Když jsem před šesti lety nastupovala na tokijskou univerzitu, těšila jsem se na spoustu nových japonských kamarádů. Jenže zvláště mladí lidé tu jsou dost stydliví a zdráhají se mluvit anglicky. A tak se okruh mých známých plnil spíše dalšími cizinci.
O jednu světlou výjimku se postaral Kenji Watanabe, který se ke mně hlásil hned na první přednášce. Později nás navštívil i v Praze a nyní nastala milá šance mu návštěvu oplatit. Počítali jsme s Michalem, že u něj v Nagoje strávíme pár dní. Jenže týden před příjezdem napsal, že bude lepší, když se stavíme jen na jednu noc.
V Japonsku funguje jiná mentalita a lidé si tu neříkají úplně upřímně své názory, rozhodně ne ty negativní. Nepříjemným zprávám se buď vyhýbají,, nebo je podávají oklikou. Nezbývalo nám tedy než spekulovat, co za náhlým ochlazením komunikace stojí.
Záhada se vyjasnila již hodinu po shledání: Kenji nám představil svou čerstvou manželku Yuko a se smíchem vysvětlil, že teď už můžeme zůstat déle. Yuko není na cizince zvyklá, bála se anglické konverzace a navíc u sebe doma poprvé hostila přes noc cizí lidi. Jakmile zjistila, že jsme hodní, usměvaví a neškodní, ulevilo se jí a obavy se rozplynuly.
Když jsme se o dva dny později loučili, dokonce nám v obálce věnovala ručně vyrobené přání, kde poděkovala za novou zkušenost a cenila si možnosti vystoupit ze své komfortní zóny. Nás kromě nesmírně příjemného času v jejich společnosti tedy potěšilo, že jsme pomohli někomu překonat strach z neznáma. To je na cestování ostatně jeden z nejcennějších přínosů, no ne?
Nagoja: zlaté duše a parádní pláště
Kromě novomanželů Watanabe nás Nagoja obohatila ještě dvěma setkáními. Američanka Patrice tu žije už deset let, učí angličtinu na dívčí univerzitě a přes online komunitu warmshowers.org zdarma hostí kolegy cyklisty. Předala nám svůj zápal pro sumo, které jsme v její televizi společně sledovali, a taky doporučení na skvělý cykloservis.
Moc nechápeme proč, ale zatím jsme se vždy v servisech celkem trápili - prodavači nerozuměli, co potřebujeme, kulturně-jazyková bariéra tu prostě bývá silnější než v jiných situacích. V nagojském obchodě však vše šlo jako po másle: jednak se prodavači děsně obdivovali našim českým kolům. O značce Author samozřejmě v životě neslyšeli, tak to pro ně bylo děsně cool.
Zároveň asi nevídají tak velká kola, přeci jen jsme s našimi 182 centimetry s manželem na zdejší poměry raritou. Velikost našich plášťů tedy neměli na skladě, ale když zjistili, že potřebujeme další ráno z Nagoji odjet, odsunuli ostatní zakázky stranou a zařídili nejrychlejší doručení a výměnu plášťů, jakou jsme si mohli jen přát.
Už na nových, kevlarových a ultrarychlých pneumatikách jsme se tedy vypravili na obhlídku centra města. Průvodce nám dělal Kakeru, cyklista z šestého dílu cestopisu, s nimž jsme se skamarádili na severu Honšů. Ten už svou misi objet Japonsko dokončil: 11 500 kilometrů a osm měsíců nás uvádí v sebeironizující smích, protože jeho průměrná denní porce odpovídá naší absolutně rekordní. Někdo holt jede na výkon a někdo zase na požitek. Po společné fotce na popředí nagojského hradu z velkoměsta mizíme na náš preferovaný venkov.
Chrámová oblast rozlohy Paříže: start spirituální fáze
Do Ise Jingu se chce alespoň jednou za život podívat každý vyznavač šintó, hlavní japonské víry. Toto náboženství zde vzniklo už v období 3. století př.n.l. a je nám velice sympatické: stejně jako kdysi pohanství u nás pomáhá lidem žít v souladu s přírodními cykly, uctívat předky a být v pokorném vztahu jak k lidem, tak ke všemu živému i neživému, co nás obklopuje.
Prvních tisíc let byl šintoismus spíše folklórem než institucionalizovaným náboženstvím. Dodnes se neřídí striktními pravidly a nedisponuje žádným svatým písmem či jinými definicemi, ale strukturu si našlo v síti 100 tisíc chrámů po celém Japonsku. Prvním a hlavním z nich je právě Ise.
Architektura chrámů v Ise Jingu se datuje až do sedmého století.
Procházíme se duchovními areály, obdivujeme kimona, dřevěnou obuv i papírové deštníky mnichů, nasáváme atmosféru pralesa a fascinují nás hlavní svatyně. Jsou dvě a vedle každé z nich stojí pozemek o stejné velikosti, kde se každých dvacet let postaví svatyně nové, zatímco staré se rozeberou. Novostavby jsou identické vzhledem, ale dokonalejší svou zánovností tak, aby neustále prokazovaly nejvyšší možnou úctu božstvům větru, vody, ohně a všem dalším.
Samou posvátností celého Ise se zdráháme praktikovat naši běžnou kempovací asertivitu: přeci jen stavět stan na parkovišti analogie Mekky by se nehodilo. Kroužíme městem a marně v začínajícím dešti hledáme kus trávníku. Pátrání končíme v parčíku obklopeném rodinnými domky, kde uleháme na dřevěnou podestu chráněnou altánovou stříškou.
První zvládnutou prosincovou noc pod širákem ukončuje starousedlík, který nám se soustrastným úsměvem přináší teplý zelený čaj. Během klasické konverzace opět vysvětlujeme jeden ve světě nezažitý okamžik naší historie. Myslím, že si za šíření této zprávy můžeme nárokovat medaili za zásluhy. Nebo se alespoň začneme titulovat Poslové rozpadu Československa.
Pobřeží Kii: krása střídá nádheru
Z Ise se dostáváme opět po několika dlouhých týdnech k Pacifiku. Tentokrát požitek z jízdy převyšuje předchozí etapy: přestože do pobřežních částí prefektur Mie a Wakajama mnoho turistů nemíří, nachází se zde jedny z nejkrásnějších scenérií celé země.
Základnu si děláme kousek od Šingu a na víkend za námi samým nadšením z nového mezinárodního kamarádství přijíždí Kenji s Yuko. Podnikáme společně výlet k Nači Taiša - nejvyššímu vodopádu Japonska, který byl historicky sám objektem uctívání a později k němu přibyl i chrám s pagodou, kam se začaly modlitby soustředit.
Odsud dál do lesů a hor stoupá jedna z tras Kumano Kodo - sítě poutních stezek, jež si spolu se svatojakubskou poutí jako jediné na světě zasloužily zápis na UNESCO. Tuto oblast mám štěstí zažít už podruhé a vždy mě naplňuje silnou energií.
Slavná pagoda a nejvyšší vodopád Japonska tvoří fotogenický pár v Nači Taiša
Západ slunce u vyhlídky v Taiji
Ať už ten magický dojem způsobuje cokoli, využíváme toho s Míšou na průlez prastarým stromem splněných přání. Kde jinde by se mohli i nevěřící lidé jako my odevzdat moci toho čehosi, co nás převyšuje, než právě tady. Zatímco v prvních měsících naší výpravy jsme si připadali při plnění šintoistických zvyků nepatřičně, teď už nám přijde vyloženě přirozené se uklánět, zavírat před oltáři oči a vyslovovat v duchu svá přání.
Vyvíjí se nám tu takový interní folklór, kdy se ukláníme a děkujeme po ránu každému místu, které nám poskytlo bezpečné útočiště. Snad je to i kupícími se pocity vděku za pohostinnost, kterou nás Japonci celou cestu zahrnují. Pociťujeme potřebu vděk nějak ventilovat a posílat alespoň takto symbolicky dál. Rošťácká povaha Kenjiho nás však nenechává dlouho meditovat a svým plánem nás vrací zpátky na zem: nasazujeme černé brýle a jedeme směr Taiji.
Ve zdejším velrybářském muzeu se více či méně bojí bělochů, protože část těch, co sem kdy zavítala, reprezentovala Sea Shepherd. Radikální ekologickou organizaci, kterou Taiji dráždí svou velrybářskou tradicí. Z váženého finančního manažera Toyoty se Kenji mění v malého kluka, jehož nejlepší zábavou je nás s kamerou v ruce následovat a předstírat před zaměstnanci muzea, že jsme ruská odnož Sea Shepherd.
Otužovačka na pláži
Přes den na nás skoro každý den svítí slunce, jede se krásně a 5000. kilometr cesty slavíme s opálenými tvářemi, byť v kalendáři svítí prosinec. Teploty se v noci nebezpečně blíží nule, a tak přemýšlíme, jak pokračovat ve výpravě v zimních měsících bez újmy na zdraví.
Michal si vzpomněl na jakési dýchací cvičení pro posílení imunity, o němž se nám zmínili slovenští cestovatelé loni ve Vietnamu. Chvilku googlíme a už na nás kouká ošlehaný obličej holandského otužilce Wima Hofa. Po zhlédnutí dokumentu o jeho úctyhodném příběhu a úspěších jsme přesvědčeni: to je to pravé.
Hned ráno se vrháme na jeho dýchací rituál, paráda. Manžel se cítí tak posílený, že se rovnou nechá na běloskvoucím písku Širahama Beach zlákat i k první otužovací zkušenosti. Zatímco ostatní turisté po pláži chodí v péřových kabátech, svléká se Míša do plavek a vrhá se do vln chladného Pacifiku.
Plni nové pozitivity prozkoumáváme geologické poklady města a koupeme se v horkém onsenu odděleného od oceánu jen zídkou z balvanů. V Širahamě se pomalu loučíme s poloostrovem Kii. Nadšení ze všech milých setkání, spirituálních emocí a nových rituálů, které nám do naší cyklisticko-kempovací poutě tato etapa přinesla, směrujeme řídítka na sever.
Nagoja, Japonsko
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
