Na dopadajícím slunci mají skalilska temně měděnou barvu. Trochu to připomíná letní Sázavu na Stvořidlech.
Loď řídí dva lidé. Jeden stojí u kormidla a druhý v bílých rukavičkách ovládá páky motorů.
Když se blíží nějaká peřej, vždy se oba tajemně zahledí do dáli, něco si řeknou, dlouze zatroubí a dle mého laického ohodnocení mistrně prokličkují divokými zatáčkami. Víry a vracáky, které by asi lecjaké plavidlo namáčkly na skalní stěnu, naši celoželeznou kocábku jen nakloní nebo potřísní přední palubu sprškou vody.
Motory utichají a začínáme se obracet proti proudu. Podobně jako se parkuje s pramicí, najíždíme i my do písečného břehu. Ocelovým lanem omotaným kolem nejbližší skalky se loď zabezpečí a na písečnou planinu vybíhá narychlo sestavené fotbalové mužstvo.
Následuji sportovce v trenýrkách a chvíli hrajeme na nakreslené brány do písku. Fotbal však je jen záminka. Když jsou všichni převlečení, vyrážíme na ryby.
S čínskou posádkou na rybách
Přes písečné duny následujeme skupinku Číňanů. Překonáváme malý kopec, nejspíš nejvyšší místo kam dosáhne voda rozvodněného Mekongu a potom brodíme malý přítok Mekongu proti proudu.
První chlapík má na zádech velké akumulátory a elektrodou pročesává vodu. Omráčené ryby chytají dva další Číňani do velkých podběráků. Všechny úlovky společně sypou dalšímu chlapíkovi do jutového pytle.
My ostatní, kteří se nevěnujeme odbornému rybaření, sbíráme bylinky. Právě ony dají rybám k večeři tu výbornou chuť. Prodíráme se korytem padlých kmenů a bahenních mělčin. Neprostupné břehy nás občas v řece uvězní a hlubší úseky musíme překonávat velmi složitě.
|
První část reportáže Stopování po Mekongu si přečtěte ZDE. |
V Kančanaburském muzeu jsme viděli ohromnou stonožku v lihu. Pod ní nápis: "prudce jedovatá". Teď jsem ji zahlédl mezi spadaným listím. Naštěstí ji viděl někdo přede mnou a tak už byla rozpůlena. Žije tady však sama? To byl ten rozhodující okamžik, kdy jsem si přestal zouvat sandále s názorem, že naboso se lépe brodí.
Vracíme se špinaví, mokří a žízniví. Jako první pomoc se rozdává meloun a pak se všichni myjí a perou své svršky. Byl s námi i lovec s puškou, ale přinesl jenom banány a ještě ke všemu nějakou speciální odrůdu. Kvůli velkým tvrdým jádrům uvnitř jsou téměř nepoživatelné. Přesněji - ohromné množství velkých černých nedobrých semen je spojených trochou banánové hmoty.
I kapitán se vrací v propoceném tričku a botami od bahna. Celá záda má poseta bodláky a jakoby pampeliškovými semínky. Kroutí se, jak ho to štípe, ale hned usedá ke svým pákám a odplouváme. Postupně jak odkládá své špinavé oblečení, mizí mu z tváře i jeho příjemný úsměv. Za hodinu už je zase v obleku a s nepřístupným výrazem v obličeji, jak jsme ho poznali ráno.
Na Mekongu se snad zabloudit nedá
Na palubě je devět členů posádky. Všichni Číňani. Nikdo neumí anglicky ani slovo, neznají latinku a na mapu se i kapitán dívá pouze jako na pěkný obrázek. Na Mekongu se asi zabloudit nedá. Později si domýšlím, že nás vzali, protože jsem mu rukou ukazoval směr po proudu a ne proto, že jsem přitom říkal Ban Muan – místo kam chceme jet a myslíme si, že stále jedeme.
Slunce už je hodně nízko a na kapitánském můstku, kde chybí čelní sklo, začíná být chladno. S příchodem tmy je nám nabídnuta kajuta a my tímto pochopili, že dnes do cíle nedorazíme. Podává se večeře. Poznávám bylinky, které jsme trhali a které dodávají rybkám vynikající chuť.
Než jsem jel do Asie, znal jsem jen rýži dobrou, připálenou, rozvařenou … Ve středním a jižním Thajsku se vaří rýže krásně sypká, v Laosu a severním Thajsku je oblíbená sticky (lepkavá) rýže. Vaří se v páře v proutěném koši. Jí se zásadně rukama. Rýže se v dlani uhněte do hroudy a používá se asi jako chleba. Vynikající je k nudlové polévce nebo pálivé čili omáčce.
Tady ochutnáváme rýži "čínskou". Nazvali jsme ji tak, protože pokud nějaké speciální jméno má, my jsme se ho nedověděli. Jí se hůlkami a opravdu se dá nabrat akorát tak jedno sousto slepených zrníček.
Moravská slivovice boduje
Po večeři se trochu pije. Proti jejich čínské pálence stavím Lao Lao. Jeho příliš hrubá chuť nemůže konkurovat jejich jemnému moku a tak sahám po lepším kalibru – moravské slivovici. To už má lepší odezvu.
Představujeme se. Ani jedno jejich jméno nejde vyslovit. Rozhovor se omezuje na opakování slov vždy v tom druhém jazyku a počítání anglicky, čínsky i česky.
Jeden chlapík, jmenoval se určitě Nee nebo Moe anebo úplně jinak, kouřil pořád vodní dýmku. Tlustý bambus, do kterého vždy zabodne cigaretu a několika mohutnými nádechy ji vykouří, téměř neodkládá. Přesto je mi nejsympatičtější. Nechci tím říci, že ostatní jsou nepříjemní. Naopak jsou k nám velmi hodní. Ale jsou to prostě Číňani a ti už jsou takoví. Dávám mu na památku české mince. Oni mince nemají a tak dostáváme tři různé bankovky.
Loď zakotvila a všichni odchází do hospody. Pantomimicky naznačují, abychom šli také. Nechce se nám. Zůstáváme na prázdné osvětlené čínské lodi zakotvené u plovoucí benzínové stanice u Laoského břehu. Pouštíme si čínský film s čínskými titulky.
Železná podlaha příjemně chladí, ale v kajutě je příliš teplo. Ani otevřeným oknem, kterým k nám dvakrát po sobě přilétlo na návštěvu velké saranče, nevane dovnitř příliš čerstvého vzduchu. Jsme plni dojmů a tak na odestlaných postýlkách brzy uleháme…
Budí nás šrumec na lodi. Všichni se chodí umýt a za chvíli odplouváme. Jsme připraveni na opuštění lodě. Měl jsem pocit, že kotvíme už v cíli a ráno jen vyskočíme na břeh. Zatím však žádný signál vydán nebyl a připravuje se snídaně – tak kam pospíchat.
Přejíždíme na barmskou stranu Mekongu a čepujeme ohromné množství nafty. Přejeme všem dobré ráno a pantomimicky naznačujeme, že odejdeme. Přejíždíme zpátky k laoskému břehu. Najíždíme ke kotvícímu místu. Pět metrů, dva metry, stále se přibližujeme. Spolupracuje celá posádka. Kormidelník manévruje v silném proudu velmi pomalu a zbývá možná tak jeden metr. Najednou zahřmí motory a loď se otáčí po proudu. Plujeme dál.
Moc tomu nerozumím a informace se člověk tady nedopídí. Mekong se rozlévá do širokého mělkého koryta. Plujeme velmi pomalu a dva plavčíci s bambusovou tyčí každý na jednom boku měří aktuální hloubku. Tu pak nějakými prstovým znaky signalizují na velitelský můstek. Škrtáme o dno a pak ještě několikrát. Ozývá se dunivý náraz a celá loď se vždy lehce zachvěje. Kapitán však zůstává klidný.
Zlatý trojúhelník
Míjíme Zlatý trojúhelník. Tady se potkávají hranice Laosu, Thajska a Barmy. Je to vyhlášené místo drogového obchodu. Dnes však slouží tento význačný bod jako cíl turistů podívat se a hlavně se vyfotit před monumentem postaveným na průsečíku státních hranic.
Na laoské straně jsou jen písčiny a bažiny. Začínám tušit problém a ten se stává skutečností: kotvíme u thajského pobřeží. Asi jediná věc, které během včerejšího povídání porozuměli, je náš úmysl vstoupit do Thajska. Chtěli pomoci a dovezli nás sem. My do Thajského království opravdu směřujeme, ale až tak za dva dny.
Obtloustlý starší pán přistoupivší na palubu žádá naše pasy. Za civilním oblečením se skrývá imigrační důstojník, který při listování v našich pasech jen kroutí hlavou. Ptá se, odkud jsme a už nám je raději nevrací. Vůbec nedokáže pochopit jak jsme se tady ocitli, aniž bychom měli v pořádku odjezdové papíry z Laosu.
Loučíme se s celou posádkou a odcházíme k imigrační kanceláři tři sta metrů proti proudu. Jen doufám, že to byl pravý úředník. Odjíždí totiž na motorce s našimi pasy a my tam kráčíme s těžkými batohy pěšky.
'Přetahovačka' s celníky
Máme ještě spoustu kipů. Kontrolní otázkou ve směnárně zjišťujeme, že na území Thajska jsou to papírky vhodné tak k tapetování. Moje dva pasy secvaklé spichovačkou uvádí do rozpaků celou imigrační úřadovnu. Do dalších je přivádím žádostí: "Jsme tady omylem. My se musíme vrátit do Laosu. Pojedeme do Hua Xai."
Tentokrát už uniformovaný úředník nám vysvětluje jak vyplnit imigrační papíry pro vstup na jejich území. "My sem k vám nechceme. Ne teď. Podívejte, máme ještě spoustu laoských peněz." Podává nám propisku a ukazuje, kde máme vyplnit jméno.
Ptám se, jak se dostat do Hua Xai. Nakonec ustupují: "Pokud odjedete lodí, tak můžete jet", a bere si zpátky příjezdové karty.
Nejjednodušší cesta je autobusem do Chiong Khong a pak přívozem do Laosu. Oni však jasně řekli lodí. Sedíme na navigaci u vody a přemýšlíme co dál. Tajný únik hned zamítám. Nechceme si znepřátelit tak příjemnou zemičku jakou je Thajsko.
Nechat se jen převést přes vodu by bylo asi nejlevnější, ale na druhé straně není opravdu vůbec nic. Mekong v tomto místě dělá ohromnou zatáčku a tak může to NIC být i mnoho kilometrů veliké. Za rychlou loď chtějí 1500 B a za pomalou překvapivě 1800 B. Nesnažím se pochopit a teď jen přemýšlíme, kterou ze dvou špatných variant vybrat.
Buď se nepodíváme do Hua Xai a přijdeme o hodně peněz v podobě neutracených kipů nebo zaplatíme drahou loď. Autobus k přívozu stojí deset báthů a staví přímo tady, ale bystré oči imigračních úředníků cítím na zádech. Každou chvíli se někdo přijde zeptat, kam chceme jet a když mám pocit, že už to všichni v širokém okolí vědí a vědí i částku 600 B, kterou jsme ochotni zaplatit, usedáme v klidu na schody.
Po hodině odjíždíme za šest stovek rychlou lodí plnou vajíček. Padesát tři kilometrů urazíme za necelou hodinu a ne všechna vajíčka to vydržela.
My máme jen namlácené zadky a trochu neslyšíme. Je to ten samý typ lodě, kterým jsme mohli jet ten celý úsek Mekongu, který jsme nakonec absolvovali na palubě našich milých Číňanů. Zpětně jsem opravdu rád, že jsme ušetřili nejen naše peníze, ale i naše zdraví.
Když byla na některých úsecích úplně klidná hladina a náš pilot podržel motor chvilku pod plynem, tak loď nabírala rychlost neskutečným zrychlením. Aby taky ne. Polovina celé lodi je motor a jeho zvuk se po hladině šíří a obtěžuje pěkně daleko.
Úplně placaté dno lodě je možná ideální pro klouzavý pohyb po hladině. Nejsem si už tak jistý, jestli je loď příliš bezpečná. Neověřené zprávy informují o špatných koncích takovýchto lodiček rozhoupaných na vlnách od bočního větru. Přežili jsme.
Zpátky v Laosu
Na kraji města zastavujeme. Náš taxikář nemůže dlouho pochopit proč nechceme zastavit na imigračce, když jedeme z Thajska do Laosu. Nakonec se s tím smíří a překládá nás i vajíčka do Tuk Tuka. Ten nás odváží před drahé, ale krásné chatičky. Pro dnešek tady zůstáváme. Jsme zase v Laosu. To je super.
Kromě krátké procházky dnes již nic jiného nestíháme – tak moc je ta chatička hezká. Večer trávíme na terase a vaříme kávu s kondenzovaným mlékem. Je zima na dvě mikiny. Kdybych měl oblečení více, byla by zima možná i na to. Vlhko doznívajícího deště nás zahání pod teplou deku. Při usínání nám bubnuje na střechu déšť– na naši zatím tříměsíční cestě podruhé
Ukázka je z připravovaného deníku "Putování po Asii".
 Mekong poblíž laoského Xieng Kongu |
 Čínská nákladní loď, na které jsme pluli na Mekongu |
