Na návštěvě v domě Iva Andriće

Od doby, kdy jsem přečetla Most na Drině od Iva Andriće, toužila jsem se podívat do míst, kde se odehrává děj této kroniky nebo alespoň navštívit místa, kde autor žil. Právem dostal tento autor Nobelovu cenu za literaturu, protože s nevšední uměleckou přesností zachytil mentalitu a reálie obyvatel Černé Hory. A do přímořského městečka Herceg Novi jsem se nakonec skutečně podívala.

S posvátným očekáváním jsem se blížila k zdálky pěkně vyhlížející vilce, zasazené do zahrady s keři a palmami, ve které Andrić žil na sklonku života. Branka byla otevřená a na sloupcích visely kdysi jistě monumentální tabulky s nápisy „Klub kniževnyka – Writer´s Club“ a „Dom Iva Andrića“. Před vrátky mě zaujala rozkládací reklamní cedule lákající na „gotova jela – porcija 4 DM“ (hotová jídla – porce 4 DM).

Dům nebyl velký, ale vypadal příjemně a zvenku i útulně. Pravý šok jsem ovšem zažila, když jsem vstoupila do (také kdysi jistě udržované a uklizené) haly se schodištěm. Málem jsem narazila do zašlého barového pultu a do spousty stolků a dřevěných rozvrzaných židliček bez ladu a skladu se povalujících v pusté místnosti s oprýskanými zdmi (původně byly asi bílé).

Přiběhla mladá servírka v ušpiněné zástěrce a já se pro jistotu anglicky ptám, jestli si mohu dům prohlédnout. Stále mi nedochází, že se nejedná o kulturní památku typu muzea či památníku. Slečna s poťouchlým výrazem přikyvuje. Vydávám se po schodech do patra. Dřevěné schodiště je pokryto prošlapaným a zmačkaným koberečkem a lemováno zažloutlými fotografiemi nakřivo visícími v lepším případě na skobách.

Stále ještě nevěřícně procházím malou chodbičkou, ze které nahlížím do malé komůrky, kde se suší něčí plavky a zamířím do první ze dvou místností, které se v patře nacházejí. Jedna místnost byla kdysi zřejmě autorovým pokojem. Teď jsou zde ošuntělé umělohmotné stolky s propálenými špinavými ubrusy a po zemi se válejí popelníky. Na poličce se kupí hromádka vlaječek (je tam i česká) a uvnitř, pokryty prachem, jsou naskládány knihy Andriće vydané ve všech zemích, které zastupují ty smutné praporky.

V rohu místnosti leží na zemi zarámovaná a čímsi politá fotografie Iva Andriće, kterak přebírá Nobelovu cenu z rukou norského krále. Teď už vím, co cítím. Velký smutek. Ani se mi nechce jít do druhé místnosti s balkónem. Ale tam už pro jistotu nic není. Scházím dolů a ještě v jakémsi zbytku naděje si jdu vyfotit bystu Andriće krčící se v křoví. Narážím ovšem na mrazák s coca-colou…

Kromě Andrićova domu najdeme v Herceg Novi ještě staré centrum s několika kostely, samozřejmě několik stovek kaváren (národní zvyk Černohorců je vysedávat v kavárně každý den, a to zřejmě celý - od rána do rána), přístav, muzeum, hrad Kanli Kula, kde se v létě pořádají hudební a divadelní festivaly a jako podél celého pobřeží Černé Hory i krásné pláže.

Černohorské pobřeží, jedno z nekrásnějších v Evropě.

Pohled na moře