Na dudáckém festivalu byl slyšet kus světa

Před dvěma lety jsem o dudách věděl pouze to, že Švandovi přinesly mnoho radosti i trápení, ale čistá láska nakonec zvítězila. Tehdy jsem poprvé vyrazil do centra švandovského mýtu na Mezinárodní dudácký festival. Letos (festival se koná pouze jednou za dva roky) jsem se do Strakonic rád vracel a poznával známé tváře i kroje.

Pokud přijel také nějaký zapřísáhlý cestoval, nemusel litovat, že strávil víkend „pouze“ v jižních Čechách. Na koncertech  „procestoval“ mnoho koutů Evropy a podíval se i za oceán. Přijely soubory ze 14 zemí. Nadšení zaplněného letního kina vyvolalo v pátek večer vystoupení gruzínského tanečního souboru Sakartvelo. Desetiletí chlapci s dýkami za pasem předvedli, jak vypadá kavkazský temperament. Pozorný divák mohl díky jejich tanečním „manévrům“ na špičkách a dopadům kolen na tvrdé pódium poznat, že mentalitu kavkazských národů nejde poznat v televizních zpravodajských šotech z Čečenska. Z největší dálky přijel už podruhé novozélandský soubor Te Hau Taki. Potkávají se v něm potomci českých emigrantů a vyznavači kultury původních obyvatel tohoto tichomořského ostrova. V jejich vystoupení můžete slyšet jihočeské dudy i maorské hudební nástroje. Tradicí se ve Strakonicích stala vystoupení velkých španělských a skotských  kapel, které mají kořeny v dávné armádní minulosti. Nástupy těchto ansámblů duněním bubnů a pištěním dud tradičně ukončují koncerty v letním kině, kam se k dvou a půlhodinovým koncertům schází na pět set lidí.   

Švanda dudák 2000 se před strakonickým hradem rozhlíží, kudy se vydá do světa

Místní dudácký dorost

Skotský dudák v čele pochodujícího NEILSON AND DISTRICT PIPE BAND

Dudáci španělského souboru BANDA DE GAITAS DE OURENSE

Maorská část novozélandského souboru TE HAU TAKI při pochodu Strakonicemi, vlevo vzadu polovina české sekce s harmonikou.

Švanda dudák 2030, domácí naděje pro XXX. Mezinárodní dudácký festival