Na nejdelší sáňkařské dráze v Evropě

  • 3
Je to jen kus pokrouceného dřeva. Ale zkrotit splašeného koně může být leckdy snazší úkol než ovládnout obyčejné sáňky ve švýcarských Alpách. "Je to jednoduché. Když budeš chtít zatočit doprava, přitlač na přední oblouk saní levou nohou. A obráceně," radí mi místní horalka Doris. Brzy se ukáže, že zas tak jednoduché to ale není...

"Můžeš taky zatáčet nohama ve sněhu, to zase pravou napravo a levou nalevo. Ale pozor na kolena!" křičí za mnou Doris.

Prvních pár desítek rozehřívacích metrů dává vzpomenout na někdejší dětské sáňkování na kopečku mezi městskými činžáky. Ale stačí dvě tři ostřejší zatáčky v prudkém alpském svahu a ležím ve sněhu. Ne tak sáňky. Ty kloužou rychle pryč, jako kdyby to byly "Mrazíkovy" samochodky.

Mám štěstí. Sníh, v němž jsem si "ustlal", je měkký jako peřina a neposedné sáňky zastavuje potok, protínající svah pode mnou. Jedinou újmou, kterou vzápětí utrpím při nezbytné procházce metrovými závějemi do strouhy, jsou promáčené boty hned na startu patnáctikilometrové, údajně nejdelší sáňkařské dráhy Evropy.

Grindelwald: na dohled Eigeru

Vydrápat se nahoru, to není jen tak. Trať začíná na Faulhornu, 2681 metrů nad mořem. Z Firstu, nejbližší stanice lanovky, to jsou dvě hodiny svižné chůze sněhem do strmého kopce plus pět set metrů výškového rozdílu. Sáňky táhnete celou dobu za sebou...

Ovšem pak přichází odměna. Vystoupáte až nad mraky, jež se převalují v údolí pod vámi, pak vás čeká takřka hodinová jízda o 1500 metrů níž do Grindelwaldu, přerušená jen několika krátkými pochodovými rovinkami. Nebo zastávkami v horských hospůdkách. Jak je libo. Tady však často dostanete jen horkou čokoládu nebo šnaps.

Na posvícení je lepší vypravit se až po setmění na opačnou stranu grindelwaldského údolí, směrem k triu majestátných skal bernských Alp: Eigeru, Mönchu a Jungfrau. Pod proslulou severní stěnou Eigeru se tu kroutí nasvícená a rolbami nažehlená sáňkařská dráha. Nemusíte saně ani vláčet za sebou, trať leží mezi dvěma stanicemi místní zubačky, jež tu pendluje takřka do půlnoci v půlhodinovém taktu.


Horalka Doris z Grindelwaldu se právě na saních noří do mraků, v pozadí se tyčí štít Wetterhornu

Večer přituhuje, a tak lze saně stejně tak klidně "zaparkovat" u nádražních restaurací - a to jak před startem v Alpiglenu, tak i v cílovém Brandeggu - a užívat si místních specialit fondue nebo raclette.

Les Diablerets: jízda na ledu

Nenechte se vyprovokovat - obzvlášť coby začátečníci - k žádným soubojům. A určitě ne v Les Diablerets. "Dělám to za jedenáct minut. Troufáš si?" uvítal mě se širokým úsměvem zdejší nadšený sáňkař Klaus, šéf hotelu Eurotel Victoria.

"To" byla sáňkařská dálnice od stanice lanovky z Les Mosses dolů do Les Diablerets. Obě místa dělí sedm kilometrů jízdy po silnici a 560 metrů výškového rozdílu. V létě tudy jezdí autobus, v zimě nikdo. Tedy až na pár sáňkařů.

Přesto je cesta pečlivě prohrnutá, ale nikoli posypaná. Povrch se snad záměrně upravuje jako ledovka, zatímco přebytečný sníh odklizený z cesty tvoří podél trati vysoké bílé mantinely. No dobrá, aspoň nevyletím z cesty rovnou dolů do údolí...

Poznal jsem, jak vypadá opravdová jízda na ledu. Svištíte omamně, až je vám líto brzdit. Přesto respektujte značky, jinak budete o hlavu kratší. A to doslova! Volný sjezd končí hodně nízkou závorou, za ní se o cestu dělí sáňkaři s řidiči aut - půl na půl. Dojel jsem k té metě za 18 minut. Na úplného začátečníka to prý nebylo špatné.

Bürchen: ryzí Švýcarsko

A přece jsem našel ještě dobrodružnější trať. Souboj o holý život připomíná sjezd na pravěkých saních modelu "ghosky" v kantonu Wallis.

Z vísky Bürchen nad malebným jihošvýcarským městem Brig vyváží sáňkaře do hor jakýsi pásový autobus. Za pár franků vám tu prodají jízdenku do speciální rolby s kabinou pro 18 cestujících. Můžete si vybrat, zda se spustit dolů po sjezdovce nebo po silnici. Ale je to vlastně jedno, obojí je šílené. Ghosky prostě nelze řídit. Tyhle sáňky si jedou, kam chtějí, ne kam si přejete vy.

Stejně má tohle místo jednu ohromnou přednost: gastronomickou. A sice "open air fire raclette".

To je něco, co nezažijete ani ve velmi drahých hotelích v Zermattu. I tam totiž nahřívají tvrdý alpský bochník sýra elektricky, pak z něho sloupávají tekutou vrstvu tupou stranou nože a vzniklou hmotu podávají s neloupaným bramborem a cibulkou. Zato v lidovém hostinci v Mossalpu nad Bürchenem provádějí totéž na mrazivé venkovní terase pod otevřeným nebem s ohněm u krbu. Takový raclette, to je vážně majstrštyk.



Noční sáňkování na silnici mezi obcemi Preda a Bergün patří k nejpopulárnějším aktrakcím svého druhu ve Švýcarsku

Bergün: hlavní město saní

Ve Wallisu na bytelných saních typu "ghosky" jsem si uvědomil, v čem nejspíš tkví tajemství ovládání pokrouceného dřeva na alpských tratích. Potvrdil mi to sáňkařský expert Reto z městečka Bergün na opačném konci země, v kantonu Grabünden: "Saně musí být maximálně flexibilní." (Čti: rozvrzané.) "To je základ pro jejich řízení. Jinak jsou vlastně neovladatelné."

Takže to vypadá, že nejvhodnější by mohl být ten úplně nejzákladnější model, který tu prodávají v samoobsluze Coop za nějakých 80 franků (asi 1600 korun). Podle odborníků nejsou úplně nejhorší, až na to, že "mají zbytečně vysoko těžiště".

Z Bergünu, obce o pěti stech obyvatelích ležící na cestě do průsmyku Albula, vede do hor klikatá silnice, jež se v zimě zavírá pro auta a činí z tohoto sídla "hlavní město sáňkování" ve Švýcarsku, jak se mi Reto neopomněl pochlubit. Fakt je, že "sáňkařský průmysl" se tu za dlouhá léta rozvinul do té nejsofistikovanější podoby, jakou si dokážete představit.

MŮŽE SE HODIT

Sáňkování je náročné na sněhové podmínky, ale na stovce švýcarských tratí o celkové délce 270 km - na rozdíl od sjezdovek - zpravidla chybí sněhová děla. Proto je dobré se před cestou přesvědčit, zda jsou zvolené dráhy otevřené (viz www.MySwitzerland.com, www.grindelwald.com, www.diablerets.ch, www.buerchen.ch, www.berguen.ch).

Do většiny středisek se v zimě dostanete nejspolehlivěji vlakem, který na drtivé většině tratí jezdí v hodinovém intervalu (www.sbb.ch). Rychle a přitom nijak zvlášť draho se do Švýcarska cestuje letadlem (5 spojů denně z Prahy s ČSA a Swiss), z letiště pak vlakem kamkoli do hor za 3-4 hodiny. Saně si lze všude půjčit za 15-20 franků (do 400 korun) na den.

Podél cesty vybudovali SOS hlásiče, známé z dálnic. To kdyby se se vám při sáňkování cokoli stalo. Zdejší půjčovny výbavy jsou řízené počítači a nabízejí bezkonkurenčně nejpestřejší výběr saní od "městských" až po takřka závodní (výrobní cena v přepočtu asi 20 tisíc korun). Na těch nejdražších se širokými skluznicemi a nabroušenými hranami spíš ležíte, než sedíte, a řídíte je vyvažováním těla.

Zdejší specialitou je nízkopodlažní Schlittelzug čili sáňkařský vlak, to abyste nemuseli náčiní zdvihat ve vagonu do schodů. Vyjíždí každou půlhodinu z Bergünu nahoru do Predy po albulské dráze, což je jeden z nejmalebnějších úseků věhlasných vyhlídkových vlaků: Berniny a Glacier Expresu.

Unikátní řada viaduktů a tunelů v Alpách z technických důvodů čtyřikrát překračuje údolí do protějšího svahu. Staleté kamenné oblouky viaduktů vynikají hlavně večer, kdy se tu sáňkařům na cestu svítí.

I přes všechnu nádheru okolo je však nejlepší sledovat cestu před sebou. Je tu totiž pravidelně takřka do půlnoci hustý provoz: na šestikilometrové trati s převýšením 400 metrů napočítají okolo dvou tisíc jízd denně. To je vzhledem k otevírací době v průměru jeden sáňkař každých 15 vteřin. Skoro jako na dálnici...

Noční sáňkování na silnici mezi obcemi Preda a Bergün patří k nejpopulárnějším aktrakcím svého druhu ve Švýcarsku

Sáňkařské tratě se ve Švýcarsku obvykle upravují několikrát denně. Takřka nikde nenarazíte na to, že sníh byl prodřený až na skálu či louku.

,