" Byl to tvrdej chleba, hodně tvrdej, ale na Mayrovku jsme nedali dopustit. Proč to nepřiznat, občas se mi stýská," vyhrkne znenadání starý havíř a hledí přes plot na oprýskané budovy legendární vinařické šachty, nad nimiž se převalují husté mraky.
Dnes už na dole Mayrau nikdo nefárá, nikdo se nenoří do nekonečného labyrintu chodeb v podzemí. Někdejší 527 metrů hluboká těžební jáma je definitivně zasypaná, dolem už nehlaholí prastarý havířský pozdrav "Zdař Bůh". Také pan Josef zestárl, ale na důl nezanevřel. Dnes žije poklidným životem důchodce v rodných Vinařicích u Kladna, ale šachtu, kde strávil svá nejlepší léta, musí mít denně na očích. Drobounce mží. Stromky u vrátnice se malinko uklánějí v poryvech větru a dlouho nemytá okna protější hospody navozují zdání, jako by se zánikem dolu vymizel veškerý život i z blízkého okolí. Zdání ale někdy klame. A v případě Mayrovky docela určitě. Stará dáma, jak o své někdejší živitelce s přídechem nostalgie hovoří místní, s odchodem posledního havíře nezemřela. Jen se díky mnoha nadšencům proměnila v unikátní hornický skanzen, který ukrývá poklady, jaké nemají široko daleko obdoby. Před samotným vstupem neuškodí malý výlet do historie: "S hloubením dolu Mayrau u Vinařic započala uhelná společnost Pražská železářská v roce 1874. Tehdy už byl kladenský revír největším dodavatelem uhlí v českých zemích," vypráví PhDr Anna Mayová, archivářka, jež má zdejší historii v malíčku. "Šachta, pojmenovaná po tehdejším předsedovi správní rady společnosti, JUDr Kajetánu Mayerovi, se brzy stala mezi kladenskými doly pojmem. V letech 1881 až 1884 pak o padesát metrů dál vyhloubili sdruženou těžní jámu nazvanou Robert," vysvětluje expertka. O významu šachty nejlépe vypovídá jedno číslo: od října 1877 do konce roku 1994 na dole Mayrau vytěžili celkem 34 164 323 tun uhlí. Opravdu, 34 milionů tun! Jan Uváček, autor knihy 120 let dolu Mayrau, spočítal, že vlak, který by všechno to "černé zlato" chtěl uvézt, by musel být dlouhý z Prahy až na Nový Zéland. Málokdo také tuší, že k tomu, aby mohlo být tolik uhlí vyrváno z hlubin, bylo zapotřebí vyrazit desítky kilometrů překopů v hlušině a možná stovky kilometrů chodeb ve sloji. A teď, patřičně ohromeni, se můžete vydat na malou procházku po Mayrovce. Je to o dost jiný svět, než jaký většinou znáte. Trochu tajemný, trochu špinavý, voní po mouru a kolomazi, ale dokáže probouzet fantazii. V bizarních prostorách strojoven a těžních věží jako byste se na chvilku ocitli ve starých románech Julese Verna. Prohlídka zdejších důmyslných strojů by jistě nenudila ani tohoto slavného francouzského vizionáře. Skanzenu vévodí dvě původní šachetní budovy s ocelovými těžními věžemi. "Právě ta mayrovská skrývá asi největší technický poklad na povrchu. Je jím secesní těžní stroj firmy Ringhoffer Praha z roku 1905, původně postavený pro námořní lodě. Vedení dolu ho zakoupilo na světové výstavě v Paříži," pokračuje dr. Mayová. Mohutná nablýskaná mašina dodnes působí, jako by si byla vědoma své ohromné důležitosti. Opravdu na ní záviselo všechno ostatní. Ovládala lano se zavěšenou klecí, v níž fárali havíři do hlubiny, a také vytahovala šachtou na povrch vyrubané uhlí. "V provozu byla přes devadesát let a bez podstatné poruchy," chlubí se průvodkyně. Na zašlé stěně, hned vedle místa strojníka, visí ve starém rámu hornické desatero, soupis pokynů, jejichž porušení v hlubinách mohlo mít ty nejtěžší následky. "Tohle je opravdový skvost," ukazuje dr. Mayová na podivný přístroj s předlouhou ručičkou, zvaný tachograf. "Jeho vynálezce inženýr Karlík jím proslavil Mayrovku po celém světě. Přístroj totiž zaznamenával otáčky bubnu na těžním stroji a vůbec poprvé umožnil strojníkovi, aby přesně věděl, v jaké hloubce se klec právě nachází." Z původní strojovny scházíme po rozviklaných schodech do náraziště, kde se "narážely" vozy s uhlím přijíždějící z hlubin dolu a posunovaly po úzkých kolejničkách na volné prostranství. Právě tady se den za dnem, rok za rokem, po celých 120 let ozývalo typické zvonění, když se blížila výtahová klec a horníci sjížděli do podzemí. Zde se také odehrávalo tak zvané cáchování, o němž Jan Uváček píše: "Při cáchování, to je při čtení jmen horníků před sfáráním do dolu, některý vtipný šachmistr nelenil a seřadil jména havířů za sebou tak, že vytvořil rozmarnou větu. Žertovný raport například zněl: Zajíc, Brázda, Vyskočil, Tvrdý, Bobek, Vytlačil..." V podlaze se dosud rýsují kontury kruhové těžní jámy o průměru asi šesti metrů. Donedávna dosahovala úctyhodné hloubky přes půl kilometru, teď je ale zasypaná a cesta do tajemného podzemního světa horníků se tak navždy uzavřela. Ale netřeba zoufat. Do podzemí přece jen nahlédnete, byť imitovaného. Cestou kolem hydraulických výztuží a drobné důlní lokomotivy budete zavedeni do bývalého krytu civilní obrany ve vrchu Homole, kde čeká opravdová lahůdka v podobě asi 130 metrů důlních chodeb s ukázkou ražby v různých dobách. Třeba z období před první světovou válkou, kdy jedinými horníkovými nástroji byly špic na kopání uhlí, lopata, fajzl kladivo a štecher, železný špičatý klín. Kdy vozy s uhlím hluboko v podzemí tahali pohublí důlní koníci. Kdy každá směna začínala společnou modlitbou. Komu by bylo líto, že není ve skutečném dole, tomu budiž útěchou, že by musel v podzemním labyrintu důlních chodeb urazit cestu dlouhou několik kilometrů, než by se dostal do míst, kde se skutečně uhlí těžilo. "Pokud byste fárali do opravdového dolu, bude tam vlhko, pokape voda a často byste zakusili i pořádné vedro," upozorňuje dr. Mayová. I umělá štola dá zřetelně pocítit, že to, co by se lidem na povrchu někdy mohlo zdát jako velké dobrodružství, bylo pro horníky na Mayrau každodenní tvrdou dřinou, neúprosným střetem s přírodou. Vypovídá o tom ostatně i legendární písnička:
Cestička k Mayrovce ušlapaná
šla po ní dívenka uplakaná...
Čekala miláčka po celý den,
až on jí vyfárá z Mayrovky ven.
Vyšlehly plameny na černý kameny
a v nich je miláček zavalený.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Vinařice, které nedávno prosluly vzpourou v místní věznici, leží asi čtyři kilometry od Kladna či devět kilometrů od Slaného. Z obou měst jezdí přes obec autobusy. Lze také dojet vlakem na zastávku Kladno-Švermov a odtud pěšky.
JAK JE OTEVŘENO
Návštěvní dny: pondělí až pátek od 9 do 14 hodin po předchozím telefonickém ohlášení, soboty, neděle a svátky od 10 do 13 hodin bez ohlášení Telefon: 0312/631 631, 0312/ 214 2217, vstupné: děti 10 Kč, dospělí 20 Kč
CO JE DOBRÉ VĚDĚT
V okolí je možno absolvovat několik turistických vycházek po hornických památkách a okolních dolech. Chodí se podle tradičních značek turistické mapy Okolí Prahy nebo Slánsko. Existuje i knižní průvodce po všech památkách Kamenouhelného revíru Kladno-Slaný-Rakovník nazvaný Horní město Kladno, který je možno zakoupit přímo ve skanzenu dolu Mayrau.
CO SI PŘEČÍST
Jan Uváček: 120 let dolu Mayrau, 1995. Knihu je možno zakoupit ve skanzenu.
Dnes už na dole Mayrau nikdo nefárá, nikdo se nenoří do nekonečného labyrintu chodeb v podzemí. Někdejší 527 metrů hluboká těžební jáma je definitivně zasypaná, dolem už nehlaholí prastarý havířský pozdrav "Zdař Bůh". Také pan Josef zestárl, ale na důl nezanevřel. Dnes žije poklidným životem důchodce v rodných Vinařicích u Kladna, ale šachtu, kde strávil svá nejlepší léta, musí mít denně na očích. Drobounce mží. Stromky u vrátnice se malinko uklánějí v poryvech větru a dlouho nemytá okna protější hospody navozují zdání, jako by se zánikem dolu vymizel veškerý život i z blízkého okolí. Zdání ale někdy klame. A v případě Mayrovky docela určitě. Stará dáma, jak o své někdejší živitelce s přídechem nostalgie hovoří místní, s odchodem posledního havíře nezemřela. Jen se díky mnoha nadšencům proměnila v unikátní hornický skanzen, který ukrývá poklady, jaké nemají široko daleko obdoby. Před samotným vstupem neuškodí malý výlet do historie: "S hloubením dolu Mayrau u Vinařic započala uhelná společnost Pražská železářská v roce 1874. Tehdy už byl kladenský revír největším dodavatelem uhlí v českých zemích," vypráví PhDr Anna Mayová, archivářka, jež má zdejší historii v malíčku. "Šachta, pojmenovaná po tehdejším předsedovi správní rady společnosti, JUDr Kajetánu Mayerovi, se brzy stala mezi kladenskými doly pojmem. V letech 1881 až 1884 pak o padesát metrů dál vyhloubili sdruženou těžní jámu nazvanou Robert," vysvětluje expertka. O významu šachty nejlépe vypovídá jedno číslo: od října 1877 do konce roku 1994 na dole Mayrau vytěžili celkem 34 164 323 tun uhlí. Opravdu, 34 milionů tun! Jan Uváček, autor knihy 120 let dolu Mayrau, spočítal, že vlak, který by všechno to "černé zlato" chtěl uvézt, by musel být dlouhý z Prahy až na Nový Zéland. Málokdo také tuší, že k tomu, aby mohlo být tolik uhlí vyrváno z hlubin, bylo zapotřebí vyrazit desítky kilometrů překopů v hlušině a možná stovky kilometrů chodeb ve sloji. A teď, patřičně ohromeni, se můžete vydat na malou procházku po Mayrovce. Je to o dost jiný svět, než jaký většinou znáte. Trochu tajemný, trochu špinavý, voní po mouru a kolomazi, ale dokáže probouzet fantazii. V bizarních prostorách strojoven a těžních věží jako byste se na chvilku ocitli ve starých románech Julese Verna. Prohlídka zdejších důmyslných strojů by jistě nenudila ani tohoto slavného francouzského vizionáře. Skanzenu vévodí dvě původní šachetní budovy s ocelovými těžními věžemi. "Právě ta mayrovská skrývá asi největší technický poklad na povrchu. Je jím secesní těžní stroj firmy Ringhoffer Praha z roku 1905, původně postavený pro námořní lodě. Vedení dolu ho zakoupilo na světové výstavě v Paříži," pokračuje dr. Mayová. Mohutná nablýskaná mašina dodnes působí, jako by si byla vědoma své ohromné důležitosti. Opravdu na ní záviselo všechno ostatní. Ovládala lano se zavěšenou klecí, v níž fárali havíři do hlubiny, a také vytahovala šachtou na povrch vyrubané uhlí. "V provozu byla přes devadesát let a bez podstatné poruchy," chlubí se průvodkyně. Na zašlé stěně, hned vedle místa strojníka, visí ve starém rámu hornické desatero, soupis pokynů, jejichž porušení v hlubinách mohlo mít ty nejtěžší následky. "Tohle je opravdový skvost," ukazuje dr. Mayová na podivný přístroj s předlouhou ručičkou, zvaný tachograf. "Jeho vynálezce inženýr Karlík jím proslavil Mayrovku po celém světě. Přístroj totiž zaznamenával otáčky bubnu na těžním stroji a vůbec poprvé umožnil strojníkovi, aby přesně věděl, v jaké hloubce se klec právě nachází." Z původní strojovny scházíme po rozviklaných schodech do náraziště, kde se "narážely" vozy s uhlím přijíždějící z hlubin dolu a posunovaly po úzkých kolejničkách na volné prostranství. Právě tady se den za dnem, rok za rokem, po celých 120 let ozývalo typické zvonění, když se blížila výtahová klec a horníci sjížděli do podzemí. Zde se také odehrávalo tak zvané cáchování, o němž Jan Uváček píše: "Při cáchování, to je při čtení jmen horníků před sfáráním do dolu, některý vtipný šachmistr nelenil a seřadil jména havířů za sebou tak, že vytvořil rozmarnou větu. Žertovný raport například zněl: Zajíc, Brázda, Vyskočil, Tvrdý, Bobek, Vytlačil..." V podlaze se dosud rýsují kontury kruhové těžní jámy o průměru asi šesti metrů. Donedávna dosahovala úctyhodné hloubky přes půl kilometru, teď je ale zasypaná a cesta do tajemného podzemního světa horníků se tak navždy uzavřela. Ale netřeba zoufat. Do podzemí přece jen nahlédnete, byť imitovaného. Cestou kolem hydraulických výztuží a drobné důlní lokomotivy budete zavedeni do bývalého krytu civilní obrany ve vrchu Homole, kde čeká opravdová lahůdka v podobě asi 130 metrů důlních chodeb s ukázkou ražby v různých dobách. Třeba z období před první světovou válkou, kdy jedinými horníkovými nástroji byly špic na kopání uhlí, lopata, fajzl kladivo a štecher, železný špičatý klín. Kdy vozy s uhlím hluboko v podzemí tahali pohublí důlní koníci. Kdy každá směna začínala společnou modlitbou. Komu by bylo líto, že není ve skutečném dole, tomu budiž útěchou, že by musel v podzemním labyrintu důlních chodeb urazit cestu dlouhou několik kilometrů, než by se dostal do míst, kde se skutečně uhlí těžilo. "Pokud byste fárali do opravdového dolu, bude tam vlhko, pokape voda a často byste zakusili i pořádné vedro," upozorňuje dr. Mayová. I umělá štola dá zřetelně pocítit, že to, co by se lidem na povrchu někdy mohlo zdát jako velké dobrodružství, bylo pro horníky na Mayrau každodenní tvrdou dřinou, neúprosným střetem s přírodou. Vypovídá o tom ostatně i legendární písnička:
Cestička k Mayrovce ušlapaná
šla po ní dívenka uplakaná...
Čekala miláčka po celý den,
až on jí vyfárá z Mayrovky ven.
Vyšlehly plameny na černý kameny
a v nich je miláček zavalený.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Vinařice, které nedávno prosluly vzpourou v místní věznici, leží asi čtyři kilometry od Kladna či devět kilometrů od Slaného. Z obou měst jezdí přes obec autobusy. Lze také dojet vlakem na zastávku Kladno-Švermov a odtud pěšky.
JAK JE OTEVŘENO
Návštěvní dny: pondělí až pátek od 9 do 14 hodin po předchozím telefonickém ohlášení, soboty, neděle a svátky od 10 do 13 hodin bez ohlášení Telefon: 0312/631 631, 0312/ 214 2217, vstupné: děti 10 Kč, dospělí 20 Kč
CO JE DOBRÉ VĚDĚT
V okolí je možno absolvovat několik turistických vycházek po hornických památkách a okolních dolech. Chodí se podle tradičních značek turistické mapy Okolí Prahy nebo Slánsko. Existuje i knižní průvodce po všech památkách Kamenouhelného revíru Kladno-Slaný-Rakovník nazvaný Horní město Kladno, který je možno zakoupit přímo ve skanzenu dolu Mayrau.
CO SI PŘEČÍST
Jan Uváček: 120 let dolu Mayrau, 1995. Knihu je možno zakoupit ve skanzenu.
