Právě dívčí dvojice jsou největšími favoritkami závodu z Prahy na Gibraltar a zpět, který vyvrcholí tento víkend. Start byl v pondělí dopoledne a na Gibraltar, kam to je přesně tři tisíce kilometrů, dorazily jako první ze všech Alžběta s Veronikou.
„Jsme na celnici,“ poslaly nám esemesku ve středu dvě minuty po poledni. Takovou rychlost jsme s organizátorem závodu Pavlem Zíkou nečekali. Cesta jim trvala pouhých padesát hodin.
Průběžně zlatí
Jsme s Pavlem teprve na cestě, na malou pláž u gibraltarského letiště přijdeme ve čtyři odpoledne. Přesně víme, kde holky hledat. Každý pár má u sebe malý GPS lokátor, takže můžeme sledovat každý pohyb na mapě.
Ano, jsou tu. Tvrdě spí, opřené o krosny. Pět metrů od moře, pod dohledem racků.
Jako první dokážeme vzbudit Veroniku - na soutěž přijela z Petrohradu, kde tento školní rok studuje. „Gratulujeme,“ podáváme jí ruku, „zatím jste jasně první!“
Veronika si cestu stopem musela tvrdě prosadit doma. „Bohužel jsem o téhle akci napsala na Facebook, kde si toho všimla babička,“ říká. „Okamžitě zalarmovala rodinu, ať mě třeba někam zavřou, že rozhodně nikam nesmím. Ale nakonec to nějak skousla a teď je nadšená, s dědou jsou celý den přilepení na mapě.“
U posledního auta, které holky přivezlo pod gibraltarskou skálu, se babička nejspíš podivila: Proč tak divně kličkovalo? A proč tolikrát zastavovalo?
To už se budí i Alžběta, tak vysvětluje: „Náš řidič byl zásobovač obchodů s masem, objely jsme s ním čtyři samoobsluhy a pomáhaly nosit zboží do skladu. Na Gibraltar vlastně nejel, ale byl z naší soutěže tak nadšenej, že pak doma vyměnil služební auto za svoje vlastní a hodil nás až sem, udělal si výlet.“
Což je pro naši soutěž typické - polovina řidičů se pro závod nadchne a snaží se stopaře dostat co nejdál, nejrychleji a na co nejvýhodnější místo. Alžběta s Veronikou měly zatím jediný menší zásek, dvě a půl hodiny čekaly u Barcelony, navíc v dešti. Jinak mají štěstí, už od začátku. Z Prahy až do Francie jely v kamionech, protože když už jeden šofér musel odbočit, přes vysílačku sehnal některého z kolegů, který jel kousek za ním. Takhle pohodlně holky zvládly den první, stan si postavily u Lyonu.
Alžběta s Veronikou - favoritky šampionátu v autostopu
„Každý,“ vypráví nám teď nadšeně, „ale opravdu každý z těch dvanácti dosavadních řidičů nám něco dal. Aspoň malé pohoštění. Aspoň meloun.“
Podle pravidel mají cestou splnit pět úkolů, zatím zvládly dva. Ve Francii navštívily hrad, ve Španělsku se vykoupaly v moři. A právě přes Španělsko jely celou noc, jakýsi kluk je vzal z Valencie do Malagy, proto jsou průběžně první. „Prosily jsme ho, aby nám pomohl splnit třetí úkol, aby nás vzal k Malaze před fotbalový stadion, ale omlouval se, že spěchá domů a nejspíš by se dostal do zácpy: Tady máte dvacet eur, sjeďte si ke stadionu taxíkem, vnucoval nám bankovku, ale to jsme odmítly...“
V Gibraltaru mají holky povinnou čtyřiadvacetihodinovou přestávku, během které můžou na skále pozorovat zdejší drzé opice. Až je ve čtvrtek po poledni vypustíme směrem k domovu, řeknou: „Nemyslíme si, že vyhrajeme. Zatím máme obrovské štěstí, které jednou musí skončit. Ale snažíme se.“
Alžběta s Veronikou - zasloužené pivo
Lístek pro řidiče
Průběžně stříbrní
Jako druzí přijedou v podvečer Martin a Kristine, paraglidisté z Beskyd.
Kristine si na cestu nevzala krosnu ani spacák - vlezou se s Martinem do jednoho. Moc toho zatím stejně nenaspali, unavenému Martinovi se třesou ruce. „Za dva dny asi pět hodin spánku,“ říká, „na pláži.“
V Praze si stopli tři mladé křesťany, kteří jeli na náboženský festival k Lyonu. “Byli skvělí, rozebrali jsme všechno od desatera po autostop, ta soutěž je hned začala bavit. Kdybychom prý chtěli, v neděli ráno po bohoslužbě nás z Lyonu vezmou zpátky do Prahy.“
Kristine a Martin, paraglidisté z Beskyd, jsou průběžně stříbrní.
Křesťané jim mimo jiné zastavili v Rozvadově, kde Martin s Kristy splnili jeden z úkolů - vyfotili se s panem starostou. „Dopředu jsme mu zavolali a zareagoval fajnově: Stavte se kdykoli, čekám na vás, dokud tu nebudete, neodejdu ani na oběd, řekl, a tak se taky stalo.“
Všechno šlo výborně až do Španělska, kde stop vázne, a kde navíc skoro nikdo neumí anglicky, takže se těžko vysvětluje smysl celé cesty.
Martin s Kristine vytahují papírek, na který jim jeden z řidičů sesmolil jakýsi text: „Řekl, ať prý to na benzinkách a odpočívadlech každému ukazujeme, že prý to bude fungovat. Nevíme přesně, co napsal, ale určitě tam je naléhavá věta: Pomozte jim!“
U Malagy tahle dvojice ukáže, že pochopila smysl stopovacího mistrovství, když si dobrovolně zajede z hlavní cesty do vnitrozemních hor, ačkoli je jasné, že kvůli tomu ztratí několik hodin. Nejde jenom o rychlost, ale taky - a možná ještě víc - o zážitky. „Zastavili úžasní paraglidisté, a že prý nám můžou ukázat místa v Andalusii, kde se nejlépe létá s padákem a lozí po skalách, tak jsme se jeli kochat. Z těch kopců pak sice na Gibraltar nikdo nejezdil, byli jsme vděční za desetikilometrové úseky, ale nám to je jedno. Viděli jsme nádhernou krajinu, kam se na podzim vrátíme, jsme prý srdečně zvaní.“
Tak pravil Martin, načež odešel k lanovce na gibraltarskou skálu. U pokladny řekl, že je stopař a jestli by si nemohl stopnout i tuhle lanovku. Pán v pokladně se zasmál a řekl, že ovšem, může. S Kristine tak jeli nahoru za opicemi zadarmo, ušetřili každý patnáct eur. Byla to taková malá stopařská parádička.
Průběžně bronzoví
Večer dorazí třetí dvojka, softballové reprezentantky Petra s Gábinou. Když nám na startu vyprávěly, že musejí být příští úterý na soustředění, klepali jsme si na čelo, ale optimismus byl na místě. Určitě už to stihnou.
První půle cesty jim trvala dva a půl dne, ale splnily už všech pět úkolů a zpátky pojedou v klidu, bez nervů a bez zbytečných zastávek.
Softballové reprezentantky Petra s Gábinou - průběžně bronzoví.
„Nejhorší úkol byl kopec,“ shodují se. Podle pravidel musí každá dvojice vystoupat na vrchol, který je alespoň 150 výškových metrů nad silnicí. „A my se do toho pustily včera o půlnoci,“ líčí Gábina, „po tisíci kilometrech, které jsme toho dne ujely. V naprosté tmě, jen s baterkou. Byl to horor. Prvních deset metrů ještě šlo, ale pak začala křoviska, šutry, cesta nikde.“
Obě holky mají do krve poškrábané ruce i nohy, takže si ten výšlap dovedeme představit.
„Nahoru jsme šly s krosnama na zádech nejmíň hodinu, pětkrát jsem myslela, že umřu. Chvíli jsme tam poseděly, Petra mě musela utěšovat: To zvládneme! No, zvládly jsme to. Ale dole u benzinky jsem si lehla na první trávníček a usnula. Sice jsem věděla, že ležím na bodlácích, ale neměla jsem se už sílu odvalit...“
Historka střídá historku.
Ve čtvrtek přijíždí na Gibraltar dalších osm dvojic. Tři nejlepší naopak po povinném odpočinku odjedou a právě jejich tečky na mapě si to teď pravděpodobně rozdají o titul.
Zatím se zdá, že domů někdo z nich dorazí v nečekaném, rekordním čase - už v sobotu večer.
Výsledky a historky z druhého poločasu se od nás dozvíte v pondělí, ale do té doby můžete závod sledovat v přímém přenosu na www.jedu.cz/cs/mistrovstvi-cr-v-autostopu.
