Zprvu jen lehce, aby nevyplašil vesmírné ticho, které rozprostřelo křídla nad touto indiánskou zemí. Melodie plná emocí, dávných křivd i budoucích nadějí je unášena kamsi daleko. Na kamenné zídce sedí posledních deset návštěvníků a bez hnutí naslouchají.
Monument Valley právě začíná vyprávět svou historii.
Je to placka. Rovina. Prázdná poušť, z níž tu a tam vystupují bizarní útvary. Z malého fantasty mohou během pár minut udělat génia imaginace. Slon, velbloud, tři sestry, velká židle, město totemů, lokomotiva. Tak pojmenovali skály indiáni.
Po otevřené, vlastně téměř holé planině se honí mocný vítr. Bere slova od úst a pohrává si s nimi jako kočka s myší. Víří rudý prach a žene ho navzdory všem vymoženostem civilizace přímo do očí. Nad hlavou se tlačí bouřkové mraky. O pár mil dále, na obzoru, tryskají zpoza nich sluneční paprsky, a připomínají tak rozžhavené lávové pole.
|
Zdarma letadlem kamkoli po Evropě se můžete podívat, když vyhrajete letenku v soutěži od 6. - 19.září! Soutěžte ZDE. |
Čekáme na arizonské slunce. Nebe v Arizoně je zázrak. Jeden z divů světa. Večerní červánky nad mořem, letní nebe kdesi v jižních Čechách, východ slunce nad vrcholky alpských velikánů. To všechno je nádhera, pro niž by někteří položili život. Nebe v Arizoně se však nikdy nemůžete nabažit.
Je tak nízko, tak na dosah, ale dotknout se ho nelze ani z vrcholu té nejarizonštější skály. Bílé obláčky vypadají jak kopečky šlehačky rozstříknuté fouknutím po modrém ubrusu.
I bouřka je neskutečně blízko. Hromy duní a blesky demonstrují svoji verzi výroby elektřiny. a vy si připadáte nicotní.
První setkání s Monument Valley:
dlouhá silnice a někde v dáli v mlžném oparu vykukují první skály
Město s křižovatkou benzinek
Je všední odpoledne. Snad až snový západ slunce máme teprve před sebou. Zatím netušíme, co nás čeká. Spíše jen odevzdaně vzhlížíme k potaženému nebi. Bez slunce se to konat nebude. To víme jistě. Stránky průvodců jsou v tomto ohledu pravdomluvné.
Jsme v Kayentě, vstupní bráně k Údolí monumentů. Cítím se poněkud exoticky - světlá pleť, drobná postava, malý nos. V zádech cítím urputný pohled. Otáčím se. Do jeepa za námi se opírá hora svalů. Na hlavě proud temných lesklých vlasů, orlí pohled ostře se zabodaávající do mé extrémně bílé kůže. Navajo. Indián nás soustředěně sleduje. Mizím v autě. Připadám si jak vetřelec, který narušil spořádaný koloběh života.
|
Indiáni Navajo se do tradičnmího oděvu oblékají jen výjimečně |
Plechová fata morgana
Vyrážíme po silnici 163. Temná, černá, tlustá čára s přerušovanou žlutou linkou uprostřed mizí v nekonečnu. Když pomineme Route 66, jde patrně o nejvíce zdokumentovanou cestu Jihozápadu. Je to definitivně a navždy hvězda showbyznysu. Reklamy či filmy, v nichž hrála hlavní roli, se nedají spočítat.
Podél silnice, za plotem, který vymezuje právo indiánů na zdejší půdu,se jako fata morgána, zjevují nevzhledné dřevěné a plechové boudy. Jedna vedle druhé. Druhá vedle třetí. Před nimi parkují desítky aut. Navajové postávají kolem, pokuřují, zevlují. Tváří se přitom tak, jako by sem tyto chatrče patřily odedávna. Omyl. Odedávna sem patří jedině ony bizarní útvary, k nimž se bez předsudků právě blížíme.
V Údolí monumentů
Jen dvě věci mohou člověka srazit na kolena tak, že se bojí vstát a otevřít oči, aby se mu náhodou neuvěřitelný sen nerozplynul - Grand Canyon o půlnoci za úplňku měsíce a výjimečně fotogenické Monument Valley v bouřkových mracích při západu slunce. Zatím však máme jen ty bouřkové mraky. Mačkají se k sobě, jako by slunce bylo jen bájnou chimérou.
Pak to přichází, slunce se s mraky popralo, vydobylo si důstojné místo na nebi a teď bezelstně, jako by se nic nestalo, rozhazuje svoje horké nitě po stále zlatějších a rudějších skalách. Špičky "prstů" obou palčáků vylézají z temnoty a rozsvěcují se do plamenné záře. Temné nebe se stále ještě nehodlá vzdát své pozice. Vytváří kontrastní pozadí, které si jen bůh a fotograf dokážou užít plnými doušky.
|
MŮŽE SE HODIT |
Začíná to nenápadně. Stíny se zákeřně plíží po ještě teplé půdě a ani si jich zprvu nevšimnete.
Úpatí skal pokryje tma a rozpálí pískovec do temně rudé. Jako na houpačce se na západní straně svažuje slunce k odpočinku a na východní nastupuje měsíc svou noční službu. Pozorovat západ z římsy nad údolím je pro turistu skoro povinné. Máte všechno přehledně před sebou a nikdo vám nemůže vlézt do záběru.
Ochutnat však tento jev mezi chladnoucími skalisky je stejně intenzivní prožitek jako koupel v ledových vodách Colorada na dně Velkého kaňonu.
Obrysy aut postupně mizí pod závojem tmy. Vítr polevuje, vzdálené zvuky civilizace mizí. Na obloze nesměle vyskakují hvězdy. Deset, dvacet, třicet. Přestáváte počítat. Nejste si jisti, zda to není jen odraz svítících aut v údolí. Posledních opozdilců, kteří se s Údolím monumentů nemohou rozloučit.
 Poušť u Monument Valley mění své barvy podle denní hodiny. Na skalách se střídá žlutá, zlatá i rudá. |
 Monument Valley v Arizoně |
 Indiáni Navajo se do tradičního oděvu oblékají jen výjimečně |
 První setkání s Monument Valley: dlouhá silnice a někde v dáli v mlžném oparu vykukují první skály |
