A tak jdu na večírek v Addis Abebě, abych ještě jednou vyzkoušel, co udělá čát, lehce opojné listí rostliny, která ve východní Africe a v Arábii hraje podobnou roli jako jinde pivo.
Číšník v restauraci Mendi se ptá: "Chcete pokoj sám pro sebe, nebo chcete být s jinými lidmi?" Samozřejmě, že chci být s lidmi. Jinak bych nevěděl, co mám dělat s pytlíkem čátu, který jsem si koupil u vchodu.
Čátová party
A tak jsem strčen do jednoho pokoje. Není tam skoro nic. Jen několik koberců, polštáře, kotouče dýmu a dvě dívky. Velmi krásné dívky. Dvě dívky, které vůbec nezajímám.
"Ahoj, co mám teď dělat?"
"Žvýkej to."
"Mám to jenom žvýkat?"
"Jo."
"Jak dlouho?"
"Jak dlouho chceš."
"Kolik toho mám žvýkat?"
"Tolik, kolik chceš."
A tak jsem začal žvýkat. Jen několik jemných lístků. Dopředu mi bylo řečeno, abych očekával opravdu hořkou chuť, ale tak zlé to zase není. Je to hořké, ale jen aby se neřeklo. Chutná to jako nezralý šťovík.
Mezitím číšník strčil dovnitř další lidi. Dvě mladé ženy a hubeného muže kolem třicítky. Říkám si, že to bude můj čátový guru. Dělám pak všechno po něm. Trhám lísky čátu, jako bych měl všechen čas světa. Dělám to elegantně špičkami dvou prstů a s delikátně odtaženým malíčkem. Jaksi mimoděk každý lístek zlomím mezi prsty a strčím do úst. Pak další. A ještě jeden.
Přemýšlivě žvýkám a žvýkám. A čekám, co bude. Mám z toho trošičku obavu - ale taky se bojím, že třeba nebude vůbec nic. Muž mě chvíli pozoruje a pak říká: "Nesmíš to polykat, nebo dostaneš zácpu." To mě opravdu vystrašilo.
Rozžvýkané lístky si všichni jazykem strkáme mezi tvář a horní dáseň. Po nějaké době tam máme bouli. Vypadáme, jako že soutěžíme, kdo umí líp schovat golfový míček. Nevím, kdy to přišlo poprvé. Snad za půl hodiny. Začínám se cítit dobře. Taková fakt příjemná euforie. Jako v pátek večer, když z vás všechno spadne. Rád bych si popovídal. Také ostatní roztávají. Čím je boule pod tváří větší, tím jsme hovornější. Muž se jmenuje Salamon, ale tvrdí o sobě, že je Švéd a jeho pravé jméno je Karl. Očividně to považuje za vtip měsíce.
Při žvýkání čátu je prý člověk naladěn na duchovní stránku věci, přečetl jsem si odpoledne v průvodci. Opravdu: ostatní v pokoji nejvíc zajímá, jaké vyznávám náboženství a jestli náhodou nejsem muslim. Druhou nejdůležitější věcí pro ně je, zda jsem si už prohlédl místní hotel Sheraton.
Salamon-Karl přišel se svou manželkou Tewed a sestrou Helen. Ta žvýká čát každý den. Chce totiž po dítěti zhubnout. Kdo žvýká, nemá chuť jídlu. Nechce se mu taky spát a zapomíná na únavu. Čát naopak dodává energii, myšlenky a koncentraci.
Cítím mravence v žilách na zápěstí. Cítím se jako auto na klíček natažené úplně na doraz. Jak já bych jezdil! Tužka mi rejdí po papíře, jak si dělám poznámky. Najednou mám spoustu nových, nečekaných postřehů. Moje mysl je čerstvější a myšlenky ostřejší.
Nutím každého, aby mi řekl, proč žvýká čát. Také dvě krásné dívky, které tady byly jako první, ožívají. "Cítím se moc dobře. Nemyslím na špatné věci, myslím jen na to, co je příjemné," říká jedna z nich. Jmenuje se Hanun.
"Když žvýkám čát, cítím štěstí," říká Helen. "Cítím se skvěle." Myšlenky pádí a mozek si je předává jako olympijská štafeta kolík. Mám pocit, že teď bych knihu za noc určitě napsal. Na sex nemyslím, ale možná, že přece jen ano, protože pořád vyzvídám, zda na něj myslí ostatní. Krásná Hanun mě utře: "Některý čát zvyšuje chuť na sex a některý ne. Náš samozřejmě ano, ale tvůj ne."
|
|
Povalujeme se uvolněně na koberci a opíráme se o polštáře. Z reproduktoru brečí svoji baladu jakýsi etiopský rocker. Když na chvíli vypadne proud, pokoj je úplné doupě. Ale žádné orgie se nekonají. Jedinou neřestí je tam vodní dýmka. A cigarety. Spousta cigaret. Všichni okolo kouří opravdu hodně.
Čát místo piva
Cítíme se příjemně, ale není to jako po drogách. Čát není droga. V Americe je sice zakázán, ale například v Británii nebo v Česku je povolen. Ostatně nezdá se, že by hrozilo jeho rozšíření. Kdo by taky chtěl mít plnou pusu listí.
Čát, jemuž se v Arábii říká kát, je takový společenský lubrikant. "Vy máte pivo, my máme čát," říká Salamon. "Žvýkání je jako popíjení. Příjemně se při něm povídá, lidé jsou si najednou blíž. Ale člověk to nesmí přehnat. A když to nepřežene, je fajn."
Čát není sám o sobě návykový. Někdo mu říká pokrm svatých, ale má i zlověstnější přezdívku: ďábel převlečený za dřevo. Pastí totiž může být příjemný pocit, který vyvolává. Například v sousedním Džibutsku ustává každý den po poledni, kdy tam přiletí z Etiopie letadla s čerstvým čátem, veškerý život. Muži jdou žvýkat. Problém je v tom, že mnozí prožvýkají všechny peníze. A protože žvýkají, nemají čas pracovat. V zemích kolem Rudého moře to ruinuje celé rodiny.
Šílenství po čátu
"Na čát spoléhají řemeslníci, že zostří jejich koncentraci. Žvýkají to řidiči kamionů, aby neusnuli za volantem. Taky studenti před zkouškami si rádi pomůžou čátem. A vůbec všichni, kdo mají před sebou těžký úkol," řekla mi před odchodem na večírek Eliška Kefema, Češka, která žije v Etiopii už desítky let. Jestli to zkouší sama? "Už ne, bolí po tom panty. Ale pravda je, že někteří lidé se po tom i zbláznili."
Salamon později říká, že je to tak. "Kdo si myslí, že tím zažene depresi nebo nějaké problémy, neměl by to žvýkat, protože pak to bude ještě horší. Je to stejné jako s alkoholem."
V našem pokoji to ale na nějaké problémy určitě nevypadá. Gesta jsou stále uvolněnější. Salamon a jeho sestra mi přímo vnucují své mailové adresy a telefony. Až přijedu, jsem k nim zván i s celou rodinou. Můžeme bydlet u nich. Kolik nás přijede, to nechají klidně na mně. Je to prý úplně jedno.
Číšník nestačí nosit kolu, vodu a fantu. Při žvýkání čátu člověk chce pít. Je potřeba proplachovat kouli usazenou za tváří a splachovat tu hořkost. Navíc šťáva zřejmě vysušuje.
Hanun a její kamarádka se najednou zvedají a během minuty odcházejí. Začaly nejdřív. Zůstává po nich jen vyhaslá vodní dýmka a zbytky čátu.
Hromádky obraných stonků se vrší vedle každého z nás. Vypadají smutně a pustě jako borůvčí nemilosrdně odrané hřebenem.
Nálada postupně opadá. Přichází útlum, kdy každý bude radši sám se svými myšlenkami. Ty zatím své tempo nezpomalují. Předtím jim tělo stačilo, teď už ne.
Salamon konečně přiznává, že není Švéd. Jen pracuje pro nějakou švédskou firmu.
Jeho sestra Helen říká, že už také půjdou. Není nijak pozdě, snad něco po deváté. "No, spát ještě nepůjdu. Nebude se mi chtít. Sednu si k počítači a budu posílat e-maily všem svým přátelům po světě. Spát půjdu tak v jednu."
O tom, že člověk po čátu do postele nespěchá, jsem se přesvědčil sám. Organismus je jako nakopnutý, cítím se nabuzený. Jako bych vypil spoustu silné kávy. Měřím si pro zajímavost pulz, ale mám tep dvaasedmdesát za minutu, což je vzhledem k nadmořské výšce velmi dobré.
Konečně vyplivnu tu kouli sežvýkaných listů, která mi nafukovala tvář. Je to úleva. Ale mám problém. Nemůžu se zbavit drobných kousků čátu, které mi zůstaly v ústech. Plivu a plivu a plivu...
V noci, když ležím na posteli, tělo chce spát, ale hlava pořád žije naplno. Před očima mi slovo po slově běží reportáž o tom, jak jsem žvýkal čát.
A když jsem nakonec usnul, zdálo se mi o čátu. Ten sen byl o tom, jak jsem měl plnou pusu zbytků listí a pořád jsem je nemohl vyplivnout úplně všechny.
|
Může se hodit Jak se tam dostat Co podniknout Kdo chce vyzkoušet čát, lehký přírodní stimulant, může se řídit radou renomovaného průvodce Lonely Planet a zajet v Addis Abebě do restaurace Mendi. Vstup stojí v přepočtu asi třicet korun a stejné peníze stojí i svazek čátu. |
 Salamon vkládá lístky čátu do úst. Za chvíli jich tam bude mít tolik, že bude mít ve tváři bouli. |
 Etiopský čát, rostlina, kterou žvýkají lidé v zemích kolem Rudého moře. Má jemné stimulační účinky, vyvolává euforii a pocit energie. |
 Trochu nepořádek, ale tak to má zřejmě být: při tomto večírku byla stolem podlaha |
 Čátový mejdan v Addis Abebě |
 Čátový mejdan v Addis Abebě. "Nejlepší je to žvýkat, když chceš přes noc napsat knihu nebo udělat dojem na svou dívku," řekl mi kdysi jeden Jemenec. |
