Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mongolský klášter - podivuhodné místo

  18:47aktualizováno  18:47
Tvrdí se, že každý návštěvník Mongolska by měl vidět alespoň jeden z trojice nejdůležitějších mongolských klášterů (chijdů). Rozhodli jsme se začít tím nejméně přístupným a zároveň údajně nejkrásnějším, Amarbajasgalantem. Instrukce zněly celkem jednoduše: z Ulánbátaru vlakem do Chötölu, stopem k odbočce (prý snadné), dalším stopem do města Cagán Tolgoj (těžší), a pak u místní benzínky čekat na poslední odvoz do zhruba padesát kilometrů vzdáleného kláštera. Napřed jsme museli dojet do Darchanu, druhého největšího mongolského města, křižovatky jediných dvou železničních tratí. Bylo už pozdě večer...

Po dlouhém čekání na ruských hranicích a dalším stání v prvním mongolském městě, Suchbátaru, jsme počítali tak s dvouhodinovou jízdou. Už asi po hodině jsme ale náhle přijeli na velké nádraží - Darchan! V hrozném spěchu jsme se sbalili (zbytečně, vlak tam 20 minut stál) a vyřítili se z vlaku. Plánovali jsme, že ve městě přespíme a tak jsme podle průvodce vydali hledat hotel “Zamčin zočin” poblíž nádraží - ovšem v naprosté tmě mezi paneláky to nebylo možné. Zeptali jsme se tudíž opodál postávajícího hloučku a opilec, který se z něj vypotácel, nás k hotelu v přízemí jedné z betonových krabic odvedl.

Poměrně mladá recepční nás ale z neznámých důvodů odmítla ubytovat, ač jsme předtím již usmlouvali cenu. Zkusili jsme ještě nádražní ubytovnu - taktéž bezvýsledně - a rozhodli  se tudíž k odjezdu. To se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení, protože jediný vlak na Chötöl jel zanedlouho, v 1.15. Poučení ruským systémem jízdenek, kdy je cizinec nucen kupovat vždy dražší třídu (několikanásobně) výměnou za jisté (problematické) pohodlí zakoupili jsme po krátkém, ale lítém boji u pokladny tu nejlevnější a duševně se připravili na další očekávanou bitku o volná místa. Ve čtyřech a navíc s výškovou převahou jsme z ní vyšli se ctí a vlak se poměrně načas vydal na tříhodinovou cestu do Chötölu. Utábořili jsme se na louce nedaleko od nádraží a ničím nerušeni jsme strávili zbytek noci.

Druhý den odpoledne procházíme městem - vlastně malým panelákovým sídlišťem uprostřed stepi - a na prašné silnici zkoušíme první stop. Máme štestí: během deseti minut nám zastavuje džíp s rázovitým osazenstvem: stařík v tradičním oděvu, mladší inženýr, vojenský plukovník a policista. Za zpěvu písní, mongolských i (na jejich naléhání) českých, zanedlouho dojíždíme k vesnici, kde naši sympatičtí Mongolové končí. Ještě nám ale sjednávají odvoz do nedalekého Cagan Tolgoje a odtud dalších cca 60 km ke klášteru. Dopravní prostředek: Volha.

Řidič napřed požaduje 25 dolarů, pak se spokojí s deseti, plus 4000 tugriků (necelých 5 dolarů) na benzín. Cesta je velmi příjemná, stařičké auto kupodivu zvládá terénní jízdu bez problémů (v té době ještě nepršelo). Nyní teprve chápeme, proč se v průvodci hovoří vždy o pronájmu auta s řidičem. Silnice jsou většinou pouhé vozové cesty, které se ve stepi poměrně často ztrácejí. O směrovkách není řeči ani ve městech, natož v nedozírných pláních se zvlněnými kopečky, jež sice působí velmi idylicky, ale neposkytují žádné orientační body.

Po padesátém vršku a údolí  už vám nezbývá, než se svěřit  do rukou svých řidičů (případně vyšší moci). I ti jsou nuceni u jedné jurty zastavit a zeptat se na cestu. Podle nepsaných zásad mongolské pohostinnosti nás celá rodina s úsměvem vítá a obdarovává kousky tvrdého, velmi kyselého ovčího sýra. Pozdě odpoledne konečně přijíždíme ke klášteru.
 

Amarbajasgalant Chijd leží v údolí, obklopeném zelenými kopci, kde tu a tam vyčnívá řídký lesík. Stavíme stany ve vyvýšeném sedle na dohled chrámu. Pod námi jsou sporadicky rozsety jurty, kolem nich popásající se koně, krávy, občas jaci. Nedaleko teče malá říčka, kde se myjeme (ale na pití to nevypadá). Za soumraku se vyrojí spoustu malých mušek,  komáři naštěstí jen vzácně. V noci je chladněji, ale spíme jako zabití a probouzíme se pozdě.

Když se kolem desáté  ozval úder gongu, lekli jsme se, že zmeškáme obřad. Spěšně jsme se  sbalili a a vydali se do kláštera. Prošli jsme  branou a chystali se vejít do největšího chrámu, když jsme ke svému překvapení z jakési obří kamenné jurty hned za zdí zaslechli zpěv. Dodali jsme si odvahy a nakoukli -  uvnitř seděli ve dvou řadách mniši (či hlavně mníšci, tak osmiletí) a za doprovodu bubínků a cymbálů stále přezpívávali týž osmitónový nápěv. Ujal se nás jeden z mnichů a lámanou ruštinou vysvětlil, že ten den se zrovna slaví svátek a zpěvy budou probíhat celý den.

Posadili jsme se stranou a chvíli jsme sledovali obřad i klučiny. Ti se občas přece jen  trochu nudili a tak se vrtěli a stále chodili pít kumys; i nám ho přes zdvořilé protesty náš pohostinný mnich neustále doléval. Pak nás odvedl na prohlídku. Za poplatek tří dolarů na osobu (fotografování  se platilo zvlášť) nás provedl po dvanácti chrámech a chrámcích, kde byly většinou umístěny sochy buddhistických božstev, obrazy či knihy.

Za hodinu jsme byli hotovi, mnich uzamkl poslední vrata jedním z klíčů na obrovském svazku, uklonil se a spěchal zpátky do jurty. Osaměli jsme v tomto podivuhodném prostředí rozpadajících se zdí, čínských pagodových střech s vyřezanými zvířecími figurkami a nádvoří zarostlých travou; v poledním horku bylo slyšet jen nepřetržitý tajemný nápěv mnichů, bučení pasoucích se krav a šum větru, prohánějícího se rozlehlou stepí.
 

Zbytek dne jsme prochodili po okolí. Vedle kláštera stála obrovská satelitní anténa a  několik úpravných domků,  kde bydleli někteří mniši ; byl tu také příbytek pro hosty, o který jsme projevili zájem - ale pohostinnost našeho průvodce tak daleko nesahala a tudíž jsme přespali v sousední kůlně (dalo se totiž do silného deště).

Celou dobu jsme přetřásali otázku návratu, což byl nejslabší bod naší výpravy. Kromě kláštera široko daleko nic nebylo, mniši nikam nejezdili a před jurtami postávali pouze koně. Zbývali turisté - a ti se na takto odlehlé místo nijak nehrnuli. Když jsme o tři dny později přecpaným a předraženým džípem odjížděli, vzpomněli jsme si na slova jednoho cestovatele, kterého jsme potkali na hranicích:  “Ve většině zemí vám vystačí peníze. Některé vyžadují čas. Na to, abyste poznali Mongolsko, musíte ale mít obojí.”

 Mongolský buddhismus

 Nejvýznamnějším mongolským náboženstvím je tibetský buddhismus, který má v zemi dlouhou tradici. Přijal jej již ve 13. století vojevůdce a vladař Kublajchán; ač si u dvora držel zástupce všemožných náboženství své rozsáhlé říše, údajne  poznal, že největší mocí vládnou tibetští lámové. Trvalo však ještě další tři století, než v zemi buddhismus pevně zapustil kořeny.

Ačkoli vláda komunistů trvala nepoměrně kratší dobu, podařilo se jí napáchat rozsáhlé škody. V roce 1921, kdy nastoupili k moci, bylo v Mongolsku 110 tisíc lámů (včetně malých chlapců), tj. celá jedna třetina mužské populace, kteří žili v sedmi stech klášterech. Dnes jich je zhruba tisíc ve třiceti klášterech. V době čistek v třicátých letech bylo zatčeno a odvezeno ze země přes 17 tisíc mnichů,  kteří se už nikdy nevrátili - buď byli popraveni nebo zemřeli v pracovních táborech. Kláštery byly zavřeny, vydrancovány nebo vypáleny a jen čtyři ponechány jako muzea. Až do roku 1990 se nesměly konat žádné buddhistické obřady a bohoslužby.
 

Dnes sice v zemi panuje náboženská svoboda a zájem o buddhismus (a jiná náboženství) prudce vzrůstá, kláštery se však jen pomalu vzpamatovávají  ze sedmdesátiletého útlaku a represí. Především chybí celé dvě generace mnichů a v klášterech tak vidíme často jen starce a malé chlapce.
 

Klášter Amarbajasgalant Chijd, zasvěcený velkému mongolskému sochaři a buddhistovi Zanabazarovi, postavil v roce 1737  mandžuský král Kansu  - to vysvětluje nepříliš obvyklé čínské znaky nad některými vchody a branami. I sem sice koncem třicátých let pronikli komunisté, zničili však “pouze” deset ze sedmatřiceti svatyň a soch, údajne díky vlažnému přístupu místního vojenského velení.  V klášteře žijí přibližně tři desítky mnichů a v současné době zde probíhá rozsáhlá rekonstrukce  za finančního přispění UNESCO.

 

Autor:


Nejčtenější

Ale je tady krásně. Místo ze slavného filmu dnes nepozná ani Zdeněk Svěrák

"Václave? Proč nejsi moje žena?" ptá se Zdeněk Svěrák Jana Třísky jako rekreant...

Idylická krajina a typická venkovská stavení z filmu Na samotě u lesa zůstávají dodnes symbolem poklidného života,...

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...



Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Nejmenší skanzen a opuštěné lázně. Moravským krajem, který ani nemá jméno

Skanzen v Horním Smržově

Tento kraj nemá žádný zažitý zeměpisný ani národopisný název, a možná právě proto patří k nejhezčím venkovským oblastem...

Bez stativu nejdu. Největší hříchy fotografa při cestě za skvělými obrázky

Hříchy fotografů 01

Fotíte dobře a rádi? Možná, že čtete i odbornou literaturu, časopisy, diskuse na internetu, nebo se bavíte se stejně...

Další z rubriky

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Přírodní národy už kvůli globalizaci téměř skončily, říká cestovatel

Cestovatel Petr Jahoda má za sebou desítek expedic k přírodním národům Asie a...

Máte sen, že vyrazíte do světa za dobrodružstvím? Cestovatel Petr Jahoda jich na cestách za přírodními národy prožil...

Králi se nesměje a dětem nesahá na hlavu. Na co dávat pozor v Thajsku

Thajsko se stává oblíbenou zimní destinací. Dávejte si však pozor, abyste...

Přibývá lidí, kteří si krátké evropské dny a studenou zimu jedou zpříjemnit do exotických destinací. K nejoblíbenějším...

Najdete na iDNES.cz