„Neexistují slova, která by dokázala popsat jeho vznešenost a krásu,“ pravil o Mont Blanc už Johann Wolfgang von Goethe při pohledu na gigantický kolos, který roste hned za centrem Chamonix. My se rozhodujeme pro ještě zajímavější pohled na střechu našeho kontinentu, a sice z protějšího Aiguille du Midi.
Na 3 842 metrů vysoký vrcholek připomínající úzkou pyramidu se doslova vyhoupneme lanovkou Télépherique de l’Aiguille du Midi držící světový rekord nejen jako kabinová lanovka s největším převýšením (1 467 výškových metrů), ale po Klein Matterhorn v Zermattu i jako druhá nejvyšší lanovka světa.
Z Chamonix se vyjíždí ve dvou etapách a nejpozději od přestupní stanice Plan de l’Aiguille v 2 310 metrech nad mořem je v ceně jízdenky i notná dávka adrenalinu. Lano totiž visí ve vzduchu bez jediného podpěrného pilíře a překoná do konečné stanice ve 3 777 metrech nad mořskou hladinou skoro
1 500 výškových metrů.
Kabinka lanovky se nejdřív vznáší těsně nad ledovcem Les Pelerins, poté stoupá podél kolmé severní stěny jako by jí někdo vytahoval vzhůru. Z třicetistupňového horka v údolí a příjemných dvaadvaceti stupňů v Chamonix nás nahoře čeká teplota jen kousek nad nulou.
Konečná stanice trůní na vrcholku jako orlí hnízdo a skýtá odsud jeden z nejimpozantnějších alpských výhledů. A to nejen na francouzskou, švýcarskou a italskou část, ale i na protější Mont Blanc.
Geniální souhra slunce a mraků kreslí na zasněžených plochách, hřebenech a v puklinách protějšího ledovce fotogenické kontury. Je to výhled, který bere dech nejen kvůli řídkému vzduchu. Vyhlídkové terasy kolem vrcholku jsou totiž buď vytesané do skal, nebo na nich nalepené jak vlaštovčí hnízda a propojené vytápěnými koridory.
Z jedné strany končí restaurací, z druhé výtahem na samotný vrcholek v 3 842 metrech. Tady na návštěvníky čeká další atrakce, prosklená plošina Skywalk. Kdo si na ní troufne, ten nemá pod podrážkami bot nic než kilometr prázdnoty.
Země „věčného“ ledu
Okolní krajina působí tak, jako by s ní nic nemohlo otřást, jako by tu byla navěky. Jenže i hory jsou ve stálé proměně, jejich reliéf je neustále modelován větrem, sněhem a ledovci. A málokterá horská oblast je prozkoumána právě tak jako masiv Mont Blanc.
Plocha čtyři sta kilometrů čtverečních je pro vědce jedinečnou přírodní laboratoří umožňující pohled nejen do minulosti, ale i vpřed coby ekologický dalekohled budoucnosti. Nejspolehlivějšími indikátory změn klimatu jsou totiž ledovce. Jejich ústup do srdce Alp nám zanechal kouzelnou krajinu, jim vděčíme za podobu našeho kontinentu.
A vděk lidstva? Po staletí lidé ledovce ignorovali, stejně tak jako hory samotné. Alpy byly pro obchodníky a náboženské poutníky naopak překážkou. Kochat se krásou hor nebo dokonce ledovců? To by do začátku 18. století nikoho nenapadlo. Ledovce byly říší zesnulých duší a jejich ničivý postup považován za kletbu nebes. A tak není divu, že místní archivy jsou plné dokumentů o náboženských procesech a dopisů, v kterých obyvatelstvo ve Francii, Rakousku i Švýcarsku žádá duchovní (dokonce i papeže) o pomoc.
O pouhých 150 let později byla zdejší křesťaňská víra otřesena až do morku kostí. Důvodem byly obrovské balvany nalezené na těch nejnemožnějších místech, často stovky kilometrů od dnešních ledovců. Například obrovský granitový blok z Mont Blancu byl objeven u Lyonu, kam tehdy jazyk ledovce sahal. Tedy dobrých 250 kilometrů od Chamonix.
Průmysl umírání ledovce urychlil
Tehdy ledovce ustupovaly dobrých 25 tisíc let. Dnes je jejich umírání mnohem rychlejší a datuje jej od druhé poloviny devatenáctého století průmyslová revoluce. Nárůst CO2 v atmosféře důsledkem spalování fosilních paliv a následovné změny klimatu způsobené zesíleným skleníkovým efektem jsou pro ledovce osudné po celý rok: v zimě málo sněží a v létě je moc horko. Zatímco se v posledních 150 letech jinde teploty zvýšily o jeden stupeň Celsia, v Alpách je narůst téměř dvojnásobný.
A bez ledových „mrazáků“ ve výškách nad tři tisíce metrů nad mořem stoupnou teploty ještě více. Právě tady je však „domov“ ledovců, spadne zde víc sněhu než stačí dole roztát.
Ústup ledovců do srdce Alp nám zanechal kouzelnou krajinu.
Začarovaný kruh tání se ještě zhoršuje znečištěním ovzduší. Ledovce „ušpiněné“ spadem popílku totiž neodráží sluneční záření a tají ještě rychleji.
Do roku 1980 ztratily alpské ledovce průměrně třetinu plochy a polovinu objemu. Za posledních třicet let roztálo dalších dvacet až třicet procent ledu a jejich úbytek je už dnes na stavu, který byl předpovídaný až na rok 2025. Jak dlouho se ještě můžeme těšit jejich půvabu? Bohužel, dlouho to nepotrvá. Vědci se domnívají, že do konce století zmizí ledovce z mapy alpských zemí úplně.
Skeptiky pohyb ledovců nezaráží a tvrdí, že Iedovce jsou v pohybu už miliony let. V chladných obdobích štědrých na srážky odpradávna slézaly do údolí. V periodách s teplejším klima pak své jazyky stahovaly zpět do výšek. Dřív byl jejich pohyb řízen intensitou slunečního záření. Například po relativně teplém středověku následovala do poloviny 19. století tzv. „malá doba ledová“.
Do konce 19.století byly změny klimatu přirozené fenomény řízené přírodou, dnes je z devadesáti procent za globální oteplování zodpovědný člověk. Důkazem je časový rámec. Zatímco při přírodních fenoménech působících čtyřicet až sto tisíc let trval nárůst teplot o pět stupňů Celsia tisíce let, naší civilizaci ke stejnému nárůstu stačilo pouhé století. A předpovídaný nárůst o další čtyři stupně Celsia do konce tisíciletí odpovídá teplotnímu rozdílu mezi současností a dobou ledovou.
Sténání ledovců na střeše Evropy
Ledovce dnes ustupují závratným tempem, často není potřeba už ani délka lidského života, ale pouhých dvacet až třicet lety. I my z vyhlídkové terasy na střeše Evropy slyšíme „hlasy“ ledovců - jejich výhrůžné praskání.
Roku 1741 je dvěma Angličany objeven jeden z nejznámějších ledovců světa tekoucí po levici Mont Blancu pokřtěný Mer de Glace neboli Ledové moře. Jenže jeho tehdejší velikost se s tím, co z něj zbylo dnes, nedá srovnat.
Ledové moře za posledních 150 let ztratilo 190 metrů tloušťky a zároveň se zkrátilo o 2,5 kilometru. Jedno je jasné. Tak jako my už nemáme štěstí podívat se na ledovce očima našich prarodičů, stejně tak je naše vnoučata nikdy nespatří pohledem, který je dopřán nám.
Ať v polárních oblastech nebo v horách - desetina naší planety leží pohřbena pod masou ledu, a ta funguje jako mezisklad vody. A voda dodnes rozhoduje o tom, kde lidé mohou žít a kde ne.
Ledovce jsou cisterny napájející celosvětově šestinu lidí i většinu řek, zdroje pro vodní elektrárny i životní prostor pro zvířata a samozřejmě i „kuchyně“ počasí. Někde bude voda chybět, jinde jí bude moc.
Může se hodit:
|
Stoupající teploty jsou rizikové už dnes jak pro místní, tak turisty. Především během horkých let, jako bylo to loňské.
Jedním nebezpečím jsou svahové ledovce přimrzlé na příkrých skalách a převisech. Stačí teplota na nule, aby se mezi ledovcem a skálou utvořila slabá vrstva vody, která začne cirkulovat a ledovec ztratí stabilitu. Kromě sesuvů půdy a náhlých vyprazdňování horských jezer jsou nebezpečím padající kusy skal v důsledku tání permafrostu - tedy celoročně zmrzlé vody v puklinách držící horu pohromadě jako cement.
V roce 2005 se ze sousední Aiguille du Dru (3754m) odlomil kus skály o velikosti 260 tisíc m³. Gigantický sesuv horniny po sobě zanechal 700 metrů vysokou a 100 metrů širokou „jizvu“ a byl doprovázen malým zemětřesením.
Změny klimatu mají vliv i na flóru a faunu. Právě Montblanský masiv díky svému extrémnímu převýšení nabízí vědcům spektrum ekosystémů odpovídající cestě ze Středomoří do Grónska. Zvířata a rostliny jsou nucené se novým podmínkám přizpůsobovat v čím dál kratších intervalech, tempem, se kterým v budoucnu jen těžko udrží krok.
Bez ledových “mrazáků” ve výškách nad tři tisíce metrů nad mořem stoupnou teploty ještě víc.
Fascinace věčným ledem láká do Alp ročně 100 milionů návštěvníků. Málokdo dokáže ledovému kouzlu odolat: zmrzlým vodopádům, bizarním útvarům, obrovské ledové ploše protkané sítí mléčných potoků a oky tyrkysových bazénů.
A zatímco pohled na ledové proudy je v Himálaji nebo v Andách dopřán jen profesionálním horolezcům, alpské ledovce tu jsou díky lanovkám přístupné každému. Bez nich však Alpy změní svou tvář.
Zelená údolí s horskými potoky, nad nimi zasněžené štíty hor a bělostně zářící ledová pole, právě toto panorama proslavilo „naše“ hory po celém světě. Jenže věčný led tu není navěky, a tak si asi budeme muset brzy zvyknout na smutně šedou kamennou poušť.
Mont Blanc leží na hranicích Francie a Itálie, poblíž hranic se Švýcarskem
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
