Moskva na nás zapomíná, stěžují si obyvatelé Sibiře

Sibiř má snad nejhorší za sebou - rozbouřené vody řeky Leny poněkud ustoupily a úřady doufají, že s trochou štěstí se nyní vše postupně zklidní. Další záplavové vlny navzdory obavám dvousettisícový Jakutsk nezasáhly a hladina mírně klesla. Přírodní katastrofa ovšem tamním lidem připomněla deset let starý problém: že po rozpadu SSSR se obrovské plochy divočiny staly pozapomenutou zónou, v níž není snadné čelit pohromám přírodním i společenským. Nejsilnější záplavy za sto let poničily šest desítek vesnic a jedno město jen pár měsíců poté, co oblast zasáhla nejtvrdší zima za mnoho desetiletí.

To vše ukázalo, že infrastruktura Sibiře je v mnohem horším stavu, než se zdálo. A že zajistit přijatelné životní podmínky pro miliony Sibiřanů je v kritických situacích velmi náročné. "Úředníci nemohou být z ničeho viněni. Federální a místní služby udělaly vše, co mohly," hájil včera své podřízené ruský vicepremiér Ilja Klebanov.

Nikdo úřady neviní, přesto si tamní lidé stěžují, že na ně Moskva zapomíná. Dříve to bylo jinak. Komunističtí vládci označovali Sibiř za kontinent budoucnosti: za prací tam mířily statisíce lidí, na liduprázdných místech uprostřed nehostinné přírody vznikala velkoměsta, průmyslové kolosy vyrůstaly poblíž nalezišť přírodního bohatství. (Například Jakutsko, zasažené povodněmi, patří k významným světovým centrům těžby diamantů.)

Jít na Sibiř bylo výhodné - platy byly vysoké, vojákům se rok služby na ztracených vartách - například na Kamčatce - počítal za dva v centrálním Rusku. Malé vesničky ztracené v tajze a tundře spojovaly s civilizací pravidelné linky malých letadel a vrtulníků. Jenže s chaosem a ekonomickým krachem jelcinovského Ruska tyto sny skončily a vláda v Moskvě zjistila, že na Sibiři, a zejména v severských oblastech, je mnohem více lidí, než kolik jich může najít práci a žít normálním životem.

Život části z nich spočívá dnes v čekání na podporu z Moskvy, továrny často nefungují a lidé ve vzdálenějších oblastech jsou trosečníky s minimálním kontaktem s centrem. Touto otázkou se více či méně zabývaly všechny vlády za uplynulé desetiletí: politici připouštějí, že je tam zkrátka opravdu více lidí, než má být, a že je s tím třeba něco dělat. Prezident Putin nutnost řešit problém severu dokonce zmínil ve svém loňském programovém prohlášení.

Žádný větší plán přesunu lidí na "matěrik, pevninu", jak se říká klimaticky příznivějším oblastem centrálního Ruska, však neexistuje. Část problému se vyřešila přirozeným vývojem - lidé se prostě začali ze Sibiře stěhovat pryč. Některé oblasti poskytují těm, kteří se chtějí přestěhovat směrem do centrálního Ruska, určité finanční dotace, návrat však není snadný. Najít rozumnou práci není lehké ani v jiných oblastech země a stěhování je navíc brzděno řadou byrokratických překážek. Například Moskva se brání přílivu lidí z provincie tím, že požaduje speciální povolení k pobytu.