Cesta ke Všem svatým vede z Huehue na severozápad a měří asi 40 Km. Autobus
ji však nepřekoná za kratší dobu, než za dvě a půl hodiny. Důvodem není ani tak
stav silnice či stroje - obojí obvykle guatemalským řidičům nebrání řítit se
závratnou rychlostí, jako spíš velké převýšení, které je třeba překonat.
Cesta však je sama o sobě součástí zážitku a tudíž není třeba litovat, že je
tak dlouhá.
Již po nástupu do autobusu můžete cítit příjemnou atmosféru, se kterou se
při cestování do "méně svatých" míst většinou nesetkáte. Řidič i závozník
vtipkuji s cestujícími jazykem, který ani vzdáleně nepřipomíná španělštinu.
Když se s úsměvem obrací na nás, přechází plynule do krásné srozumitelné
castilštiny, která je tak čistá, že nemůže být jeho mateřským jazykem.
Všichni jsou oblečeni v tradičních krojích, které svou barevnosti plně
odpovídají náladě, jež ve vyřazeném americkém školním autobusu panuje.
Cestou se nejprve otevírají pohledy do údolí, kde leží Huehue, avšak ve
chvíli kdy se stroj udýchaně vyšplhá na náhorní plošinu, se ocitnete ve
zcela jiném světě. Mlžné opary zůstanou za vámi v údolí a nebe se rozzáří
sytě modrou barvou, kterou místy jako tahy štětcem překrývají čáry větrem
rozfoukaných mraků. Stovky políček protínají cesty lemované hustě vysazenými
agáve. Rolník orá pole tradičním způsobem: dřevěným pluhem zapřaženým za
vola. O kus dál uvidíte cihelnu pod širým nebem. Mladíci kopou jílovitou
půdu, kterou pak chilar zarovná do formy a cihlu nechá vysušit na slunci.
Ženy tkají na zápraží před domky, rozsetými v krajině tradiční pestrobarevné
látky. Vše láká k výletu a slibuje spoustu zajímavých fotografii.
Na konci náhorní plošiny se dosud asfaltový povrch silnice mění a do
údolíčka, v němž leží Todos Santos již autobus sjíždí po obyčejné prašné
cestě. Městečko samo není ničím zvláštní. Domky jsou stejně jednoduché a
prosté jako všude jinde v Guatemale. Mračna prachu, zvedající se na hlavní
ulici při každém průjezdu autobusu, jej vzdalují evropským představám o
malebnosti. Co je však na městě tak přitažlivé jsou právě jeho obyvatelé.
Ulice se stále hemží lidmi, mezi nimiž nelze přehlédnout muže s jejich
červeno-bílými pruhovanými kalhotami, bílou halenou a slamáčkem s fialovou
stuhou. Vše podbarvuje donekonečna se opakující melodie brnkavé tradiční
hudby národa Mam, jehož příslušníky jsou místní lidé. A to celé je ještě
intenzivnější o sobotních trzích, na něž se do Todos Santos sjíždějí
obyvatelé z okolních osad a samot, aby prodali a nakoupili vše, co na další
týden potřebují.
Za zmínku určitě ještě stojí jedna místní tradice, kterou by našinec ve
Střední Americe nečekal - Mam sauna. Ta je součástí každého domu v Todos
Santos. Stojí obvykle na dvorku a při prvním pohledu připomíná spíše udírnu:
nutno přiznat, že ne náhodou. Příprava sauny začíná rozděláním otevřeného
ohně, který místnůstku bez komína (komín v Todos Santos ostatně nemají ani
domy, takže kouř se z nich valí dírami ve střeše) zahřeje a samozřejmě i
zaplní dýmem. Asi po hodině se většina ohniště vymete a uvnitř v koutě
zůstane jen pár rozžhavených uhlíků. Sauna se nechá 5 minut vyvětrat a zbaví
se tak většiny kouře. Potom si nešťastník, který se jde saunovat, vleze něco
přes půl metru vysokými trojdílnými dvířky dovnitř. Těžko říci, zda
náročnost procedůry spočívá více v horku, sálajícím z hliněných zdí, či v
těžko dýchatelném vzduchu se zbytky kouře. V každém případě se s vámi při
následné studené lázni pořádně zatočí svět. A zůstanete-li v Mam sauně o
trochu déle, může se vám stát, že skutečně uvidíte všechny svaté.
 |
