V Rusku mají pro strach ze zimy uděláno. Některé ženy se oblékají tak, jako by

V Rusku mají pro strach ze zimy uděláno. Některé ženy se oblékají tak, jako by vůbec nebyly desítky stupňů pod nulou. S vkusem, i bez vkusu. | foto: Profimedia.cz

Na dovolenou do gulagu aneb na sibiřskou zimu s podpatky a mini

  • 51
Zatímco u nás už začíná jaro, na Sibiři je ještě pořádný samec. Nakonec jsem zjistila, že nejlépe se mrazy a sníh přežijí v elegantních botách. Ty polární, které jsem si přivezla, a termoprádlo jsem schovala na dně kufru.

Jedu sama. Hledám dobrodružství, chci vidět na vlastní oči zamrzlou krásu, takové mi Rusko vždycky připadalo ve filmech. Zimy se nebojím a chci zkusit, jak přežít v daleko nehostinnějších krajinách, než je ta naše. "Do gulagu se přece na dovolenou nejezdí," hořekuje babička. "Samí opilí mužici, na každém rohu medvěd, zmrzneš, ztratíš se," následuje výčet lamentací rodičů.

Já se budu řídit jednoduchou rovnicí: přežít znamená nezmrznout. Ale to ještě netuším, že to tak úplně není pravda. Ovlivněná dokumenty o výpravách polárníků, filmy o nucených pracích a obrázky ze života tučňáků utrácím jmění v několika specializovaných obchodech s oblečením.

Můj dvacetikilový kufr padá do zavazadlového prostoru letadla směr Krasnojarsk s tímto obsahem: obří pohorky, které by mi Amundsen určitě pochválil, pět párů tlustých vlněných ponožek, svetry, termoprádlo, svetry, pořádná bunda, svetry. Čepice, šály, rukavice. Vše v nenápadných barvách, to abych zbytečně nebudila pozornost medvědů.

Industriální Krasnojarsk leží na řece Jenisej na Transsibiřské magistrále. Má skoro milion obyvatel. A vítá mě minus čtyřicet stupňů. I těch několik minut cestou k autu bolí. Oči mi chtějí vystřelit z důlků, možná mi upadne nos a už nikdy se nevysmrkám. A hned mě zbaběle napadá první možnost přežití, zůstat v hotelu. A když jsme v tom Rusku, tak s lahví vodky. Ale úplně se to neosvědčí.

Na Sibiři platí úsloví, že čím větší zima venku, tím větší teplo v bytě. Tedy pokud na to máte a pokud nepraskne topení, což se stává docela často. To vedro je k nevydržení a ještě ho umocňuje hřejivá vodka... chci vyvětrat, ale ouvej, okno je zalepené podomácku jakousi tlustou lepenkou. Aby dovnitř nemohl mráz.

A jde se ven

Oblékám si dvoje ponožky, pohorky, kufr je skoro prázdný, a i když nejsem muslimka, vidět jsou ze mě jen oči. Mráz si na mě nepřijde.

První úsek, cesta k autobusu, je dlouhý asi jen sto metrů, to půjde hladce. Hned u vchodu padám. A znovu. A potřetí. Amundsen se mi shůry směje. Co sis, holka, myslela? Že v Krasnojarsku sypou silnice?

Můj kamarád Kolja mi později vysvětluje, že to je jedna z věcí, která dělá v zimě Sibiřany šťastnými, sníh totiž na několik měsíců zakryje všechny povalující se odpadky, špínu i děravé cesty.

Cílem mé první procházky je vydržet venku co nejdéle. Po pár minutách výletu zasněženou plání zahlédnu zamrzlý Jenisej. Z výšky vidím koryto řeky, z něhož stoupá pára. Tedy, vidím – kdyby bylo přes mlhu něco vidět, byl by to jistě nezapomenutelný pohled.

Tip na dovolenou

Poznejte krásy Ruska i vy. Široký výběr zájezdů najdete na Dovolená.iDNES.cz.

Ani to nefotím. Fotit by znamenalo vytáhnout ruku z kapsy a ještě k tomu si sundat rukavici, takže nechám foťák foťákem, pud sebezáchovy je silnější než touha dovézt domů obrázky.

Zjišťuju, že kromě zmrzlého nosu se mi na šále udělala ledová krustička z dechu. Ale suchá sibiřská zima není jen nemilosrdná. Má i svoji okouzlující stránku. Kolem se rozprostírá mrazivé ticho jako ze skandinávských pohádek, přerušované jen křupáním mých bot, vytím a štěkotem psů v dálce.

Vytí psů?! Pozor, přibližuje se! Je jich pět, já jsem jedna. Běh v pohorkách. A zase pád. Psi si evidentně nechtějí hrát. Vstávám. A padám. Toulavých psů žije kolem Jeniseje nepočítaně a mají pořád hlad, přesvědčuje mě potom Kolja. Nebo si dělá legraci? Zachrání mě autobus, který snad pamatoval ještě Lenina. Ale darovanému autobusu...

Sibiřské autobusy, jež pamatují hodně krutých zim.

Červená a bílá jablíčka

Prozkoumávat ruskou zimu bude lepší v centru města. Psi se tam sice potulují také, ale už na ně nejsem sama. Vyjasnilo se, sníh i na chodnících křupe pod nohama a ve vzduchu létají ledové částečky osvícené sluncem. Opět se děsivý a nepříjemný mráz změnil v romantickou zimu.

Tohle umí jen Sibiř.

Rusky mají červená jablíčka na tvářích. Problém nastane, když se červená jablíčka změní v bílá, to už pak nejsou jablíčka, ale omrzliny.

Rusové mají červené nosy, takže se stírají rozdíly mezi zmrzlíky a zkušenými alkoholiky.

Ne, že by místní nemrzli, jen už se v minus čtyřiceti stupních umějí pohybovat a mají své fígle na to, jak nepromrznout.

Hýbou se zvláštním způsobem. Přískoky rychle přebíhají z obchodu do obchodu. A rozhodně nevypadají jako polárníci – na rozdíl ode mě.

V očích prodavaček a okolních žen vzbuzuje moje oblečení soucit a posměch zároveň, pro muže jsem takřka neviditelná. Jsem asi jediná žena na Sibiři s pohorkami a termoprádlem. Ani lidé, kteří pracují venku jako prodavači nebo zametači, nejsou tak obalení oblečením jako já. Mají klasické válenky a na hlavě ušanku, která se jim osvědčila mnohem lépe než moje speciální expediční čepice.

Všude je mnoho psů. Místní se jich nebojí, ale našinec z nich má velký respekt.

Někde to vypadá, jako by se na Sibiři zastavil čas. Ať už jde o kožichy, které jejich majitelky mohly klidně zdědit po svých babičkách.

Místní zimu lze přežít na podpatcích a v kožichu. Pánové prominou za tento dívčí koutek, ale po několika dnech sledování vím, že ruským mužům móda nic neříká. Naopak ženy mají jasno. Někdy s menším a jindy s větším vkusem jsou vzorně upravené i v teplotách, o kterých se nám ani nezdá. V té říši červených rtěnek, podpatků a kožichů si připadám jako Sněhurka v kraji divů. Ekologický aktivista by zaplakal, kolik nevinných zvířat zemřelo pro tuhle parádu!

Ale na Sibiři ekologii neřeší, ať už jde o věčně nastartovaná auta nebo o nebohé norky a lišky.

Vzhledem k tomu, že skoro šest měsíců v roce je na většině území Ruska třeskutá zima, je pochopitelné, že kožich není symbolem blahobytu, ale způsobem, jak nezmrznout. Kamarádka Nasťa mi později vysvětluje, že nákup takového kožichu je drahou záležitostí, ale je to investice, která se pak dědí po celé generace.

Silnice jsou plné automobilů Lada. Ty patří v Rusku dodnes mezi nejčastější značku.

Kráska na ledě

A právě Nasťa mě druhý den zve na večírek. "Nebudeš si na sebe brát ty příšerné pohorky, že ne?" říká mi natvrdo do telefonu.

To už je pro mě poslední kapka. Zaplouvám do prvního obchodu s botami a kupuju si kozačky, o jakých se lidem v české kotlině nesnilo!

Jedna z prodavaček si mezitím před mým odchodem klidně fotí moje pohorky. Něco takového asi nikdy neviděla. Její pohled mě lituje: Chudák děvočka, tam, odkud pochází, asi mají hrozné zimy, když tam musí nosit takové polární boty...
Nasťa mi půjčuje kožich, krátkou sukni, o které by moje babička prohlásila, že je to spíš pásek. A rtěnku. Vypadám jak přezdobený vánoční stromeček.

Vyrážíme. A já vůbec nepadám! Klap, pích, klap a pích, podpatky se zabodávají do ledové krusty na sněhu, v klidu a s elegancí dojdu tam, kam jsem chtěla.
Nekloužu, boty fungují trochu jako elegantní mačky.

A další zázrak, muži se mnou mluví! Hned mám nové kamarády, Sašu, Artema, Nikitu. Stala se ze mě málem Ruska, na tvářích mám červená jablíčka a kolem půlnoci už mohu klidně v minus třiceti stupních konverzovat před klubem, kožich mě chrání a mí noví přátelé mi vysvětlují, jak je to s těmi psy a medvědy.

Příště pojedu do Ruska vybavena těmi nejkrásnějšími kozačkami a s tím nejdražším kabátem. Ale musím si dávat pozor, abych ještě stihla zimu. Když začne na jaře obleva, město bez odtokového systému se změní v jednu velkou kaluž. A do módy přicházejí holínky.