Mosty se dají nejen přejíždět, ale i obdivovat

- Mosty při cestách často ani nevnímáme. Využíváme jich jako prostředku, jak se dostat na druhý břeh říčky, řeky, nádrže některé z přehrad. Mnohdy nás nad automapou ani příliš nezajímá, jak vypadá most, který umožňuje silnici, aby překonala údolí. S nelibostí však neseme, je-li most na naplánované trase opravován a je třeba volit okliku mnohakilometrovou objížďkou.

Zajímavé mosty však mohou být i cílem cesty - zaslouží si to. V jižních Čechách je nedaleko od sebe hned několik mostů, které si zaslouží, abychom u nich zastavili a prohlédli si je. Všechny se klenou nad poměrně hlubokými údolími, vyhloubenými Vltavou a jejími přítoky a v některých případech pak nad vzedmutou hladinou přehradního jezera. To sice původní hloubku údolí zahladilo, dalo mu však jiný rozměr, určený především šířkou nové úrovně hladiny.
Hloubce i šířce údolí a vody i změnám, souvisejícím s budováním přehrad, se musely přizpůsobit i mosty.
Most přes Lužnici v Bechyni byl postaven v letech 1926 až 1928 podle plánů inženýra Eduarda Viktory. Je 225 metrů dlouhý a jeho železobetonový oblouk s rozpětím 90 metrů nese ve výšce 52 metrů nad údolím řeky Lužnice silnici číslo 122 z Týna nad Vltavou do Opařan. Po mostě vedou i koleje první elektrifikované železniční tratě ve střední Evropě z Tábora do Bechyně.
Řeku Lužnici překonává most u obce Stádlec (asi osm kilometrů severně od Bechyně) zajímavý nejen svou konstrukcí, ale i historií. Tento empírový, 97 metrů dlouhý řetězový most spojoval původně vltavské břehy u obce Podolsko. V době vzniku (most byl postaven v letech 1847-1848) sloužil především povozům, které k němu musely do vltavského údolí sjíždět, aby na druhé straně zase těžce stoupaly protějším svahem. Nejen úzký most, ale i silničky začaly být rostoucímu automobilovému provozu 20. století těsné, a proto byl v Podolsku postaven most nový. Otázka, co s mostem starým, začala být aktuální v souvislosti se stavbou a napouštěním nádrže Orlické přehrady. Most měl být zatopen. Zvítězila však nakonec idea rozebrání této technické památky a přemístění celého mostu na nové působiště. To se našlo dvacet kilometrů západně právě u obce Stádlec, kde most nahradil roku 1975 po pěti letech stavby a skládání dvou tisíc kamenných a před rozebráním pečlivě očíslovaných bloků a stovek součástek ocelových nosných řetězů a táhel, nesoucích mostovku, přívoz u Markova mlýna.
Vltava byla u Podolska podruhé přemostěna v letech 1939-1943 novým, vyšším a delším železobetonovým mostem. V době, kdy byl postaven, patřil délkou 510 metrů a rozpětím hlavního oblouku 150 metrů k největším mostům v Evropě. Po mostě vede silnice 33 mezi Pískem a Táborem.
Nedaleko hradu Zvíkov, který leží na ostrohu mezi údolími řek Vltava a Otava, si vybudování přehrady u Orlíka a napouštění její nádrže vynutilo stavbu dvojice mostů u Zvíkovského podhradí přes vzdutou hladinu v obou údolích. Mosty leží na trase silnice číslo 121 asi dvanáct kilometrů západně od Milevska.
Králem mezi všemi mosty na dnešní trase je bezesporu ocelový most u Žďákova. Také jeho stavbu si vynutila zvýšená hladina ve vltavském údolí nad přehradou u Orlíka. Vede po něm v délce 550 metrů a výšce 150 metrů nad původním dnem údolí silnice číslo 19 z Milevska do Plzně. Hladina je tu překonána jediným ocelovým obloukem s rozpětím 330 metrů, jímž se tento most po dokončení v roce 1967 stal ve své kategorii světovým rekordmanem.

RADY NA CESTU: Východištěm okruhu je Žďákovský most a další zastávkou pak asi 12 kilometrů vzdálená dvojice Zvíkovských mostů. K nim je možné dojet od západní strany Žďákovského mostu: po kilometru cesty po silnici číslo 19 (směr Plzeň) odbočit u Starého Sedla vlevo a jižním směrem přes Probulov, Nevězice a Varvažov na silnici 121 a po ní vlevo (východním směrem) ke dvojici mostů přes Otavu a Vltavu. Nejkratší cesta k dalšímu mostu u Podolska vede ze Zvíkovského Podhradí (z křižovatky v obci mezi oběma mosty) jižním směrem deset kilometrů přes Oslov a Vlastec do Záhoří. Odtud po hlavní silnici číslo 33 vlevo (východním směrem) přímo ke čtyři kilometry vzdálenému mostu. Ke dvěma mostům na Lužnici pokračujeme po silnici číslo 33 patnáct kilometrů do Opařan, odtud jižním směrem do obce Stádlec a podle místního značení klesající úzkou silničkou do údolí Lužnice k původnímu Podolskému mostu. Ten je průjezdný jen pro osobní auta, mezi patníky u vjezdu na most se nevejde ani kempinkový přívěs. Do Bechyně za posledním mostem na našem okruhu je možné jet buď zpět přes Stádlec, nebo po překonání Podolského mostu do Čenkova a odtud jihozápadním směrem (podle ukazatelů) k Týnu nad Vltavou a po deseti kilometrech vpravo do Bechyně.