Venku šumí Indický oceán, slunce nad palmami hřeje právě tak akorát, v mém osobním bazénu šplouchá vlahá voda, ale přesto se nějak neumím uvolnit. Mohou za to i ti dva. Čekají za dveřmi do mé zahrady tiše a vytrvale jako pirani u brodu, aby mi mohli uhrabat moji soukromou pláž nebo podat skleničku, kterou jsem si stejně tak dobře mohl podat sám.
Život v absolutním luxusu není úplně jednoduchý.
Když se nenarodíte jako kníže nebo nejste dostatečně buranský, máte s tím jistý problém.
Je to úžasný svět, do kterého by dobře zapadl třeba někdo, kdo by uměl využít humidor, jejž jsem našel ve svém pokoji. Aspoň si myslím, že to byl humidor, protože jsem nějakou dobu zkoumal, k čemu ta masivní krabice s vlhkoměrem může být, a nic rozumnějšího mě nenapadlo.
Jenže nemám doutník za dvě stě dolarů, který bych do něj dal, aby měl tu správnou vlhkost.
Mám pocit, že se sem nehodím. Ne že bych na to nebyl zvyklý. V hotelu Oberoi v Mumbaji jsem měl v apartmá sluhu, který mi chtěl dokonce držet ručník, když jsem se ráno holil. Trvalo nějakou chvíli, než jsem se ho zbavil. Ale tohle je něco jiného. Nemám tady svůj pokoj jako v běžném hotelu. Mám tady celou vilu. Vilu v hotelu Anahita Four Seasons na Mauriciu.
Když tam vejdu, vidím, jak se v kyblíku chladí lahev. Vytáhnu ji a koukám, že je to Krug. Jedno z nejlepších šampaňských na světě. Ročník nezkoumám, ale určitě to neošidili.
Smím tady chodit sám?
Vlastně je to jenom vilka: jedna ložnice, obrovská veranda s pohovkami, stoly a křesly. Taky náznak pracovny, ale jen velmi decentní. Přesto tam je, protože přece jen nemůžu nechat své tunely doma bez dozoru.
Koupelna je velká jako ta ložnice. Čtyři sprchy, z toho dvě ve venkovní koupelně. Aha, na to jsem zapomněl: mám dvě koupelny. Zvláštní je, že ta vnitřní i ta venku jsou oddělené jen sklem. Trochu nepříjemné: když používám tu uvnitř, jako bych se sprchoval ve výloze. Ale kdo by se na mě koukal. I zahrada kolem je jen moje. Voní tam ibišek a jasmín.
A k tomu ten infiniti-pool, jak tomu říkají. Bazén, kde je voda přesně po okraj, takže se rozplývá v prostoru a vypadá jako bez konce. Bazén není velký, ale je celý můj.
Větší vidím až u večeře. Dostat se na ni byla dřina. Byla to strašná dálka, tak asi pět set metrů. Musím si vybojovat, abych to mohl ujít pěšky.
Jeden z mých hochů mě tam chce odvézt na golfovém vozíčku. Někoho jako já zřejmě ještě nikdy neviděl. Totální excentrik, chlápek, který tady chce chodit po svých. Asi o mně bude vyprávět kolegům příštích deset let.
Nakonec z toho byl kompromis. Šel jsem po svých a on jel dva kroky za mnou, asi kdybych vyčerpáním z té štreky padl.
Je mi jasné, že jsem divný. Pro něj by bylo pochopitelnější, kdybych chtěl, aby mě tam dopravili v nosítkách.
Na večeři totiž jdu do prezidentské vily. Tak se jí říká. Noc v ní stojí pět tisíc. Eur, samozřejmě.
Moje vila je za tisíc eur. Na jednu noc.
Tady fakt člověk nemá chodit pěšky. Přebytečnou energii spálí při golfu, lovu marlinů a žraloků nebo nakupováním dárků pro ty, které nechal doma. Mají tady sice jen tři butiky, ale dají se tam koupit plné pytle radosti. Jeden prodává šperky Madison, druhý šperky Chopard a třetí švýcarské hodinky Hublot. Prozkoumal jsem ceny, a když mě vzkřísili, rozhodl jsem se, že budu shánět Modrého Mauricia. To vyjde levněji.
Infiniti-pool, který sice není z těch úplně největších, ale je jen můj.
Večeříme u bazénu. Mohli by v něm pořádat veslařskou regatu. Svíčky se odrážejí ve vodě a na stole se kouří z ledových kvádrů, na nichž je sushi, marinovaný tuňák, uzený marlin a jiné takové dobroty. Pak kachní jatýrka. Pouhý předkrm.
Dýňová polévka je krásně chladná. Pak asi hodinu přicházejí jídlonoši a na špízech mají nejrůznější vybrané kousky hovězího, skopového, tuňáka, kachničku, langustu a obří tygří krevety. Zákusky už vzdávám. Kromě jediného. Dostaneme stojan na zkumavky a v něm jsou opravdu zkumavky. Byl jsem vždycky slabý na chemii, takže to uvnitř mi připomíná jen mléko a kakao. Tak ucucnu - a ono to chutná opravdu jako kondenzované mléko a kondenzované mléko s kakaovou příchutí. Jako děti jsme ho pili z kovové tuby a tady to mají pro milionáře.
Jídlo je samozřejmě na úrovni světové špičky, jak jinak za ty peníze. Autora k pobytu v hotelu pozval Four Seasons Anahita.
Těžký život zbohatlíka
Ráno si jdu zaplavat na svou soukromou pláž, a když jdu na snídani, hoch za volantem už tolik nebojuje. Smím jít pěšky. Pomalu shazuju své milionářské okovy.
Klidně bych si k snídani mohl objednat šampaňské a asi pět set druhů vína, protože už otevřeli sklípek. Ale selžu a dám si džus a hořký čaj. Prostě neumím žít naplno.
Objednám si vejce Benedict s krabím masem, což je asi mezi námi boháči normální, ale mně to přijde úplně dekadentní. Chuťově to trochu zklamalo a náladu mi spraví až slanina, jídlo, které po ránu do sebe ládujeme my ze slumů. Drobím croissant do moře přímo pod sebou a koukám, jak se o něj perou desítky ryb.
Pak jedu na celodenní výlet. Na obědě mi ukazují jiné vily a v jedné potkám kolegy boháče, jak si vybírají jednu, odhadoval bych ji tak pět tisíc eur za noc. Jsou to Indové kolem padesátky. Vila má asi osm místností a tělocvičnu. Jsou spokojeni, přestože jí chybí vlastní nádraží, a já jsem šokován: jsou oblečeni tak, že kdyby chtěli půjčit mobil, tak bych se nad nimi jistě smiloval.
Když se v noci vrátím do svého skromného příbytku za tisíc eur, vlezu si do svého soukromého bazénu infiniti a otevřu Krug. Přijde soused a přináší taky svého Kruga, tak zase vylezu. Protože jsme utahaní a chceme jít spát, pijeme ho jako vodu.
Tenhle život je někdy opravdu dřina.
Mauricius
