Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Město, které nejlépe poznáte od baru k baru

  15:42aktualizováno  15:42
22.30. Budík nepříjemně zvoní. Pomalu se probíráme v tmavém hotelovém pokoji. Máme hodinu a půl na to, abychom se připravili na noc, která možná nikdy neskončí. Všechno je předem domluveno: kdo chce poznat Madrid, hlavní město Španělska, musí zde alespoň jednu noc probdít...

Přesně o půlnoci se potkáváme s Beatriz u fontány na Puerta del Sol. Nevelké náměstí v centru města je tradičním místem srazů všech, kdo vyrážejí do noci. Lidé kouří a zevlují okolo, nad vším vládne smířlivý klid. Není kam pospíchat, noc teprve začíná...

"Ahoj, už jste tady? Já se nemohla probrat ze své siestičky," hlásí Beatriz. Siesta není jen synonymem poobědového odpočinku, lze si ji klidně vychutnat na začátku noci, či spíše večera, řečeno "madridsky". Život Madridu totiž jako by měl několik fází a ve skutečnosti začal až tehdy, když Španělé skončí s tou nemilou povinností - prací.

Ulice města se krátce po páté šesté hodině najednou zaplní lidmi, domů pospíchá jen málokdo. Proč také, když si po dnu v kanceláři či obchodě mohou užít odpoledního slunce. A tak je skvělé se jen tak projít od Puerta del Sol směrem ke Královskému divadlu a Královskému paláci, mezi nimiž je nevelký upravený park.

Po krátké procházce či kávě je čas jít domů. A hned do postele. Po dvouhodinovém šlofíku následuje večeře, vydatná sprcha a bezradné minuty před šatníkem. Vyrazit si do noci není jen tak - každý kus oblečení, boty, kabelka i make-up musí být stoprocentní.

Španělky dávají přednost elegantnímu stylu, nebojí se barev a lehce provokativních kombinací různých druhů oděvů. Teprve když je vše dokonalé, je čas vyrazit. "Něco vám ukážu." Beatriz nás vede přes silnici a postaví před podivný symbol na chodníku na druhé straně náměstí Puerta del Sol. "Tohle je nultý kilometr. Odtud se počítají všechny dálnice ve Španělsku," řekla.



Bary v Madridu v noci praskají ve švech, na ulici je snad celé město

Z baru do baru

A pak už se ztrácíme v malých, klikatých uličkách za náměstím. "Hej, kde jste?" domlouvá se Beatriz telefonem se svými přáteli, když se proplétá mezi stovkami lidí. Právě okolo půlnoci totiž vrcholí "movida", tedy nekonečné procházení se sem a tam, které se zdá vždy ledabylé a náhodné, jakoby bez cíle.

Asi nejhorší představa, jak strávit večer, by totiž pro pravého Madriďana bylo zavřít se v jednom baru a zůstat jen v něm. Je třeba obrazit co nejvíce barů, dát si v nich malé pivo či víno, ochutnat tapas (něco na chuť) a vydat se dál. Od jednoho baru k druhému se však nepospíchá.

"Tak to je Rafa, Helena, Jaime a Maria," představuje nám Beatriz své známé. Dosedneme na plastové židle, objednáváme si. Pivo a nějaké míchané nápoje. Když se vrací, pronáší se pod tíhou tácu, na kterém jsou nikoli již připravené drinky, ale prázdné sklenice, ve kterých je jen led. A vedle nich jsou lahve s tvrdým alkoholem.

Alkohol teče proudem

"Takže gin s tonikem," ujistí se, pokládá před Rafu sklenici, otevírá malou lahev s tonikem a poté do skleničky nalévá gin z lahve. Teče vydatně přes kostky ledu a servírka se zastaví až v půli skleničky. I tím je Španělsko známé - v nalévání tvrdého alkoholu jsou zde velmi štědří. "Proč to rovnou nenalije na baru a proč se tahá s těmi plnými lahvemi?" ptám se.

"To by přece nebylo slušné, nalít to někde za bukem," dostanu odpověď. Jenže to už se Beatriz zvedá, vyzve mě, abych ji následoval, a ztrácíme se v úzké uličce. "Mám na něco chuť," přiznává se, a tak obejdeme několik barů, vždy do nich jen tak lehce vplujeme a zase jdeme dál, hranice mezi ulicí a domy, mezi venku a uvnitř se rozplynula.

Nakonec si v jenom z barů kupuje rajčatový džus a vracíme se k našemu stolu. Jenže to už je čas vyrazit. Přecházíme hlavní třídu Gran Vía a dostáváme se do Chueci. Tahle čtvrť patří především homosexuálům, a tedy i módním butikům a restauracím.

Srdcem Chueci je stejnojmenné náměstí, přes které se téměř nedá projít - každý bar má venku rozestavěny stolky v několika řadách. "Moje sestra žije v Římě. Tam všechno po půlnoci končí, tady začíná," říká hrdě Beatriz. Jdeme dál směrem ke stanici metra Alonso Martínez.

Přestože Madrid, který se stal hlavním městem království teprve v roce 1561, kdy převzal žezlo po nedalekém Toledu, je charakteristický širokými, kilometry dlouhými bulváry, my jdeme malými, tmavými uličkami, jejichž jediným osvětlením jsou neony oznamující název dalšího baru.

Je krátce po jedné a usedáme na terasu před cervezerií, tedy pivnicí. Ty se oproti těm českým podobají spíše baru. Nejlepší místo v nich není u stolu, ale za barovým pultem, na kterém je prosklený box, v němž se nabízejí olivy, salámy, tortilly, kalamáry nebo sardinky. Bary se předhánějí, kdo nabídne lepší tapas, které se k pivu většinou podávají zdarma. A když sedíte na baru, tak si pamatujte: použité ubrousky a nedopalky patří zásadně pod vás, na zem. Taky tradice.

Sedíme chvíli na terase a brzy se na nás nabalují známí našich známých a jejich známí. Doteď nevím, jestli byli smluvení telefonem, nebo šli prostě okolo. Když je nás něco přes deset, je čas vyrazit.

Mojito naběračkou z hrnce

Vracíme se směrem k Chuece, kdy Beatriz slibuje bar s mojitem za 2 eura. Ve skutečnosti se tyto koktejly v Taskópolis prodávají za 2,85, ale zase jde o asi nejrychleji podaná mojita na světě. S krájením limetek, vymačkáváním jejich šťávy či s drcením ledu se nikdo nepáře. Mojita se v tomto baru s pár stoly a živou hudbou v suterénu nalévají do skleniček naběračkou z velkého hrnce. Na kvalitě jim to vůbec neubírá, tedy - možná. Stojíme natlačeni u barového pultu a je čas na další rundu. A po ní další a... stojí přece jen 2 eura!



Hlavní turistickou atrakcí je náměstí Plaza Mayor. V létě je plné zahradních stolků, hudebníků a turistů.

Od Muzea šunky do nejstarší restaurace

"Kolik je? Teprve ke třetí, to v tom klubu ještě nikdo nebude," prohlásí Helene. Klub je totiž naše cílová stanice, ale zjevně je na něj ještě brzy. "Kluby tu otevíraj ve dvanáct, některé až ve dvě, ale do tří v nich stejně nikdo není," dodává Beatriz, a tak je čas vydat se znovu na movidu.

Vracíme se do uliček u Puerta del Sol. Střed tohoto třímilionového města lze projít za několik desítek minut, a přestože je Madrid opravdové velkoměsto, dá se bez potíží dojít pěšky z velkého parku Retiro ke galerii Prado a zpět ke Královskému paláci nebo k Plaza Mayor. Právě k tomuhle náměstí, jedné z hlavních turistických atrakcí, teď míříme.

Míjíme Museo del Jamón, což není muzeum šunky, jak napovídá název, ale jakýsi místní McDonald’s. Jen zde místo umělohmotných hamburgrů nabízejí desítky druhů šunky. Španělskou kuchyni, a především salámy a klobásy na sto způsobů, sýry a zpracování ryb u nás sice zastiňuje kuchyně italská či francouzská, ale ve skutečnosti je i tohle světová třída.

Přejdeme náměstím Plaza Mayor, teď už poloprázdným, reflektory ozařují fresky na domech a světlo dopadá na kavárenské stolky s židlemi. Odtud procházíme jedním z osmi průchodů k restauraci Botín, o níž Guinnessova kniha rekordů říká, že je to nejstarší restaurace světa, založená roku 1725.

Večeře v ní kupodivu nestojí majland, ale zákazník se musí připravit na dlouhou frontu před vchodem. Nejlepší je ji rovnou přeskočit a dovolit se číšníků, zda můžete nahlédnout dovnitř. Jsou na to zvyklí, a tak vás bez potíží nechají vystoupat do třetího patra po úzkém, dřevěném schodišti, jehož stěny zdobí rytiny zachycující historii podniku. Cestou zpátky nezapomeňte nahlédnout nalevo od schodů, kde se maso připravuje na mohutném kamenném rožni. Vše vypadá tak staré, že u východu budete možná hledat svého koně.

To už však zase mizíme v uličkách nedaleko Královského divadla. Zanedlouho končíme v malém klubu, kde naše průvodkyně objednává u baru nápoje, jejichž cena nás sem nalákala. Chutnají, jako kdyby barmani slili všechno, co bar skýtá, dohromady, a tak raději mizím dál do nitra podniku. Je to vlastně malá diskotéka. U stěny jsou dvě go-go tanečnice, mezi nimi, barem a několika barovými židlemi se tančí.

Podobných tanečních barů jsou v Madridu stovky. Hudba je zde především španělská, nebo lépe řečeno španělsky zpívaná, avšak zámořská. Vytleskávat rukama nad hlavou do rytmu flamenka, což umějí skutečně všichni (že by součást výuky na základní škole?), patří k tanci. Hlavním tanečním "orgánem" je přirozeně zadní partie, tou je třeba pořádně pohupovat a vystavit ji na odiv.

MŮŽE SE HODIT

Co se dá stihnout, když si přivstanete

Muzea
Museo del Prado (Goya, Velázquez, Durer, El Greco, Bosh), Museo Thyssen-Bornemisza (Holbein, Angelico, impresionisté, Picasso), Museo Reina Sofia (Miró, Picasso: Guernica, Bacon)

Památky
Královský palác a katedrála de la Almudana, La Plaza Mayor, Domy na Gran Vía

Příroda
Park Retiro, Casa de Campo

Tipy na výlet
El Escorial, královské sídlo; Toledo, bývalé hlavní město s majestátní katedrálou; Aranjuez, městečko paláců a zahrad

"Už jste všichni dopili? Tak jdeme," zavelí opět Rafa a já už ani nedokážu spočítat, kolik barů jsme za večer obrazili. Krátce před čtvrtou vcházíme do klubu Joy v ulici mezi Puerta del Sol a Královským divadlem.

Joy je jeden z nejznámějších a největších klubů Madridu, bývalé vaudevillové divadlo. Interiér předčí naše očekávání. Všude červený samet, bodyguardi v kvádru a s motýlkem, na scéně obří kruh, na němž vybuchují stovky světel. Po stranách pódia dvě tanečnice. Ta nalevo je velká, tlustá žena v přiléhavých, lesklých černých šatech s obřími pavími péry ve vlasech. Tančí se i na balkonech a v lóžích, vše dostává snové křivky. Lorca, Miró, Picasso, Buňuel, Almodóvar.

Domů vyrážíme po osmé hodině. Máme obrovský hlad, a tak si vybíráme z otevřených barů a cervezerií. V jedné z nich si dáváme churros, zatočené nasládlé tyčinky, které se namáčejí do čokolády. Dorážíme se tortillou. Mnozí hosté si dávají pivo. Poslední včerejší, nebo první dnešní?

Probouzíme se okolo třetí odpoledne. Sakra, a to jsme si slibovali, že si vyrazíme na Rastro, obří trh ve čtvrti La Latina, kde lze koupit úplně všechno, a že si projdeme Lavapiéz, čtvrť emigrantů z celého světa, ale také stylových barů, arabských kaváren, řeckých tavern a bazarů. Vzmůžeme se tak na Retiro.

Park, dříve patřil králi, je plný nedělních párů, na stranách promenády vám přečtou budoucnost z ruky či karet, zahrají maňáskové divadlo a prodají zmrzlinu, před monumentem El Estanque brázdí jezero lodičky. Vyfotíme si sochu padlého anděla, o němž se říká, že je to jediná socha Lucifera na světě. Proplétáme se s bolavou hlavou mezi americkými turisty. Připadáme si trochu provinile, když se díváme do jejich odpočatých tváří.

"No co, oni viděli Prado, my zase prožili pravou madridskou noc. Všechno se zde stihnout nedá, to bychom se museli vrátit." A proč vlastně ne? Madrid je nekonečný.

 

Město noci. Španělský Madrid, to jsou především dlouhé osvětlené bulváry, fontány a tisíce lidí, kteří se procházejí ulicemi sem a tam dlouho do noci.

BAROVÁ ŠTAFETA. Obyvatelé Madridu zbožňují obrazit za noc co nejvíce barů, nikde se dlouho nezdrží.

PLAZA MAYOR. Hlavní turistickou atrakcí je náměstí Plaza Mayor. V létě je plné zahradních stolků, hudebníků a turistů.

Autor:




Nejčtenější

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Další z rubriky

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta...
Zapomenutý koncentrák na kraji Evropy. Stíny komunismu v deltě Dunaje

Dunajská delta je proslulá romantickými zákoutími slepých vodních ramen či tisícovými hejny mnoha druhů ptáků. Území do dnešních dnů značně izolované a...  celý článek

Jezero Como patří k těm lokalitám, kam se dá z Česka snadno zaletět na víkend....
Kam létat v zimě: k moři v Maroku se dá dostat už za pětistovku

Nebe nad Evropou nikdy nebylo tak plné, ceny za leteckou dopravu tak nízké a pro cestovatele z Česka se nově přibližují i některé destinace, do kterých...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.