Jak to, že na svůj věk vypadáte tak dobře?
Když jste v knize rozhovorů s vámi a Jiřím Hanzelkou Život snů a skutečností uvedl, že už nikdy nenapíšete žádnou knihu, vypadalo to také jako rezignace. V únoru ale poprvé vychází vám i Jiřímu Hanzelkovi samostatná kniha. Jak to tedy je?
Já jsem si skutečně říkal, proč psát, když už je v knihovnách tolik knih. Někdy se mně dokonce zdá o tom, že nemám odevzdaný materiál pro nakladatele a napsanou reportáž, že mě honí rozhlas. Jsem šťastný, když si teď můžu v klidu cestovat a nemusím o tom napsat ani řádku. Ale nakonec mě Jaromír Slomek přemluvil, a tak příští týden vyjde vedle Jirkovy knihy o toleranci i moje kniha o cestách do Austrálie.
Austrálii jste chtěli navštívit už s Jiřím Hanzelkou, ale nedostali jste víza. V devadesátých letech jste pak cestoval do Austrálie sám.
Když jsme byli v Ekvádoru, málem jsme se kvůli opilému pilotovi zřítili do deštného pralesa. Nebýt Jirkova nápadu, kdy v poslední chvíli přepnul nádrž benzinu a motor letadla znovu zabral, tak jsme se nezachránili. Tehdy jsme si řekli, že se naučíme létat pro případ, že by se znovu něco takového stalo. Když jsme se vrátili do Československa, tak jsem na to neměl čas, ale Jirka prošel celým kursem létání. Získal licenci pro pilotování sportovních kluzáků i motorových letadel. Potom jsme si říkali, že když bude v Melbourne olympiáda, můžeme tam zaletět sami dva sportovním letadlem Nakonec z toho sešlo. Do Austrálie jsem se vydal poprvé až v roce devadesát dva.
CESTU OPAKOVAT NELZE
Podařilo se vám navštívit všech pět kontinentů a přinést o tom svědectví v knihách. Ceníte si takového výjimečného úspěchu?
Proč jste vlastně projížděli Afrikou po východní straně?
Na to se mě ještě nikdo neptal. Mě lákal a taky Jirku vždy východ Afriky. Západ byl už v té době přece jen více navštěvovanou částí kontinentu. Rozhodně jsem chtěl vidět pyramidy, byl jsem úplně posedlý touhou je spatřit. Mým snem bylo také navštívit Luxor, Karnak a Údolí králů. A potom mně imponovala postava habešského císaře Haile Selassiého, jehož národ bojoval skoro holýma rukama proti italským moderním zbraním. Chtěli jsme s ním mluvit a to se nám povedlo. Potom mě lákalo i Kilimandžáro, no a to je taky na východě.
Když jste potom plánovali expedici do Afriky po pětadvaceti letech, z které nakonec taky sešlo, chtěli jste jet toutéž cestou?
Ne, spíše jsme chtěli letecky či pomocí místní dopravy postupně navštívit některá místa, která nás tehdy mimořádně zaujala. V žádném případě jsme neuvažovali, že pojedeme toutéž trasou. Chtěli jsme jen srovnávat Afriku po pětadvaceti letech s tím, jak jsme ji viděli poprvé. Byli jsme zvědaví, jak se k nám budou Afričané po těch letech chovat. Kolikrát se nám totiž v průběhu cesty stalo, že se nám místní lidé klaněli. Jen proto, že jsme byli bílí. Třeba v Belgickém Kongu, kde takhle domorodce vydrezúrovali kolonizátoři. Kdybychom jeli do některých afrických států nyní, asi by po nás jako po běloších stříleli.
Chcete říci, že nyní by se podobná cesta nedala uskutečnit? Ani kdyby vám bylo znovu sedmadvacet let?
Rozhodně ne. Jsem přesvědčený, že tu cestu, kterou jsme s Jirkou podnikli, po nás nikdo takto celistvě nezopakuje. Bohužel, některá území jsou pro turisty životu nebezpečná. Byl bych rád, kdybych si teď mohl přečíst cestopis Po stopách H + Z z Casablanky až do Kapského Města, toho se však už sotva dočkám.
O srovnání jedné z vašich původních cest se současnou situací jste se však pokusil předloni v Turecku. Jak tohle srovnání dopadlo?
Vzal jsem si s sebou zvětšeniny fotografií z Efesu a Didymé, kde jsme s Jirkou byli, a dělal jsem srovnávací fotky. Spíše pro pobavení, jak se to za těch čtyřicet let změnilo a jak jsem se změnil i já. A teď vám řeknu, co se stalo. Byli jsme s mou partnerkou v Efesu. Vytáhl jsem jednu tu starou fotografii a najednou nějaká turecká průvodkyně, která mi nahlédla přes rameno, úžasem málem zkameněla. Na snímku byla totiž ulice, kde nebylo tehdy kromě nás jediného člověka. A my jsme zrovna stáli na stejném místě, kde se teď nedalo kvůli davům turistů ani hnout. To byl jen jeden příklad toho, jak začíná postupná devastace nádherných míst. A za to může rozmach masové turistiky.
BOHATSTVÍM JSOU ZÁŽITKY
Není bez zajímavosti, že vy, který jste vzorem mnoha mladým novodobým cestovatelům za dobrodružstvím, jste se před několika lety vydal do Španělska či Skandinávie s cestovní kanceláří. Jaký máte názor na masovovu turistiku, turistický průmysl, který dnes nabízí v podstatě neomezené možnosti cestování, závislé jen na množství peněz klienta?
Nikomu neupírám právo poznávat svět i s cestovními kancelářemi. Ať lidi cestují, učí se, ale ne za cenu, že budou něco ničit. Já nejsem ten barbar, který by se snažil přivézt si z každé země nějakou trofej a ničil přitom kulturní památky. Například v indickém Khadžuráhu, kde se nachází obrovský chrámový komplex, mě kdysi fascinovaly skulptury, kde jsou zobrazeny neuvěřitelné kompozice skupinového sexu a Kámasútry. A teď? Japonští a američtí miliardáři si objednají, že chtějí mít tu a tu stélu, a v noci to pro ně místní obchodníci vyřežou. Vždyť to tam vydrželo staletí. A najednou přijdou nějací pracháči, kteří nevědí, co s penězi, ukážou na jakoukoliv sochu a budou ji mít ve své sbírce. To je přece neskutečné.
A co váš vztah k penězům, k bohatství?
Bohatství je lpění na věcech. Tady ty knížky, které vidíte v mé knihovně, kdybych prodal, tak za ně utržím asi slušné peníze. Já jsem je ovšem neshromažďoval, abych z nich měl dekorativní stěnu. Každou z nich jsem měl nesčetněkrát v ruce. Když jsem psal, neustále jsem si z nich něco ověřoval. Bohatstvím byly pro mě zážitky z cest, které mi nikdo nemohl sebrat.
Říká se, že při cestování pozná člověk především sám sebe. Jak jste vy sám sebe poznal, jaké dosud netušené vlastnosti jste v sobě při cestování objevil?
To se musím zamyslet. Kdybych chtěl ze vzpomínek vytáhnout věci, kdy jsme poznávali jeden druhého, tak to bylo většinou v prekérních situacích. V takových chvílích jsem sebe viděl jakoby v zrcadle. Konkrétně byli jsme na cestě z Argentiny do Paraguaye, bylo po deštích, všude spousty bahna a výkalů od dobytka. Zapadli jsme s autem a Jirka doloval zpod kol spousty bláta s těmi výkaly. Já si říkal, dokud mám čisté ruce, musím ho vyfotit. Teprve teď, po vaší otázce mi dochází, že jsem se mohl raději vykašlat na dokument, a měl jsem zároveň s ním čistit to druhé kolo. V tu chvíli jsem ale podvědomě popadl fotoaparát. Potom jsem si vyčítal, jestli jsem udělal dobře nebo ne. Z dlouhodobého hlediska bylo rozumné, že jsem udělal fotku. Ale byli bychom možná dřív odjeli, kdybych se s tím fotoaparátem nezdržoval.
A Jiří Hanzelka? Vyčítal vám to?
Nikdy. Naopak by mi asi vynadal, že jsem ho tehdy nevyfotil. V tu chvíli jsem skutečně uvažoval prvoplánově - mít dokument.
Přemýšlel jste někdy, zvláště v těch prekérních situacích, zda byste byl schopen riskovat kvůli svému partnerovi třeba i život?
Samozřejmě, že ano. Stejně jako on. V argentinském Čaku jsme se s třemi krajany vypravili starou fordkou na řeku Bermejo. Narazili jsme na stopy vzácných kapybar. Chtěli jsme je vyfotit. Najednou jsem začal cítit, jak se propadám. Šli jsme totiž po bažinách. Jeden ze zkušených Čakeňských na mě zařval, ať sebou plácnu na břicho a rozložím tak svou váhu. Jirka utíkal useknout nějaký kmen, hodil mi ho a tahal mě společně s ostatními ven. Kdyby to bylo možná o dvě minuty později, tak jsem zmizel jednou provždy.
POŘÁD SI VĚŘÍM
Přestal jste si někdy věřit?
To se mi nikdy nestalo a nestane. Dokud mám v sobě sebeúctu a věřím si, že jsem v životě něco dokázal a vytvořil, nemůžu se do takové situace dostat.
A co víra ve své přátele, ve své okolí? Takové dilema jste při vašem způsobu života nepochybně musel podstoupit?
To ano. Mé přátele prokádroval například osmašedesátý rok. Do té doby jsem měl kolem sebe řadu lidí, kterým jsem dokonce věřil a najednou se ukázalo, že to byli hajzlíci. Když se mohli přihřívat na naší popularitě, tak se měli čiperně k světu a pak, když nás režim odepsal, mě na ulici ani nepozdravili.
Jak jste reagoval vy?
Bylo mi toho člověka líto. Tím, že se ke mně někdo neznal, se sám odhalil. Ukázal, že má strach. Měl totiž špatné svědomí.
Když byly zpřístupněny svazky StB, neměl jste v úmyslu zjistit, kdo na vás donášel?
Dozvěděl jsem se, že můj svazek byl těsně po roce osmdesát devět skartován. Zajímalo by mě ale, kdo mě tady ve Zlíně práskal.
Jak byste s takovou informací naložil?
Na to vám nedokážu odpovědět. Politovat ho? Nebo mu dát mezi čtyřma očima po hubě? Na to nejsem stavěný. Ale možná bych se dozvěděl o nových takzvaných kamarádech.
Co vám v životě nestojí za to, abyste se kvůli tomu rozčiloval?
To, čemu se hezky česky říká prkotina. Například, když slyším některé politiky. A navíc se divím, že o jejich nesmyslech dokážou novináři ještě psát. Investigativní žurnalistika u nás sklouzává často k povrchnímu bulváru. Ano, pátrací novinařina má opodstatnění, když se najde viník, který je posléze odsouzen. Ale vezměte si, jak se například Američanům tato žurnalistika vymstila. Podle mne teprve budoucí generace Američanů zjistí, že událost s Monikou Lewinskou a vyšetřovatelem Starrem znamenala rozpad celosvětové důvěry v americkou demokracii. Dokonce si myslím, že vše bylo zinscenované nějakou kontrarozvědkou, která nehezkou stážistku nastražila do Bílého domu úmyslně.
Jaký je váš názor na úroveň české žurnalistiky?
Domnívám se, že většina novinářů píše o kdejaké zbytečnosti, jen aby se vůbec udrželi v redakci. Ti, kteří jsou skutečně dobří a šéf o ně stojí, se bát nemusí. Horší jsou však ti, kterým hrozí padák. Snaží se vynalézat trháky, hledají senzace. A psát o pozitivech se přece nerentuje. Dozvím se dnes z novin opravdu něco, z čeho mám radost? Moc takových článků nenajdu. A také existuje cenzura. Kdysi jeden pisálek z Lidových novin do svého článku napsal, že ten a ten horolezec pokořil horu. Odpověděl jsem mu, že pokořit se dá člověk, nepřítel, ale nikdy ne hora. Na závěr svého rozhořčeného dopisu jsem napsal, že by mě zajímalo, kdy tento redaktor pokoří třeba Sněžku. A oni právě tuto část neotiskli.
Jak hodnotíte prvních deset let demokracie po půl století komunistického režimu?
Kriticky. Václavu Klausovi mám za zlé, že bez mantinelů a právních zákonů vytvářel šance pro spousty nynějších zbohatlíků, kteří přišli naprosto nezaslouženě ke svým majetkům. A jak se dívám do budoucnosti? Bez jakýchkoliv optimistických vyhlídek. Ještě nám bude dlouho trvat, než si sáhneme na to pomyslné dno. O hybridu, dnešní vládě, kterou navíc podporuje jakási smlouva o neútočení, se mi ani nechce mluvit. Naše politická scéna mi připadá jako spřežení koně s krávou. A viděl jste někdy takové spřežení na poli?
A co mladí lidé, kteří k vám mnohdy vzhlížejí?
Některé obdivuji, jiným nerozumím. Když od někoho slyším, že se nudí, úplně se mi zatíná pěst. Jak to, že se nudí? Proč si nenajdou něco zajímavého? Proč se nevzdělávají, nejdou do divadla? Znám ale také spoustu mladých, kteří jezdí po světě, mají snahu se něco nového naučit a těch si vážím. Myslím si, že tato část dnešní mladé generace je aktivnější, průraznější, než jsme byli my.
Pořád si stojíte za názorem, že byste nedal před cestováním ničemu přednost?
Ano, to je droga, která mě neustále povzbuzuje. To je asi můj osud.
I to, že ve vesnici, odkud pochází vaše maminka, se kdysi také narodil Václav Šašek? Ten byl přece členem diplomatické mise Lva z Rožmitálu a z této cesty napsal jeden z prvních cestopisů u nás?
A víte, že moje maminka a babička vůbec nevěděly, že se v jejich rodné vesnici Bířkově Václav Šašek narodil? Možná, že jde jen o jakýsi genius loci.
Když už jsme u toho osudu, hvězdopravec na Cejlonu a také o několik let později šaman na Sibiři vám předpověděli, že se dožijete více než osmdesáti let. Spoléháte na jejich věštby?
Více než osmdesát, může být osmdesát jedna. Nebo devadesát. Takže se nechám překvapit.
Už si ale pravděpodobně v životě nestihnete vyzkoušet v dětství vámi vysněné povolání parlamentního stenografa. Asi vám to ani nevadí?
Ne. Kdybych se tehdy stal komorním stenografem, určitě bych se v československém parlamentu nikdy nedozvěděl tolik věcí jako při svých cestách světem.
