Mongolsko: země koní a blátivých cest

  16:15aktualizováno  16:15
Dostat se do Gobi není jednoduché - ostatně stejně jako do kterékoli jiné části Mongolska. Silnice v našem slova smyslu prakticky neexistují. V zemi dvacetkrát větší než Česko je pouze 1200 km asfaltovaných silnic. Všude vedou jen málo vyjeté vozové cesty. Logickou volbou naší trasy bylo město Sajnšand, které leží na hlavním železničním tahu do Číny.

Vlakem jsme nakonec přesto nejeli. V Ulánbátaru jsme potkali polskou studentku, která se spolu se svými dvěma přáteli chtěla také podívat na jih, takže jsme se domluvili, že pocestujeme společně mikrobusem. Chtěli jsme přece jen být mobilní.

Hlavním cílem pak měl být národní park Gurvansaichan s písečnými dunami, dinosauřími zkamenělinami i překvapivě bohatou faunou a flórou.

Gobi - oproti všeobecným představám - totiž není klasická písečná poušť jako například Sahara; pouze 5 procent tvoří duny, zbytek jejího povrchu je kamenitý a porostlý trávou a křovisky, která dokáží uživit stáda místních kočovných pastevců. Ačkoli vody je poměrný dostatek, období sucha jsou častá.

Blátivou cestou necestou
Brzy se ovšem ukázalo, že náš problém je právě opačný. Letní deštivé období bylo toho roku zcela mimořádné, jistě k velké radosti pastevců  a zemědělců. Pro nás to ale znamenalo, že sjízdnost cest se prudce zhoršila.

Na pětisetkilometrovou trasu do Sajnšandu jsme z Ulánbátaru vyjeli brzy ráno, v deseti lidech včetně řidiče, takže jsme se  v mikrobusu poměrně tísnili. Cesty byly čím dál promáčenější a blátivější, navíc se dalo do hustého deště.

Postup je prostý: postavíte se před zapadlý vůz s koncem lana v ruce a čekáte a čekáte a čekáte. Během několika hodin či dnů pojede kolem někdo, kdo vás vytáhne

Než jsme dorazili do města Čojr, kde jsme doplnili zásoby, musely nás čtyřikrát vytahovat náklaďáky. Bylo jasné, že za den do cíle nedorazíme, takže jsme přenocovali ve zcela vybydleném panelákovém sídlišti, které mi silně připomínalo stav některých našich objektů po odchodu Sovětské armády.

Druhý den jsme hned za svítání vyrazili dále na jih. Krajina začíná pomalu přecházet v poušť - tvoří ji písek, kterým prorůstá tráva a nejrůznější rostlinstvo,  nyní bujné a sytě zelené. Hemží se životem: obrovští brouci, kobylky, malé ještěrky. Déšť celou cestu neustává, až ve dvě hodiny konečně vítáme slunce a Sajnšand.

Nádam - tradiční mongolský festival
První příjemné překvapení: ve městě probíhal nádam. Tento festival, či tradiční sportovní klání ve třech “mužných” sportech - jízdě na koni,  lukostřelbě a zápasu - je nejvýznamnější událostí roku. A to jak pro místní obyvatele tak pro turisty. Hlavní a největší nádam se samozřejmě pořádá v Ulánbátaru, v polovině červenci. To jsme nestihli, takže jsme se už smířili s tím, že ho neuvidíme, a teď jsme nečekaně narazili na jeho regionální verzi.

Zahájení slavnosti - oficiální přehlídku úcastníku v bohatě zdobených krojích za doprovodu tradiční hudby - jsme bohužel zmeškali. Nicméně shromážděné davy, spousty stánků, džípů, velbloudů a samozřejmě koní slibovaly, že zkrátka nepřijdeme.

Centrem dění byl malý stadion s oválnou dráhou a travnatým středem, kde probíhaly zápasy. Zápasníci, nazí až na vysoké boty a jakési poměrně úsporné slipy, se do sebe zaklesli a pokoušeli se jeden druhého povalit.

Nezkušenému oku toto přetlačování připadalo poměrně nudné a silové, bez viditelné techniky či elegance. Na otevřeném prostranství před stadionem se střílelo z luku na cíl, kterým byly malé válečky, vzdálené asi 50 metrů od závodníků. Mezi nimi bylo i nemálo žen.

Koňské závody už proběhly, bylo nám ale řečeno, že hlavní soutěž bude až zítra. Navečer jsme odjeli do centra a podařilo se nám najít volný dvoupokoj v hotelu na hlavním náměstí, kam jsme se všichni směstnali. Večeřeli jsme v hotelové restauraci stylu reálného socialismu pravda, s mongolskými prvky. Jídlo celkem ucházející, obsluha jako obvykle hrozná.

Ráno nás kolem desáté vyzvedl řidič a jeli jsme na koňské dostihy. Ty se pořádaly na obrovské pláni s typicky mongolským, mírně zvlněným nedozírným obzorem. Tisíc koní jako na ulánbátárském nádamu tam sice nebylo, ale několik stovek určitě. Pláň byla obstavena všemožnými dopravními prostředky, krámky, jurtami i stany.

Největší shluk diváků stál u cíle, my jsme se jen tak proplétali mezi davy, prohlíželi si koně a velbloudy, ochutnávali nabízené speciality v bufetových stanech. Velmi fádní mongolská strava sestává ze skopového, tečka. Kromě obvyklé úpravy s přílohou se také dělají masové knedlíčky, které se buď vaří nebo smaží.

Kůň - symbol Mongolska
Přesvědčili jsme se, že jízda na koni je pro Mongoly skutečně něco tak samozřejmého a nezbytného jako dýchání. Od pětiletých, důležitě se tvářících závodníčků až po stařenky, jimž už zjevně dělala větší problémy chůze, jsme v sedle viděli prostě všechny.

Pochopitelně jsme si mongolské koně museli vyzkoušet také: pro svátečního jezdce mají tu neocenitelnou výhodou, že jsou podstatně nižší než ti evropští.

Několikrát krátce sprchlo, pokaždé pak ale znovu  vykouklo sluníčko, takže se nám sváteční den opravdu vydařil.

Vyvrcholením našeho výletu se stal nečekaný zážitek. Řidič zcela nekompromisně odmítl jet těch zhruba čtyři sta kilometrů do Dalanzadgadu a národního parku Gurvansaichan s tím, že za současného stavu cest by nedojel. Ač neradi jsme uznali, že má zřejmě pravdu.

Jelikož už dostal zaplaceno a vrácení peněz je evidentně to poslední, o čem by uvažoval, navrhl náhradní program, spočívající v návštěvě dvou snadněji přístupných míst, přírodního letoviska Terelže a bývalého Čingischánova hlavního města Charchorinu (známějšího jako Karakorum), kde dnes stojí klášter Erdene Zuu Chijd.

Z nedostatku jiné volby návrh přijímáme, avšak s tím, že nazpátek pojedeme vlakem - představa neustálého zapadání do stále rozmoklejší stepi nás věru neláká. Loučíme se s Poláky i řidičem a odcházíme na nádraží zjistit spoj; neschůdná, rozbahněná cesta k nádraží nás utvrzuje v tom, že jsme se rozhodli správně.

Klášter, který byl za komunistů zavřený
Volíme noční vlak, který odjíždí nazítří v půl osmé.  Máme tedy čas prohlédnout si ještě dvě místní pamětihodnosti.

Muzeum Danzana Rabdžaje, místního spisovatele, malíře a skladatele z 19. století jsou v něm vystaveny Rabdžajovy knih, kresby - včetně erotických -, dále pak byliny, jež sbíral, oděvy a dary čínského císaře. 

Klášter skýtal  obvyklý obrázek - mezi malými chlapci, drmolícími modlitby, jsme našli jen několik starců. Celá střední generace mnichů a lamů chyběla.

Druhým místem je klášter Daščoilon Choral Chijd. Ten, jako prakticky všechny mongolské kláštery, byl dlouhých sedmdesát let vystaven komunistické perzekuci a až po roce 1990 směl  obnovit svou činnost. Konec cesty proběhl bez příhod. O jízdenky jsme u pokladny nemuseli příliš bojovat, stejně tak jako o místa v kupé.  Štastnejší z nás měli horní palandy pro sebe, ti dole se o ně museli dělit. 

Před šestou ráno už jsme vystupovali v Ulánbátaru. Nebe bylo jako vymetené, vycházející slunce z nás brzy vyhnalo noční chlad a my jsme - s lákavou vidinou brzké snídaně - zamířili do naší základny, jurtové ubytovny Gana, kterou vlastnil příjemný Mongol se svou německou manželkou. Strasti pouštního putování jsme rázem zapoměli a už jsme se začínali těšit na další výlet.

Stavění geru (mongolské jurty)

Zápasnický stadion

Sajnšand, město na okraji Gobi

K dopravním prostředkům patří i velbloudi

Nejmladší závodníci

Jídelní stan

Ženy v delech, tradičních mongolských krojích

Autoři:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Další z rubriky

Kolo, surf i naháči. Podzimní dobrodružství v portugalském Algarve

Surf: vypadá to tak lehce, ve skutečnosti je to ukrutná dřina.

Na jihu Portugalska opadla spalující vedra a nastává ideální čas pro aktivní dovolenou. Do plážové provincie Algarve,...

Podzimní balada v Tatrách. Dokonalý výhled z Barance vyváží náročnou dřinu

Vrchol Barance

Štíty pocukrované jinovatkou, modrá obloha bez bouřek, téměř nekonečná dohlednost a námaha bez potu. To vše čeká na...

Trendy nejlepších restaurací světa. Co objevili čeští kuchaři na cestách?

Kachní prsa s kachními játry foie gras v La Verandě – inspirace ze Singapuru

Návštěva nejlepších restaurací světa je zážitek, na který se nezapomíná. Co všechno v nich hosty čeká, prozradí...



Najdete na iDNES.cz