Zůstat na Zélandu při zemi je hřích proti základnímu desateru: "Nepokradeš, nesesmilníš, sestoupíš-li z hory do doliny, dopustíš se strašné voloviny!"
Vodopády u cesty jsou jen drobná chuďátka oproti vodopádům schovaným v horských masivech. Navíc všude u cesty sdílíte svůj malý přírodní fenomén s autobusem Japonců. Ťapky, foťák, deštníček. To není Nový Zéland!
Zéland jsme se rozhodli prochodit především pěšky, s krosnou na zádech. Nicméně i z toho popojíždění mezi horskými parky se často vyklubala prima legrace, dokonce s námětem na multimilionářskou budoucnost!
Naše bílá dodávečka získala své jméno sice trochu bezfantazijně od anglického názvu van, ovšem z hlediska češtiny jsme se nenadále trefili!
Protože o masážní sprchy z nebe na Zélandu není nouze, opravdu jsme do Vani(y) nastupovali zásadně zcela mokří.
Autem křížem krážem beze strachu
Auto vám na Zélandu nikdo neukradne, protože v ostrovním státě se s ním velmi špatně zdrhá za hranice.
Opravdu se nám stalo, že na ulici před námi zastavil naleštěný bourák, řidič vyskočil a šel na nákup. Před námi stálo stále nastartované Mitsubishi s klíčkem v zapalování, vrčelo a čekalo na svého majitele.
A když se můj pan domácí chtěl zbavit starého auta, nechal je stát u cesty rovněž s klíčkem v zámku. Po měsíci tam auto překáželo aniž si ho někdo všimnul, tak je musel pan domácí odvézt do bazaru. Jaká to starost navíc ...
Auto vám pravděpodobně mohou vykrást, některé treky Severního ostrova jsou tím přímo pověstné.
Na Jižním ostrově na nás Vani poctivě čekávala celé týdny pod horami, zpravidla z vnitřní strany ověšená sušícími se spoďáry a ponožkami a nikoho nikdy nezaujala. Pouze hlodavce.
Těm se jednou naší opuštěné Vani zželelo a krapet ji obydleli. Bodejť, Vanička soustavně převážela několik bedýnek těstovin a hrozinek pro pět hladových krků. Zdařilý jarní myší vrh nám připravil prima odpoledne: odbobkovávání Vani od 2359 bobků úplně odevšud. Evidentně převážíme samé dobroty!
"Pack & Save“ je značka naše. Je žlutočerná a myslím, že žádná jiná značka není kvalitativně a cenově pro myšky vhodnější.
Království cedulí
Z perspektivy předního skla vám rozhodně neuniknou tři základní charakteristiky Nového Zélandu:
1. Possum na středové dělící čáře rozdělen ve svém středu
2. Zapnuté stěrače
3. Zapnuté topení
Je prostřed novozélandského léta, a do dnešního dne nikdo nevytáhl kraťasy. Pokapává, poprchává a najednou svítí. Tento zlom umocněn rychlostí Vaničky (není to umocněno mnoho) způsobuje, že stěrač ani nedojel svou trajektorii po skle a zadřel.
A stěrač na rozdíl od Vaničky zas tak zpomalený nemáme! Dobrý stěrač je vůbec základní předpoklad viditelnosti.
A co to nevidíme? Je to bílé, číhá to u cesty a není to králík! Co je to? Cedule! A ne tak ledajaká!
Jakožto "popojížďák“ se stáváte ideální návnadou na mnoho reklamních bublin a cedulí u cesty! Jako například: Tučňáci - pozorování až ze 3 metrů
V pozorovatelně dobrých 200 metrů od pláže vás čeká další cedule s informací, že tučňák vylézá z moře na souš jedenkrát za den a kdyby náhodou vylezl, nesmíte se ani hnout! Jinak se tučňák lekne a zaleze.
Ale když si zaplatíte hodinovou tůru za 33 dolarů, vezme vás placený spasitel do pozorovatelny tři metry od pláže, kde ovšem nadále čelíte náhodnému prvku vaší investice, zda se tučňák ve vaší zaplacené hodině vydá na svůj jeden suchozemský výlet denně.
Další cedule slibovala pozorování delfínů, jež bydlí v této zátoce. Nezbývá, než ceduli věřit. Ať koukáme, jak koukáme, dle nehnuté hladiny docházíme k závěru, že delfín je dobře vychovaný domácí mazel a bydlí velmi "hluboko“ doma.
Jiná cedule hlásala - mořské gejzíry 10 km. Ale pozor, podmínkou je rozbouřené moře. Takže buď je moře klidné jako voda ve vaně, modrá obloha a krásné fotky negejzírujících gejzírů,a nebo se čerti žení, gejzíry stříkají a vy prcháte s foťákem pod kabátem před vodorovným deštěm, takže opět žádné foto.
A co značka "Albatrosi - rozpětí křídel až 3 metry"? Tak už i ptáky si člověk oplotil a nadepsal "soukromý placený pozemek". Jenže tenhle business plán pánu tvorstva nevyšel. Albatros mu lítá lovit za plot! Proto tuto ceduli s lehkostí nevynechejte!
A pak tu máme nesčetně cedulových lákadel na vyhlídkové lety helikoptérou s přistáním na ledovci, bobová dráha, výlet tryskovou lodí Jet boat, kajaking, pozorování velryb, plavání s delfíny a další a další.
Vše na 30 až 60 minut za 150 až 500 dolarů. Zkrátka Američan se tu útrat nedopočítá. Ale neklesejte na mysli, i vy, obyčejný český svačinkář, se můžete nedopočítat.
Můžete počítat ovečky u cesty, těch je tu nepočítaně. Jejich zlatavé kožichy zdobí každou louku a často i silnici. S pozadím sněhových štítů jsou až proklatě fotogenické a nestojí u nich kafe ani cedule.
Ježíšek přiletí helikoptérou
Ovšem nebuďme škrti, je čas Vánoc a radosti. Kluci se plácli přes kapsu a nadělili si bobovou dráhu u Queenstown.
Holky s nadělováním ulítly ještě více! Doslova jsme se vznášely v oblacích - nadělily jsme si let helikoptérou. A to ne jen tak ledaskde!
Nad ledovcovými trhlinami dvou proslulých ledovců Franz Josef a Fox Glacier. Oba frajeři jsou unikáty svého druhu na planetě Zemi. Proč? Ústí takřka až do oceánu.
Fenomén, jenž byl k vidění naposledy v době ledové. Zvršku na ledovce tlačí obrovské množství západních sněhových srážek, zespodu leží ledovce na vodním podloží, není proto divu, že nám kloužou dolů asi desetinásobnou rychlostí oproti jiným ledovcům světa.
Jde o jediné místo na planetě, kde doslova v sandálkách doťapete k místu, kde se masy ledu lámou v bílé balvany a odplouvají si jako pápěří na vlnách řeky až do oceánu 19 km daleko.
Pohyb ledovce je dokonce tak rychlý, že i tůry po ledovci musí být často rušeny kvůli tomu, že se propadl kus tůry a je třeba obnovit jištění.
Fotky z ledovcových jeskyní jsou přímo radioaktivně krásné - úchvatná modř. Bohužel i nám se v den nástupu propadl kus tratě a nahoru jsme se nedostali.
Využily jsme proto ukázkově slunečný den a babská sekce vzlétla alespoň helikoptérou. Věřte mi, těch 300 dolarů za těch 30 minut stálo!
Ledové formace, nepřístupné trhliny, masivní propasti, to vše s dominantou ostrého bílého štítu Mt. Cooku, to nespatříte odnikud jinud.
Z vrtulníku jsem vyskočila jak u vytržení, že jsem okamžitě se zvednutou pazourou mávala na kluky čekající ve Vani. Načež jsem slízla objetí samotného pilota, co po mě skočil, aby mi tu ruku strhl dolů. Ještě se nám točila vrtulka.
Tak takhle jsme se rozšoupli, abychom další půlku pobytu na Zélandu zase zobali jen ovesné vločky a nudle.
Ale hlavu vzhůru, český človíčku s průměrným platem, vedle oveček zdarma tu máme z perspektivy řidiče hned několik dalších krás, jež nejsou na ceduli, tudíž je jakási záruka, že budou stát za to i bez tučné investice! Navíc je nebudete sdílet s japonskými autobusy!
Weka, Taka, Kaka
Nadšený rybář se možná lekne, až mu s udicí zacloumá metrový pstruh. Voda Zélandu je čistá jako křišťál. Třeba do kohoutků města Christchurch teče voda z hor bez úprav!
Jak už tu padlo, novozélandský trampík chodí po horách s hrníčkem! Nač tahat láhev, když čistější voda než tady je už jen v Antarktidě pod Ross shelfem. I spodní toky jsou křišťálové, ale bohužel s nebezpečím zmiňované giardie.
Nadšený ornitolog se možná lekne, až mu prosviští nad hlavou holub s nádorem celého těla. Tlusté je to jako bažant, vypadá to jako holub a fakt je to holub! V pohádce, kde lítají pečení holubi do pusy, by tihle asi vyráželi zuby.
Ale o pečení ani muk! Holub je přísně chráněný! Po starožitnostech holub nekálí, protože Zéland žádné starožitnosti nemá, a tudíž se k holubům žádná zášť nechová.
Snad jen na podzim, kdy tu dozrávají jakési návinné bobule a mírně přiopilý holub z nich naráží do okenních tabulek. To by tu nějaká podzimní zášť byla.
Ptákolog se na Zélandu vůbec vyřádí. Ohroženého endemického ptactva jsou tu celé seznamy! Kiwi, Kea, Weka, Puko, Taka, Kaka, Kakapo, Pukeko ... Zůstaly jim jen maorské názvy a vyhlídky na vyhynutí.
Krom papouška Key, který jako jediný na světě létá i nad sněžnou hranicí, spojuje všechny ohrožené ptačí druhy Zélandu jeden handicap - neumí létat.
V historii Zélandu neměli jediného predátora, a tak se převtělili v chodící slepice. Dál už to znáte. U díla zkázy je vždy člověk moudrý. Nedřív dovezl králíky a ti sežrali úrodu farmám.
Pak dovezl possumy, ti sežrali veškerý podrost hodnotného pralesa. Pak přivezl člověk pro srandu králíkům a possumům jejich přirozeného nepřítele -lasičku.
I lasička se přemnožila a sežrala chráněné ptáky. Namísto possumů a králíků. A nadále ptáky loví.
Zádrhel, jak zničit lasičku se momentálně řeší. Třeba nám tentokrát dovezou tygra.
Na téma nešťastný farmářský život s králíky jsme zavedli filosofickou debatu s umělcem malířské galerie v Te Anau.
Pan malíř, když zjistil, že ta odporná škodná bestie, co se na Zélandu střílí ze zábavy, se v Evropě chová, šlechtí a dokonce jí, vzrušením si místo tužky zapíchl štětec do pusy a nad nedokončeným obrazem "sežraná úroda“ nám zcela vážně navrhl zavést mezinárodní obchod na principu exportu novozélandských ušáků do Evropy.
Prý by se na Zélandu chytlo minimálně čtyři miliony dobrovolníků (veškerá populace), co by králíky chytali. Tento nápad s radostí předávám do veřejné aukce novodobých mozků ekonomie, co se odváží vytlačit šílené maso EU importem šíleně přemnožených králíků.
Tuleň nebo lachtan?
Naštěstí ne všechny druhy novozélandské fauny a flóry jsou pro vaši kameru sežrány. Z relativního bezpečí oceánu na vás číhá nejfotogeničtější miláček celé naší výpravy - tuleň.
Tuleň nebo lachtan? Je tak roztomilý, že jsme na něj z fleku volali tuleň. Marťa tak dlouho prudila s lachtanem, až jsme si dali domácí úkol nastudovat rozdíl.
A výsledek? Je to vážně lachtan. Lachtan si lachtá. Tuleň se tulí. Lachtan je roztomilejší, lachtá si předními ploutvičkami, je menší a čile hopsá po skalách.
Tuleň je škaredější, větší a válí se raději na písku jako zdechlina. Oběma bez rozdílu biologického druhu nehorázně smrdí z úst zatuchlá rybina na 30 metrů. Oba lze fotit vcelku zblízka, dokud na vás nedýchne.
A oba se vám stanou náramnou zábavou na každých sto kilometrech, alespoň na půl dne. Kam se hrabe satelitní kanál National Geografic nad lachtaní vyvádění na útesech na živo!
Nový Zéland
"Kíííááá“
A i kdyby před vámi holub uletěl, delfín nevylezl, tučňák zalezl a lachtan na vás dýchl, nevěšte hlavu. Kdo zcela jistě nezklame, je vypečený sněžný papoušek Kea a jeho dlouhé volání "Kííííaaa".
Papouch svítí za letu přímo duhově barevnou škálou, jež extra vynikne zvláště na sněhu. Neřekla bych, že Kea je až tak chytrá, jako spíše velmi učenlivá.
Odkoukala od lidí, co se dalo. A odkoukala hlavně všechno špatné. Když k tomu připočteme, jakou má Kea obrovskou sílu a mohutný zobák, o zážitky nebude nouze.
Umí vyklovat těsnící gumu z celého předního skla, zcela jasně vidí kousek čokolády, jež jste si schovali do kapsy, a pamatuje si ho do první nestřežené chvíle.
Ještě rychleji zmerčí obal od foťáku, který jste zanechali tři metry za sebou, a jdete bláhově fotit Keu. Co kdyby v tom obalu bylo něco na zub? Třeba filtry?
|
Autor článku EVA PALÁTOVÁ bude přednášet na Cestovatelském festivalu v Praze o svých zážitcích z cestování po Novém Zélandu. Svou zajímavou projekci doplní mnoha barevnými snímky a osobními zkušenostmi s užitečnými tipy na cestu. Po projekci bude následovat diskuse s návštěvníky festivalu. Kdy a kde: Cestovatelský festival v kulturním domě Ládví v Praze 8 je tradiční setkání cestovatelů s šestiletou historií. Jedná se o největší cestovatelský festival v Praze zaměřený nejenom na exotiku, ale také na evropské destinace. Více o festivalu včetně nabitého programu: www.setkanicestovatelu.cz |
