"Během deseti dnů se účastníci tábora naučili, že v přírodě mohou přežít i bez technických vymožeností a že vydrží víc, než by si mysleli," vysvětlil vedoucí tábora Jan Korytář. Osmnáct mladých lidí od patnácti do pětadvaceti let, žilo od osmého do osmnáctého července na chalupě bez elektřiny a teplé vody a nejhorší byl pro ně začátek programu.
"Nazvali jsme ho peklo, protože jeden den šli táborníci třicet pět kilometrů bez jídla a v dešti po Jizerských horách. Nakonec si našli trochu mouky, kterou jsme pro ně připravili, a z té si mohli upéct placky. Jedli i to, co jim nabídla příroda, třeba borůvky," vysvětlil Korytář. "Druhý den potom mladí lidé robotovali dvanáct hodin v lesní školce a k jídlu dostali suchý chleba a brambory."
Po pekelné části tábora skřípali někteří účastníci zuby. "Měli toho opravdu dost a proto je potěšila druhá etapa pobytu - očistec," řekl Korytář. "Pracovali při ní na chalupě, hráli různé hry a chodili na ekologické přednášky. Také už dostali najíst." Táborníkům pak na konci pobytu jejich vedoucí vynahradili předchozí strádání a připravili pro ně ráj. "Snídani jsme jim donesli až do postele a nebyl to žádný suchý chleba, ale dobrý borůvkový koláč," podotkl Korytář.
Na tábor do Jizerských hor přijela i patnáctiletá dvojčata Christine a Robert Taylorovi ze Skotska, kteří mají v Čechách babičku. "Pochod horami byl hrozný. Byla mi zima, měl jsem velký hlad a šplhali jsme na vysoký kopec jen proto, abychom tam našli trochu mouky," uvedl Robert Taylor. "Taková zkušenost je ale něco úplně jiného, než normální tábory a příští rok bych se sem chtěl opět vrátit." Drsné podmínky si pochvalovala jeho sestra Christine. "Mně se naopak peklo líbilo. Jedla jsem v lese borůvky a pak i rohlíčky, které jsme z mouky sami upekli." Podobný tábor pořádali Staří ochránci Jizerských hor už potřetí. "Ani v předchozích dvou ročnících mladí lidé nelitovali, že sem přijeli a zkusili si sáhnout až na dno svých sil," doplnil Korytář.
 Jizerské rašeliniště |
