Místo pro soby

Na své tradiční letní pastviny na ostrovech blízko severního norského pobřeží kdysi bez potíží doplavali tam i zpět. Nyní používají přívoz: tisíce strádajících sobů, příliš slabých na přeplavání k ostrovům, převáží vyloďovací plavidlo. Norové z toho obviňují domorodé Laponce, kteří příliš rozmnožili svá stáda sobů, což vedlo k nadměrnému spásání trávy. V oblasti je nyní asi 125.000 těchto zvířat, ale potravy ani ne pro 100.000 kusů. Otázka, kdo kontroluje zemi zakrslých bříz, dlouhých fjordů a malých travnatých ostrůvků, se stala politickým problémem. Laponci si na ni činí nárok na základě tradičních práv, avšak za vlastníka půdy se prohlašuje i norská vláda, která ji zabrala ve snaze potlačit kulturní identitu Laponců.

Jde o dlouhodobý boj, ale nyní hrozí, že Laponce přejde trpělivost. Na nedotčené finské půdě, kde rovněž žijí Laponci, má být totiž zahájena těžba zlata. Jejich viceprezident Ragnhild Nystad říká: "Pokud nezabráníme nadnárodním těžebním
společnostem, aby zabíraly naši zemi, pak tradiční způsob života Laponců vymizí. Chování sobů je základem naší kultury."
   Laponci obývají široký pás na severu Skandinávie, mnohem větší než oblast zakreslená na mapách jako Laponsko. Jejich lid neznal po tisíciletí žádné geografické hranice, v nehostinné zemi je všichni nechali na pokoji. Potíže začaly, když si čtyři státy rozdělily jejich tradiční území a snažily se potlačit jejich kulturu, jazyk a způsob života. Do roku 1900 přestali Laponci v těchto zemích oficiálně existovat, bylo zakázáno používat jejich jazyk nebo zpívat národní písně.
    Přežili i navzdory tomu. Dnes žije v Rusku asi 4000 Laponců, ve Finsku 10.000, ve Švédsku 20.000 a v Norsku 50.000. Jako národ zažívají nyní určité oživení. Vytvořili společnou radu, která zahrnuje původní severské obyvatele všech čtyř zemí, a mají dokonce vlastní parlament.
    Jejich nový status bude oficiálně uznán 3. listopadu, kdy norský král Harold slavnostně otevře parlament v Karasjoku. Je to hlavní město finských Laponců, jinak malé městečko v nejřidčeji osídlené části Evropy. Přestože jde o velký krok kupředu, Laponci jej považují za neúplný bez vyřešení otázky půdy. A dosud neochotná norská vláda s tím souhlasí.
    Laponci vlastní půdu společně a jednotlivé rodiny mají právo na pastvu a rybolov. Soby také chovají dohromady, i když na uchu každého zvířete je vyražena značka jeho majitele. Norská vláda ale rozdělila půdu soukromým farmářům. Po kritice komise lidských práv byla v roce 1998 upravena norská ústava, která nyní uznává Laponce za původní obyvatele a národnostní menšinu. Hrdost Laponců na jejich původ a kulturu se začala probouzet po druhé světové válce a vyvrcholila při protestech proti výstavbě vodní elektrárny na finské řece Alta, která ohrožovala tradiční způsob života místních obyvatel. Stavbě přehrady se sice zabránit nepodařilo, přesto se zrodil jistý vzdor a také nový národ. O dvacet let později uznaly Norsko, Finsko a Švédsko Laponce za etnickou menšinu. Otázka půda však nadále zůstává nevyřešena.
    "Vlastníme tuto půdu odjakživa. Vzali nám ji nezákonně a my ji chceme zpátky. Nemůžeme jen tak stát a dívat se, jak stále víc a víc půdy je prodáváno na soukromé farmy nebo víkendové chaty. Pro soby tak nezůstane nic," stěžuje si Nystad. Norský vládní zmocněnec pro záležitosti Laponců Steiner Pedersen připustil, že otázka půdy je životně důležitá pro budoucnost Laponců. V současné době nemají dostatečnou moc, aby zastavili těžbu zlata. Vláda prý chce vypracovat plán, podle kterého by měl laponský parlament spolu s finským okresem kontrolu nad otázkami územního plánování.
    Nystad ale říká, že vláda hraje o čas. "Jako národ jsme zde žili po tisíce let v souladu s přírodou. Nejsme to my, kdo způsobuje problémy. Stále čekáme na splnění slibů, které nám byly dány v roce 1981 při stavbě přehrady Alta. Od té doby jsme byli už mnohokrát zklamáni. Laponci byli trpěliví už dost dlouho."
   

vodopád v Laponsku

Pastevci ženou soby do ohrady.

Stádo sobů se pase během krátkého léta.