Bahno a sláma na bulharském Balkáně?
Bulharsko nepatří mezi země, které se vybavují při slově lyžování. Snad jen ti zanícení tuší, že se v Bulharsku jakž takž lyžuje a z nemnoha publikovaných článků si tvoří představy, jak že asi vypadá lyžařský Balkán. Pokusíme přispět do skladu materiálu vašich představ i tímto článkem.
Pozor, připravte se ale na to, že se nebude jednat o bahno a slámu, ale o ty nejmodernější materiály, který stavařský svět zná. Jedeme do Banska, městečka u paty pohoří Pirin.
Přílet do Sofie. Není to úplně obvyklé cestovat na hory letecky. Zážitek navíc. Alespoň pro mě, je už samotný let jakýmsi malým svátkem. Sofijské letiště není nijak extra veliké, ale ani se pořádně nerozkoukáme a už sedíme v autobuse západního typu, abychom se posunuli nějakých 160 kilometrů na jih k Pirinu. Zatímco projíždíme nehostinnými periferiemi bulharské metropole, průvodkyně Helena nám vypráví o Sofii coby historickém centru vzdělanosti. V rámu nepořádku kolem to zní trochu nevěrohodně. Po slepovaných silnicích až dálnicích jsme v Bansku za více než tři hodiny.
Krásné místo pro život
Bansko je historické město, které opticky doposud žije pomalým a těžkým zemědělským životem. Středoevropan by životní podmínky tamních obyvatel označil za bídné. Fragmenty bídy se zjevují téměř bez přestání, jednou neomítnutým stavením, rozpadlým plotem, všudypřítomnou rzí, skladištěm všeho představitelného na dvorcích...
Pochybuji ovšem, že se sami Banští obyvatelé považují za chudé. Jsou neobvykle otevření a pohostinní – což mám ověřeno i z mé předchozí návštěvy v roce 1994. Žebrající chlapec je výjimkou a spíše produktem čerstvě vniknuvšího skutečného turistického ruchu a možnostmi řádově bohatších turistů než skutečné nouze. Skupiny toulavých psů jsou neškodné a v Bulharsku asi běžným folklórem.
Bansko je ale jiné než Bulharsko. Banští mluví silným dialektem a díky svým obchodním a možná diplomatickým dovednostem nikdy nepadli pod vliv Turků. Nit prosperity přetrhl až komunistický režim. Vznik města se udává mezi 15. a 16. staletím, ale místo bylo osídleno již dávno předtím. Není divu, nachází se v širokánském údolí v nadmořské výšce 930 metrů nad mořem nedaleko hradby hor plné bezpečných úkrytů, je zde dostatek vláhy i tepla, plochy k obdělání... Krásné místo pro život. I dnes.
Hotelový komplex pod stanicí kabinové lanovky, v pozadí Pirin
Ubytováváme se v soukromém penzionu či hotýlku. Leží kousíček od historického centra a nic mu nechybí. Efektivně dimenzovaný pokojík zaujme jen zvláštně koncipovanou koupelnou, kde sprchový kout není nijak oddělen a při sprchování automaticky zároveň umyjete záchod (případně i na něm sedící osobu). Později zjišťujeme, že to je v Bulharsku obvyklé i v dobrých sofijských hotelech. Jinak evropský standard, dvojlůžko, televize… A krásný výhled na obří pocukrovanou bábovku jménem Pirin.
Pirin: nejkrásnější pohoří v Bulharsku
Pirin je co do rozlohy nevelký, co do výše vysoký, konkrétně jeho nejvyšší vrchol Vichren měří 2 914 metrů. Jsme tedy jen o 11 metrů nižší než nejvyšší hora Bulharska i Balkánského poloostrova, Musala, která roste v sousedním pohoří Rila.
Minimálně jedno nej ale Pirin určitě třímá. A možná to vůbec nejdůležitější – je z bulharských hor nejkrásnější. Což přeneseno do praxe znamená, že je chráněn nejenom statutem národního parku, ale zároveň dominuje i na seznamech Unesco. Pirin – to je 27 tisíc hektarů divoké přírody (medvědy nevyjímaje), 82 vrcholů vyšších než 2 500 m, na sto šedesát horských ples. A člověk může být u toho. V tom.
Druhý den ráno. Přijíždíme mikrobusem cestovky ke komplexu nových budov, z nich určitě tou nejdůležitější je dolní stanice kabinkové lanovky. Je to možná trochu přehnaná péče, pěšky to máme z hotelu asi čtvrthodinku, navíc není potřeba tahat lyže a boty, které se celý týden uskladní v ultramoderním objektu půjčovny lyží, odkud to pak je v přezkáčích jen sotva sto metrů. V pokladně si bereme mapku střediska a bez jakéhokoli čekání procházíme bezkontaktními turnikety, nasedáme a započínáme téměř půlhodinovou cestu poklidně bručící lanovkou. Jako na vyzrálém Západě.
Kde jsou ty časy, kdy se muselo k lanovce Šiligarnika dojíždět jedenáct mnohdy dobrodružných kilometrů autobusem. Dnes tu je od toho nová lanovka, kabinka značky Doppelmayr pro osm lidí. Hlavní část v korunách téměř miliardové investice, která proměnila zapadlé ministředisko v nejmodernější lyžařský resort. Vyváží všechny z Banska do zasněžených hor. Tam potom lyžaře polykají další nové lanovky, vesměs čtyřsedačky, ta v horní pasáži pak s ochranným krytem.
Celkem je tu vedle gondoly ještě sedm lanovek a sedm vleků. Bilance přepravních zařízení se tedy změnila z 0-1-1 na 1-7-7 za pouhé dva roky!
Stoupáme moderní sedačkou od konečné kabinky. První jízda na rozehřátí, další lanovka, dolu a zase nahoru. Byl jsem sice upozorněn na to, že to v Bansku nepoznám, ale bral jsem to s nadsázkou. A přestože jsem tu před lety strávil týden lyžování, dnes, kdyby mě sem vysadili mimozemšťané a zeptali se mě, kde jsme, nevěděl bych. Tipoval bych nějaké Alpy, nějaké větší a vyhlášené středisko. Realita je vysoko nad očekáváním. Všechny tratě jsou navíc krásně široké a zalidněné asi jako Sahara! Nikde ani živáčka!
|
Kdo jezdí do Bulharska nejvíce lyžovat? Jsou to mimo Bulharů zejména Angličané, kterým je prakticky jedno, kam do Evropy za sněhem poletí. Vedle nich tam míří i Holanďané, významnou skupinu návštěvníků tvoří od roku 1991 i Češi. V poslední době se tam objevují i Seveřané, Norové a Švédové, kteří tam jezdí zejména za prašanem a skvělým freeridingem. Jak dlouho se v Bansku lyžuje? Většinou do konce dubna, kdy se už ale jedná o čistě jarní lyžování se všemi specifiky. Areál je vybaven systémem technického zasněžování, takže začít lze v listopadu či prosinci při prvních mrazech. |
Tratí je dnes pod vrcholem Todorka celkem 65 kilometrů. Jsou to skutečně poctivé až nejpoctivější sjezdovky. Horní plató nese dvě modré široké jako letiště, které by samy zaměstnaly zapáleného carvera na plný úvazek. Trať Balkaniada, babička mezi sjezdovkami, je dodnes úchvatná obřáková červená, podobně ale i další. Modré tratě, snad všechny v horních partiích, nejsou žádné placaté housenky, ale pěkně a mnohdy až červeně skloněné široké pisty.
Celkové převýšení od nejvyšší lanovky (2 560 m) po spodní stanici transportní lanovky (990 m) činí pěkných 1 570 m. Nutno ale dodat, že hlavní lyžování se odehrává v oblasti od 1 635 m vzhůru, níže je pak jen odjezdová dlouhatánská modrá, ve skutečnosti spíše zelená. Díky ní můžete absolvovat nonstop sjezd v délce 16 kilometrů! Díky masivnímu systému technického zasněžování je trať sjízdná po celou sezonu a táhne se jako bílý had skrz sluncem vysušené lesy a louky pěkně zpátky do Banska.
Mimochodem velmi pěkná vyhlídková až výletní jízda či mírná pista pro učení – sama měří při převýšení 645 metrů dobrých 11 kilometrů.
Bansko ale neznamená pouze lyžování na sjezdovkách. Pomalu ale jistě proniká do hledáčku freeriderů a už pravidelně se tam koná jeden ze závodů série Redbull v extrémním lyžování.
Bulharská kuchyně a ceny
Jdeme na oběd na křižovatce lanovek a tratí Šiligarnika. Dříve tam stála právě ta jediná postarší lanovka, kolem byl rozlehlý relaxační prostor zarámovaný stánky se vším možným jídlem a pitím. Podobně je to i nyní, jen lanovek přibylo. Spousta stolků, stany i kamenné restaurace, široká nabídka všeho možného. Bob nám radí venkovní stánek, dáváme si fazolovou polévku a pečené kuřecí na jehle. Maso dostáváme na prkénko, které můžeme libovolně dovyplnit saláty, jak se nám zachce. Počítám misky se saláty - je jich čtrnáct! Za hlavní jídlo platíme v českých ani ne stovku.
|
Ceny: |
Kulinářské zázemí je v lyžařském areálu vysoce nadstandardní. Nenajdete tu žádné hamburgery z polotovarů a obdoby fast food, ale jen a jen poctivá jídla. Maso je vystavené a peče či smaží se před vašimi zraky, v nabídce jsou alespoň tři polévky, už zmíněný nespočet všelijakých salátů, x druhů mas na x různých způsobů.
A ceny? Rozhodně ne vyšší než v Česku. Nejde to až tak objektivně porovnat, jelikož v Česku na nabídku podobných hodů asi sotva narazíme. Pivo stojí 2 leva čili 30 korun a není vůbec špatné.
První lyžařský den je za námi, paměť naplněná zážitky a milými překvapeními jako pátrací balón. Meditativní nálada z příjemně unaveného těla a veškeré té lyžařské a horské fascinace, jarní mírně prašné Bansko s obchůdky plnými překvapení za podivuhodné ceny, občas kolem prokráčí kravka táhnoucí dřevěný vozík, který spatřil světlo světa určitě dříve než první kapka benzínu. Stařenky sedící na židlích před svými poskládanými domky spřádají jakási vlákna neschopny vnímat rychlý svět kolem, podezřele nevtíraví pouliční prodavači… Sprcha a čeká nás večeře.
Bansko skrývá své možná největší bohatství ve svých sklepích a za kamennými zdmi starých domů. Mechana. Azbukou MEXAHA. Mechana je tajemný prostor, který návštěvníka opojí pohostinností a zalepí i poslední skulinky hladu a žízně. Mechana je cosi jako koliba, místní stylová vinárna, vinný sklep… Snad každý starý dům jednu mechanu někde v sobě skrývá. Nikdo dnes neví přesně, kolik jich v Bansku je. Před deseti lety se říkalo čtyři sta, dnes 250 až 300. Kdo ví. Ať tak či onak, stejně by je člověk neprozkoumal za dobu své dovolené, ani kdyby jich bylo deset za sebou.
Zpočátku se hůře orientujeme v obsáhlém menu, přestože každá položka je zde uvedena i v angličtině. White cheese, bulharsky “síreně“ je bílý sýr balkánského typu, zralý sýr podobný eidamu je yelow cheese neboli kaškaval. Nezbytný šopský salát, obvyklé zde jídlo od dob dávných, kdy příroda kolem poskytovala právě nejvíce okurky, rajská a papriky.
Lidé kolem mají na stolech různé pánve a podobná zařízení vyložená všelijakými maso-zeleninovými kombinacemi, které provoňují okolní atmosféru a společně s vonícím dřevem z krbu míchají vonné rotzoky, které se v paměti navěky uloží pod heslem mechana. Červené v keramickém džbánku s lahodou splachuje paletu všebarevných zážitků, které nám dnešní den namíchal.
Platíme patnáct leva za dva, což je asi stovka na jednoho, a procházíme skrz kouřem provonělým Banskem do naší hotelové postele. Ostatním mechanám, které s něhou hypnotizují kolemjdoucí, odoláváme – je pravděpodobné, že by nás ve svých útrobách udržely přes noc a až ráno vyplivly naši bezobsažnou kůži jako had zbytky kořisti.
|
Partner přílohy |
|
O dalších lyžařských střediscích v Bulharsku - Borovec, Vitoša a Pamporovo - si budete moci letos přečíst reportáže v časopise SNOW. |
A to my nechceme, jelikož nás čekají další dny skvostného lyžování, relaxu, kulinaření, pohody… Prostě přesně všeho toho, proč se v zimě vydáváme za sněhem do hor.
ZÁVĚR:
Každé středisko má svou zlatou dobu. Chvíli, kdy ve své historii září víc něž ostatní hvězdy kolem, aby se postupně ztrácelo ve svitu dalších nově explodujících sousedů. Bansko je právě nyní ve vrcholu exploze. Ultramoderní lyžařský areál, až směšně volné sjezdovky, skvělé neomezené freeridy, nízké ceny, kus původní atmosféry… To jsou momenty, které se již nemusí opakovat.
Reklama
 Bansko v Bulharsku |
Hotelový komplex pod stanicí kabinové lanovky, v pozadí Pirin. |
 Bansko v Bulharsku |
 Bansko v Bulharsku |
 Bansko v Bulharsku |
 Na lyžích v bulharském Bansku |
 Na lyžích v bulharském Bansku |
 V jedné z mnoha hospůdek v bulharském Bansku |
Na lyžích v bulharském Bansku |
 Na lyžích v bulharském Bansku |
 Hospůdka v bulharském Bansku |
