U výběžku do moře zvaného Cape Cod kotví statný trojstěžník. Spuštěné plachty nad palubou jen zvolna čechrá vánek a v lanoví odpočívající námořníci už dávno nešplhají po stěžních, aby spatřili zem. Naopak, oděni v dobových kostýmech ze 17. století vyprávějí, jak to tehdy bylo.
Více než dva měsíce trvala plavba lodi, která nesla ke břehům Nového světa 102 obyvatel staré Evropy. V půli cesty se Mayflower dostává do ukrutné bouře. »Do horních částí zatékalo, ohnulo se a prasklo břevno uprostřed lodi,« popisuje průběh plavby pozdější guvernér kolonie William Bradford. V tomto protivenství se někteří důstojníci chtějí vrátit, ale kapitán Jones nařizuje loď opravit. 9. listopadu roku 1620, souženi neustávajícími vichřicemi a mnohokrát na pokraji ztroskotání, spatří námořníci na obzoru zemi - Cape Cod. Pasažéři na palubě byli odpadlíci od anglikánské církve. S pomocí londýnských kupců a dobrodruhů se jim podařilo získat prostředky na loď, která by je odvezla z dvanáctiletého vyhnanství v Holandsku do Nové země. Jejich cílem bylo ústí řeky Hudson. Loď jménem Mayflower, hloh,vyplouvá z anglického přístavního městečka Plymouth 6. září roku 1620. Přistání u břehů Cape Codu byl omyl. Bylo vynuceno špatným počasím a zejména navigačními omyly. Anžto již zima nabíralasílu, rozhodlaseposádka lodi nepokoušet osud další plavbou až k původnímu cíli. Skupina mužů byla vyslána, aby prozkoumala oblast a našla bezpečný přístav. O prvním vánočním dni toho roku potom Mayflower spouští kotvy v nové kolonii, která nese název po posledním místě britských ostrovů, s nímž se poutníci loučili - Plimoth. Loď Mayflower nyní musí přečkat zimu u břehů Nového světa. V jejích prostorách nejprve přezimovávají pasažéři,poté je zde zřízen špitál. Než se 5. dubna 1621 vydá Mayflower na cestu zpátky do Evropy, polovina pasažérů umírá ve tvrdých podmínkách na kurděje, souchotiny a tyfus. Mayflower pak opouští americké břehy,ale s nimi i povědomí lidí. Osud lodi, která se navždy zapsala do historie tím, že do Ameriky přivezla první skupinu kolonizátorů, po dlouhá staletí zůstává velkou neznámou. Ani první guvernér kolonie, William Bradford, který píše své anály »Dějiny plimothské plantáže«, jméno lodi nezmiňuje. Až o tři sta let později se do hledání pouští anglický badatel Marsden. V rozlehlých archivech admirality najde roku 1904 šest lodí s tehdy populárním jménem Mayflower. Ale pouze na jedné z nich byl kapitánem Christopher Jones. Je to Mayflower, rodem z Harwiche. Zmínka o lodi pochází z roku 1623 z výnosu, jímž se jednotlivým kolonistům, »přijedším jako první na lodi May-flouer,« přiděluje akr půdy. Mayflower v té době rozhodně nebyla žádná novicka. Než se vydala na svoji historickou plavbu, měla už za sebou cestu do Norska, kam vezla klobouky,konopí, španělskou sůl a chmel. Z Norska se pak vrací obtěžkaná smolou, borovicovým dřevem a sledi. Podle dobových záznamů bylo Mayflower možné spatřit, i jak brouzdá francouzské vody na cestě do La Rochelle a Bordeaux, odkud vozí víno. Lidi však vezla jenom jednou - do Ameriky. V obchodních cestách mezi Anglií a Francií pokračuje Mayflower i po návratu od břehů Nového světa. Poslední záznam v přístavních knihách je z 31. října roku 1621. Nedlouho poté umírá její kapitán Jones. 26. května 1624 obdrží Vysoký soud admirality list od jeho dědiců, kteří loď prohlašují za »odepsanou«. Pověst praví, že kýl lodi je dodnes možné vidět ve střeše stodoly Jordans nedaleko městečka Chalfont St. Giles v buckinghamshirském hrabství. Jisté je však jen to, že na aukci byla již nepoužitelná loď prodána na dříví za cenu 128 liber, 8 šilinků a 4 pence - to je údaj, s nímž Mayflower s konečnou platností mizí v propadlišti dějin. Ale vlastně ne tak docela. Za deštivého rána 22. září roku 1956 je slavnostně na hladinu spuštěna Mayflower II. Podle zvyku ze 17. století ji námořníci křtí vodou ze zlatého kalichu, který potom odhazují do mořských vln. Je to přesná replika původní lodi, z pečlivě vybraného dřeva z anglického dubu, s ručně šitými plachtami, s konopným lanovím, ručně kovanými hřeby a stockholmskou smolou po způsobu 17. století. Její více než třicet metrů dlouhý trup je zdoben proplétanými ornamenty. Do zádi je vyřezán symbol hlohu, anglicky mayflower. 20. dubna 1957 Mayflower II vyplouvá na svoji solitérní plavbu přes Atlantik bez jakéhokoliv moderního vybavení. Plavba trvá 55 dní, během nichž se loď musí vypořádat s větrnou smrští v bermudském trojúhelníku. 13. června 1957 Mayflower II přesně podle vzoru své slavné předchůdkyně vyhazuje kotvy u amerických břehů. Právě tam, nedaleko Plimothské plantáže, kotví dodnes jako součást živé expozice o životě prvních poutníků.
Více než dva měsíce trvala plavba lodi, která nesla ke břehům Nového světa 102 obyvatel staré Evropy. V půli cesty se Mayflower dostává do ukrutné bouře. »Do horních částí zatékalo, ohnulo se a prasklo břevno uprostřed lodi,« popisuje průběh plavby pozdější guvernér kolonie William Bradford. V tomto protivenství se někteří důstojníci chtějí vrátit, ale kapitán Jones nařizuje loď opravit. 9. listopadu roku 1620, souženi neustávajícími vichřicemi a mnohokrát na pokraji ztroskotání, spatří námořníci na obzoru zemi - Cape Cod. Pasažéři na palubě byli odpadlíci od anglikánské církve. S pomocí londýnských kupců a dobrodruhů se jim podařilo získat prostředky na loď, která by je odvezla z dvanáctiletého vyhnanství v Holandsku do Nové země. Jejich cílem bylo ústí řeky Hudson. Loď jménem Mayflower, hloh,vyplouvá z anglického přístavního městečka Plymouth 6. září roku 1620. Přistání u břehů Cape Codu byl omyl. Bylo vynuceno špatným počasím a zejména navigačními omyly. Anžto již zima nabíralasílu, rozhodlaseposádka lodi nepokoušet osud další plavbou až k původnímu cíli. Skupina mužů byla vyslána, aby prozkoumala oblast a našla bezpečný přístav. O prvním vánočním dni toho roku potom Mayflower spouští kotvy v nové kolonii, která nese název po posledním místě britských ostrovů, s nímž se poutníci loučili - Plimoth. Loď Mayflower nyní musí přečkat zimu u břehů Nového světa. V jejích prostorách nejprve přezimovávají pasažéři,poté je zde zřízen špitál. Než se 5. dubna 1621 vydá Mayflower na cestu zpátky do Evropy, polovina pasažérů umírá ve tvrdých podmínkách na kurděje, souchotiny a tyfus. Mayflower pak opouští americké břehy,ale s nimi i povědomí lidí. Osud lodi, která se navždy zapsala do historie tím, že do Ameriky přivezla první skupinu kolonizátorů, po dlouhá staletí zůstává velkou neznámou. Ani první guvernér kolonie, William Bradford, který píše své anály »Dějiny plimothské plantáže«, jméno lodi nezmiňuje. Až o tři sta let později se do hledání pouští anglický badatel Marsden. V rozlehlých archivech admirality najde roku 1904 šest lodí s tehdy populárním jménem Mayflower. Ale pouze na jedné z nich byl kapitánem Christopher Jones. Je to Mayflower, rodem z Harwiche. Zmínka o lodi pochází z roku 1623 z výnosu, jímž se jednotlivým kolonistům, »přijedším jako první na lodi May-flouer,« přiděluje akr půdy. Mayflower v té době rozhodně nebyla žádná novicka. Než se vydala na svoji historickou plavbu, měla už za sebou cestu do Norska, kam vezla klobouky,konopí, španělskou sůl a chmel. Z Norska se pak vrací obtěžkaná smolou, borovicovým dřevem a sledi. Podle dobových záznamů bylo Mayflower možné spatřit, i jak brouzdá francouzské vody na cestě do La Rochelle a Bordeaux, odkud vozí víno. Lidi však vezla jenom jednou - do Ameriky. V obchodních cestách mezi Anglií a Francií pokračuje Mayflower i po návratu od břehů Nového světa. Poslední záznam v přístavních knihách je z 31. října roku 1621. Nedlouho poté umírá její kapitán Jones. 26. května 1624 obdrží Vysoký soud admirality list od jeho dědiců, kteří loď prohlašují za »odepsanou«. Pověst praví, že kýl lodi je dodnes možné vidět ve střeše stodoly Jordans nedaleko městečka Chalfont St. Giles v buckinghamshirském hrabství. Jisté je však jen to, že na aukci byla již nepoužitelná loď prodána na dříví za cenu 128 liber, 8 šilinků a 4 pence - to je údaj, s nímž Mayflower s konečnou platností mizí v propadlišti dějin. Ale vlastně ne tak docela. Za deštivého rána 22. září roku 1956 je slavnostně na hladinu spuštěna Mayflower II. Podle zvyku ze 17. století ji námořníci křtí vodou ze zlatého kalichu, který potom odhazují do mořských vln. Je to přesná replika původní lodi, z pečlivě vybraného dřeva z anglického dubu, s ručně šitými plachtami, s konopným lanovím, ručně kovanými hřeby a stockholmskou smolou po způsobu 17. století. Její více než třicet metrů dlouhý trup je zdoben proplétanými ornamenty. Do zádi je vyřezán symbol hlohu, anglicky mayflower. 20. dubna 1957 Mayflower II vyplouvá na svoji solitérní plavbu přes Atlantik bez jakéhokoliv moderního vybavení. Plavba trvá 55 dní, během nichž se loď musí vypořádat s větrnou smrští v bermudském trojúhelníku. 13. června 1957 Mayflower II přesně podle vzoru své slavné předchůdkyně vyhazuje kotvy u amerických břehů. Právě tam, nedaleko Plimothské plantáže, kotví dodnes jako součást živé expozice o životě prvních poutníků.
