Blýská se ve slunci jako krystal.

Blýská se ve slunci jako krystal. | foto: Petr Buček

Výstup k Monte Rosa, technickému zázraku švýcarských Alp

  • 36
Malý stříbrný krystal posazený v horách, to je slavná Monte Rosa Hütte ve výšce 2 883 metrů. Vyšlapala jsem k téhle švýcarské horské chatě, která vstoupila do učebnic architektury, abych s rozbřeskem viděla, jak se na nebi rozlévá červené víno.

Tři a půl hodiny, tak to stojí na rozcestníku, když vystupujeme z jedné z nejslavnějších železnic ve Švýcarsku. Zubačky z Zermattu na Gornergrat do výšky 3 089 metrů nad mořem.

Tři a půl hodiny? To bude jen o trochu horší než vylézt z Pece Obřím dolem na Sněžku. Propotím triko a budu tam, říkám si, když si utahuji pohorky a zapínám batoh. Pro jistotu dotahuju všechny přezky, které má.

No, trochu jsem se přepočítala. Ale ta pětihodinová námaha stála za to.

Vyrážíme...

Stačí ujít pár stovek metrů, zajít tak trochu za roh a jsem v jiném světě. Žádní turisté v riflích ani rodinky s dětmi. Jen krása nesmírná. Pod námi teče obrovská masa ledovce a z něj vyrůstají hory... Monte Rosa, Lyskamm, "dvojčata" Castor a Pollux, Breithorn a sám velký Matterhorn.

Neodolatelný průvodce, který nikdy nenudí. Magická špice, kvůli které do Zermattu a jeho okolí jezdí stovky turistů denně. Už před polednem se nechal zahalit bílým závojem, jako by se za svou krásu styděl.

A pod ním leží království ledu a kamení. A taky svišťů. Před chvílí jeden přeběhl přes stezku a schoval se za kamenem ve stěně.

Cesta se pomalu svažuje, poprvé na vlastní oči vidím kvetoucí protěž, kterou jsem dosud znala jen jako marketingové logo Švýcarska. Bylinky v některých místech voní tak, až se mi točí hlava. Anebo je to z těch výhledů?

Tip na dovolenou

Vyberte si zájezd do Švýcarska na dovolena.iDNES.cz.

Začátek túry připomíná krkonošskou hřebenovku, mírně klesáme dolů k ledovci. Tam čeká první těžší místo: musíme sestoupit po dvou desetimetrových žebřících do údolí na ledovec. Nic pro toho, kdo má závrať.

Pak na mě ledovec dýchne, jako když otevřu ledničku. Vyvalí se jemný chlad, takový, že ani nemá cenu si oblékat mikinu. Poprvé v životě si na boty připínám mačky. Jsou to opravdu kočičí drápy, uvědomuji si, když vycházíme na první ledový úsek. Jsou to drápy, které mě pevně drží. Nade mnou čtyřtisícové hory a pode mnou 200 metrů ledu, uvědomuji si, když míjím první trhliny. Některé jsou metr hluboké, dno jiných se kdesi daleko ztrácí. A do toho to zlověstné hučení. Pod ledovcem se totiž valí masa vody, nekonečný proud padající do údolí. Fantazie pracuje naplno, když musím nějakou z trhlin přeskočit...

K ledovci je třeba slézt po dvou žebřících.

A ledovec taje. Ještě před 50 lety, vyprávějí nám později horští vůdci Miško a Petr, Slováci, kteří zítra ráno povedou výpravu ruských horolezců na Dufourspitze, byl o sto metrů vyšší, a nemuselo se tak sestupovat do údolí.

Zázrak v horách

Monte Rosa je architektonickým i technickým zázrakem. Chata je z 90 procent energeticky soběstačná, energii získává ze slunce, celou jednu stěnu tvoří solární panely. Vodu bere z ledovce, 40 metrů pod chatou je nádrž na vodu.

Při vytápění chaty se počítá s každým detailem: jak ji vytopí slunce přes okna i kolik lidí tu bude.

Na projektu spolupracovala přední curyšská univerzita ETH. Stavba byla komplikovaná. Prefabrikované kusy vlakem převezli do Zermattu, odkud je helikoptéry transportovaly na úpatí masivu Monte Rosa. Musely letět 3 000krát, než byla chata v září 2009 uvedena do provozu. Stará chata byla v roce 2010 zbořena.

Mačky na chvíli sundáváme, když musíme přelézt horu kamení. Za ní je ovšem ledovec krásnější a čistší. Slunce ho rozehrává všemi barvami. Od hnědé přes modrou po bílou, jako jedna z těch jedovatě barevných zmrzlin pro děti, co jim je kvůli spoustě éček nechci koupit.

Cesta je značená bílo-modrými tyčemi. Následuje další zkouška odvahy. Další žebřík. A za ním začíná ostrý výstup nahoru. Přes obrovské balvany, úzkou pěšinkou s ostrými srázy. Výjimkou nejsou chvíle, kdy skoro lezu po čtyřech. Konečně mi dochází, proč tahle trasa získala od Švýcarského alpského klubu označení T4, tedy čtvrtý ze sedmi stupňů obtížnosti. Pak už následují jen horolezecké túry.

Je to nefér. Až k ledovci jsme Monte Rosu Hütte viděli jako na dlani, pak ale zmizela a já ztrácím motivaci. Trvá to dlouho, než se ten rozzářený krystal zase objeví. Nejdříve vykoukne střecha, pak se postupně objevuje celá chata.

Je ještě krásnější, než jsem si ji představovala, ale vypadá mnohem menší než na fotkách. Že má pět pater? Že se sem vejde sto lidí? To nemohu pochopit, když procházím jednoduchou jídelnou, která je vybavená jen dřevěnými stoly a lavicemi. Za obrovskými okny vidím Matterhorn. Odpoledne ho zahalil závoj z mraků, přesto se ten pohled neomrzí.

Po ledovci je třeba jít opatrně, všude jsou trhliny i několik metrů hluboké.

Horská chata Monte Rosa

Proč vstávám v šest

Jsem zase zpět v civilizaci. Dva kluci v chatě buší do počítače, parta řemeslníků opravuje s vrtačkami vstupní dveře a točí tu pivo (zásoby sem vyvážejí vrtulníky!). Jedno si poručím, sundám boty a sednu na okraj dřevěné terasy. A nestačím se divit. Jsou tu ruští horolezci, mladí Japonci a spousta švýcarských důchodců v bavlněných tričkách. Někteří mají i k sedmdesátce. Všichni chtěli vidět tenhle zázrak techniky. "Chata a její atmosféra se během dne mění, jak si s ní pohrává slunce. V každou denní hodinu je to jinak," říká u večeře Christian Müller, švýcarský architekt žijící v nizozemském Rotterdamu.

Čas tady plyne nějak rychleji. Za chvíli je hotová večeře (ano, do jídelny se opravdu vejde sto lidí) a v deset je večerka. Chata ztichne, když se všichni nacpou do těch pár místností, co tu jsou (spíme s dalšími osmi turisty v jednom pokoji).

Budík si nastavuji na šestou ráno, obléknu si vše, co najdu v batohu. Za chvíli totiž začne to nejkrásnější představení, východ slunce.

V jídelně je pusto, jen na stolech jsou zbytky od snídaně. Dobrá půlka lidí už totiž odešla ve dvě ráno. Horolezci, kteří dnes zdolají Dufourspitzi. Ale mě taky čeká něco velkého.

Velká alpská podívaná

Uvařím si kafe a vyjdu ven, kde je něco málo nad nulou. Hory jsou zahalené v šedém závoji. Užívám si to ticho. Naprosté ticho. Takové, které jinde nezažijete. A pak najednou za Matterhornem probleskne červená, jako by tam někdo rozlil trochu červeného vína. Noc se mění v den.

Je v tom velké tajemno, ale taky spousta napětí. První paprsek slunce nejdříve ozáří špičku Matterhornu, jako by ji namočil do jahodové zmrzliny. Vynoří se tam taky nějaká šlehačka. To jsou obláčky, které dělají Matterhornu věčného společníka. Paprsek pomalu postupuje ostrou stěnou Matterhornu dolů, během deseti minut horu pomalu olízne celou a obalí ji do růžového závoje. Pak se opře i do okolních kopců a začíná je rozsvěcovat.

Shora sledujeme alpinisty na ledovci.

Může se hodit

Autem z Prahy do Zermattu je to asi 10 hodin. Musíte zaparkovat v Täschi a do Zermattu – města bez aut – dojet zastávku vlakem.

Noc na chatě stojí 45 švýcarských franků, polopenze 38. Spí se na pokojích pro deset lidí.

Kdo nemá zkušenosti s chůzí po ledovci, měl by zvážit, zda nevyužít organizovaných výstupů (www.alpincenter-zermatt.ch). Chata je v provozu do konce září. Pak otvírá až v polovině března, a to pro skialpinisty. Na lyžích se sem dostanete do půlky května. Info: neuemonterosahuette.ch, section-monte-rosa.ch, zermatt.ch.

Teprve teď cítím, jaká mi je zima. Vracím se dovnitř a divím se, že skoro nikomu to divadlo nestálo za vstávání. Kromě mě byly na terase jen dvě Japonky. Moje spolubydlící Miriam později lituje, když jí vyprávím, o co přišla. To už je ale snídaně v plném proudu a první skupiny se začínají vracet do údolí. Jdeme také. Poslední fotka s Monte Rosou a začínáme sestupovat. Teď už aspoň vím, co mě čeká. Ostrý sestup dolů, dva žebříky pro odvážné, přechod s mačkami přes ledovec a výstup úbočím zpět k železnici.

Na ledovci mám pocit, že jdu jinou trasou. Po takhle ostrém hřebeni s trhlinami v ledu jsem včera nešla. Později se dozvídám, že se ledovec přes noc posunul a ráno nám nabídl jinou trasu.

Už teď je mi jasné, jak se mi po tomhle bude stýskat, jak si budu pořád dokola doma na velké obrazovce televize přehrávat spousty fotek na téma Matterhorn stokrát jinak.

Sjíždíme vláčkem do údolí a s hůlkami a mačkami na batohu se vítězně procházím Zermattem. Gladiátoři, vzpomenu si, jak říkají místní alpinistům a horolezcům – dobyvatelům hor. Dnes si tak připadám i já.