vesnička vzdálená asi dvacet minut jízdy autem jihovýchodně od Popradu. Vstupné na večerní koupání (otevřeno je do desíti hodin) stojí pro Čechy a Slováky 40 korun, pro ostatní 60 korun. Vybrat si můžete z několika bazénů. Nejvyhledávanější je malá nádrž uprostřed areálu. Teplota vody v ní dosahuje 36 stupňů Celsia, lidé tu sedí podél stěn a únava pomalu odplouvá. Nápis nad bazénem doporučuje, aby jeden pobyt v této teplé lázni nepřesáhl 20 minut.
Renesanční klenoty
Třetí den je v horách, jak známo, krizový, a tak když budete chtít odpočívat, zajděte do Spišské Soboty. Jde o vesničku na východním okraji Popradu, kousek za zimním stadionem. Najdete zde krásné náměstí s mnoha renesančními domy, které ukazují na bohatou minulost německých obyvatel Soboty, jež žili na významné obchodní cestě z Polska na jih. V kostele na náměstí je několik gotických oltářů od mistra Pavla, autora světově proslulého oltáře v nedaleké Levoči.
 Posledních několik stovek metrů k vrcholu Satanu (2416 m.n.m.) vede po hřebeni. |
 Stoupání žlebem, vlevo úbočí Satanu (2416 m.n.m.). |
 Panorama Vysokých Tater při pohledu z vrcholu Satanu (2416 m.n.m) na východ. |
 Pohled na Štrbské pleso z vrcholu Satanu (2416 m.n.m.). |
