Leninovi koukala z kapsy Pravda, měl pořád tu svou placatou čepici, aby mu nebyla vidět pleš. Stalin měl podezřívavý pohled a držel dýmku. Ale tentokrát byli milí, žádné gulagy ani tanky: hned pod Rudým náměstím se ochotně fotili s turisty, zatímco opodál spěchali noví Rusové utrácet do luxusních butiků.
Pokud jste nebyli dlouho v Moskvě, tohle město byste nepoznali.
Nad Kremlem sice pořád v noci září rudá hvězda, v mauzoleu stále leží Lenin jako nějaký rudý faraon, ale obchodní dům GUM, nablýskaná katedrála luxusu hned naproti, je nabit obchody se značkovým zbožím. Vodotrysk u vchodu zurčí, lidé s chutí utrácejí miliony za poslední modely od Gucciho či Versaceho, nebo jen v přízemí ochutnávají nabídku pikantních pečínek, deset deka za 350 korun. Pouze schody tu zůstaly úmyslně ošlapané jako upomínka na zlé časy, kdy tudy kráčely předchozí generace marně shánějící zelí a toaletní papír.
Když jsem vyšel z Leninova mauzolea a mířil na tu pečínku, první, co jsem uslyšel, byl Karel Gott, jak zpívá, že si osladí kávu o trochu víc. Snad čtyřicet metrů od Lenina bruslili na Rudém náměstí Moskvané a kromě Gotta jim k tomu zpívali i Rolling Stones.
O kus dál je Treťjakovská pasáž, kde prodávají ferrari a lamborghini jako housky.
Italové by si všimli, že v buticích Prada mají novější modely než v domovském Miláně.
Moskevská obchodní galerie GUM
Všude jsou cítit velké peníze. Rusové na to i přes krizi, která jim trochu přišlápla krky, zase mají a vlna luxusu je zasáhla naplno. Jsou okázale marnotratní jako za carských časů.
Ve Stolešnikovově uličce měli za výlohou docela hezké boty. Za sedm tisíc. Myslel jsem, že rublů, ale prodavač mi řekl, že je to sedm tisíc eur. Když mě vzkřísili, dodal: "Copak nevidíte, že ta kůže je ručně tetovaná?"
V nákupním centru Crocus, které připomíná pozlacený řecký chrám a kam jezdí nakupovat smetánka, právě v bazénu pod palmami plavou akvabely a vy si můžete ohmatat zimní kabát od Cornelianiho za třicet tisíc dolarů nebo jen poslouchat smyčcové kvinteto, jak hraje Čajkovského.
Ruští boháči rádi utrácejí. Řidič mi vypráví anekdotu o tom, jak se potkají dva milionáři a jeden se ptá druhého, kolik dal za tu krásnou novou kravatu. "Tisíc dolarů," zní odpověď. "To tě tedy okradli," směje se mu ten první. "Já vím o obchodě, kde bys ji mohl mít za patnáct set!"
Zdaleka ne všichni v Moskvě si mohou dovolit jíst sushi místo boršče. Ale jen tady mají každoroční veletrh milionářů, kam k bazénu přivážejí písek z Malediv a kde si můžete koupit takové nezbytnosti, jako je třeba mládě servala za dvě stě dvacet tisíc korun, svatební šaty za dvacet milionů nebo mercedes s koly posázenými diamanty.
I když tou pompou a nabubřelostí pohrdáte, protože je okázalá, a navíc vy na to mít nikdy nebudete, neubráníte se tomu. Ti lidé zajímali i mě. Vyjel jsem se podívat do milionářské vesničky.
Moskevské Rudé náměstí
Módní přehlídka značky Giorgio Armani v moskevském obchodním domě GUM
Návštěva u milionářů
Les, břízky, podél silnice billboardy nabízející ke koupi zlaté mobily a ostrovy na Volze. Pak jsme vjeli mezi pět šest metrů vysoké ploty, za nimi byly vidět usedlosti, proti nimž byl Southfork v Dallasu skromným domečkem. Nejvíce právě frčely domy v tudorovském stylu. Ale byl tam také jakýsi zámek na Loiře i s věžičkami. A také čistokrevné Bavorsko.
"Ani jsem si nevšiml, že jsme přejeli hranice," řekl suše řidič. Dobrý postřeh. Jednu chvíli jsme byli v Rusku a najednou to bylo Beverly Hills.
Ukazatel však říkal, že se to tady jmenuje Nikolina Gora, ulice nese název Prospekt Šmidta. Zřejmě po nějakém revolucionáři, který se obětoval za proletariát proti boháčům.
U vjezdů byly vrátnice, kde dřepěla ochranka. Později jsem se dočetl, že za jedním z těch plotů má jeden sedmiletý chlapec kryté fotbalové hřiště.
Mladí Moskvané na koncertě Red Hot Chilli Peppers na Rudém náměstí
Takhle vypadá uzavřený svět divokých večírků moskevské smetánky, který se řídí vlastními pravidly
A o pár kilometrů dál byla Barvicha, luxury village. Nákupní centrum pro multimilionáře. Koňak tam stál asi sedmdesát tisíc, na prastarou whisky by praskla starší vila, měli tam také hříšně drahé italské salámy a španělské klobásy v ceně televize. Vedle prodávali vozy značky Ferrari, Maserati a Bentley. „Asi jeden týdně,“ odpověděl prodavač na mou otázku, kolik jich prodají. Taky mě nechal sednout do ferrari.
V sousedním, skromném krámku, kde měli jen asi čtyřicet harleyů, mi nechtěli říct, kolik toho prodávají, protože asi mysleli, že mě na ně nasadila prohnaná konkurence.
Tak jsem odjel zase mezi normální lidi.
Takhle vypadá uzavřený svět divokých večírků moskevské smetánky, který se řídí vlastními pravidly. Foto: Antonín Kratochvíl
Hamburger u Lenina
staré a nové letištěProtože se při letu z Prahy do Moskvy přistává na Šeremetěvu, jsou Češi obvykle překvapeni, když se dozví, že největší moskevské letiště se jmenuje Domodědovo. Je to obr, proti němuž Šeremetěvo působí jako trpaslík, navíc omšelý. Vypadá, jak by vypadala Ruzyně socialistických časů, kdyby ji vylepšili pouze tím, že by tam otevřeli obchůdky a indickou restauraci. Je to nepohodlné, nepřívětivé letiště. Domodědovo, které bylo přestavěno, už je letiště nové generace. Začala tam létat řada velkých zahraničních společností, jako je třeba British Airways, Lufthansa či Emirates. Možná právě proto, jaksi automaticky, si ho teroristé vybrali. Mimochodem, v Moskvě je celkem pět letišť. Kromě Šeremetěva 1 a 2, Domodědova jsou to ještě Bykovo a Vnukovo. |
Na rovinu: mně se Moskva líbí, přestože k ní mám pořád předsudky, kterých se asi už nezbavím. Ale pro Rusy už je to jiné město. Řidič na jedné z hlavních tříd ukáže na činžák a řekne: "Tady bydlel Brežněv. Češi jsou z toho vždy celí vedle."
Zlatá mládež, dva mladíci a dvě nákladně oblečené dívky, které vypadají jako Šarapovová s Kurnikovovou, se drahým mobilem fotí před vchodem do Leninova mauzolea. Potom zahlédnu dva milicionáře, kteří hlídají mrtvolu génia světového proletariátu, jak svačí hamburgery od McDonalda.
Občas sem chodí veteráni s metály a přes Rudé náměstí na ně koukají hosté kavárny Bosco, kde mají nejlepší olivy v Evropě.
Ti lidé tady jsou zvláštní. Jsou to jiní Rusové, než jaké jsem znal jako turisty. Nemají už ty napjaté, komisní tváře. Jsou uvolnění a klidně se dají do hovoru. Jsou zdvořilost sama. Skoro bych naletěl a myslel si, že tady úplně vyměnili i lidi. Ale pak jsem zase doma: když se mě někdo na ulici chce zeptat, kde je nádraží (to je docela často) nebo kolik je hodin, dělá to v sovětském stylu. Jako u výslechu. Bez pozdravu a prosby. Jen vydá povel: "Gdě vakzál?!" Mluv, nezatloukej!
Ale celkově nemám pocit, že jsem tu ztracený. Když na ně vytáhnu ruiny své ruštiny, chtějí se přátelit. Jen kdyby mi pořád radostně neoznamovali, že jejich tatínek, strýček nebo bratrancův soused byli jako vojáci v Čichaslavákiji.
A ještě jeden dojem. Buší to tady. Tohle město žije. Má atmosféru. Dynamiku. Sebevědomí. A jsou z něj cítit ambice. Oni prostě nepochybují, že jsou pupek světa.
Nové Rusko, stejně jako to carské i bolševické, pořád myslí ve velkém. Jeden den v Moskvě a vše pochopíte. Město má dvojí horizont: střechy a nad nimi jeřáby. Staví se mrakodrapy, nádraží, byty. Spadla mi čelist, když jsem zkoumal rozlehlou pětipatrovou nadzemní garáž. Byla zvláštní tím, že tam stály jen mercedesy. Pak mi došlo, že je to normální autosalon Mercedesu. Prosklená prodejna Audi je velká jako plavecký stadion.
Ne každý má miliony
Skoro uprostřed toho všeho přepychu a povodně peněz se nechce věřit, že někteří Moskvané nemají miliony. A je jich většina. Jezdí tady staré lady a paneláky vypadají hůř než u nás, i když už nemají místo záclon staré noviny.
Potkal jsem lidi, kteří nechodí na veletrh milionářů. Obyčejný lékař nebo učitel vydělává do dvaceti tisíc korun. Většina lidí ještě míň. Natálie je učitelka. Vdova a matka čtyř dětí. Nezvládá to. "Nebýt rodičů, s nimiž bydlíme, nevím, co bych dělala."
Skoro čtrnáct procent Moskvanů nepřeskočí laťku minimální mzdy, která dělá něco přes pět tisíc korun.
Nenakupují v drahých obchodních domech nebo v obchodech, kde si můžete koupit domácí kino třeba ve tři ráno. Mají tržiště. Na největším z nich, Izmajlovskaja, jsem mohl koupit dokonce i mamutí čelist a kolekci československých vyznamenání z 50. let.
Dvě tváře Moskvy - Luxus a chudoba
Teror a zlatý hrnec
Tohle tržiště ovládají Kavkazané. Moskva je kosmopolitní, někdy až moc. Načapal jsem v restauraci na toaletě muže s tmavými vlasy, jak sedí na bobku s nohama na prkýnku.
Z jihu přichází i teror jako tento týden. Až moc často. Jeli jsme obyčejnou čtvrtí: domy, stromy. „Tady je to divadlo Dubrovka,“ říká řidič. V roce 2002 tam Čečenci zajali diváky a při pokusu je osvobodit jich spousta zahynula. Zrovna tady, tak tichá čtvrť... Ale tak to v Moskvě chodí obvykle. Moskvané jsou, jak teď někdo pohotově spočítal, ohroženi teroristy dokonce víc než Izraelci.
Ale to město se valí pořád dál. Někdy tak, že se všechen ten život nemůže do ulic ani vejít. Zácpy jsou pověstné. Prodávají tady dokonce houbičku, do níž řidič ve stojící koloně vykoná potřebu, když je to nutné.
Ulice plné aut, chodníky plné lidí jako někde v Číně. I v noci.
Arbat s performery a umělci připomíná Paříž. A obchody Londýn či New York, jen s tím rozdílem, že ceny za luxus jsou tady vyšší. Dokonce i pro Lenina nechávají šít ve Švýcarsku.
Asi není divu. Řekl bych, že Moskva je jediné město na světě, kde můžete ženě třeba k MDŽ koupit hrnec s uchy ze zlata, posázený 270 diamanty.
Není nijak drahý. Stojí tři miliony a nějaké drobné.
