Polezeme obtížnou trasou, kterou po mnohaletém hledání našel v roce 1865 Edward Whymper a oficiálně tak ukončil zlatou éru horolezectví, kdy pánové v lodenových pláštích, okovaných botách a s holemi v rukou neohroženě stoupali na jeden štít za druhým. O symbolickém významu tohoto data poznamenávají ve své knize Základy horolezectví František Kroutil a Antonín Veverka: "Převážná většina velkých alpských vrcholů je slezena a všechna sedla překročena."
Vyrážíme v pět hodin a máme už pořádné zpoždění. Lampičky některých družstev svítí v polovině hřebenu. Výstup se zdá zatím jednoduchý, uvědomujeme si ale, že máme štěstí na počasí. Čas od času narazíme na rozsekané horolezecké lano, najdeme úplně nelogicky zatlučenou skobu, mnohde se válejí roztřepené slaňovací smyčky a nacházíme dokonce i pohozený cepín. To jsou všechno neklamné známky, že si zde mnozí před námi zachraňovali holé životy nebo aspoň nepříjemně bloudili. My zatím jdeme bez maček po holé skále, sněhová pole obcházíme a jen občas si pomůžeme cepínem v zaledněném komíně.
Na hřebeni nad námi se žlutě zableskne chatka Solway, kde plánujeme oběd. Před ním však ještě musíme překonat nejtěžší místo - odporně mokré Mosleyho plotny. Na cvičných skalách bychom si s nimi poradili jednoduše, ale tady bedlivě hledáme každý záchyt, každý stup pro nohu pečlivě prohlédneme. Navíc víme, že tento úsek má jméno po horolezci, který se odtud v roce 1879 zřítil. Dáváme pozor hlavně na kameny, které bychom mohli vylomit. Zatím stoupáme bez horolezeckého lana, ale mnohá družstva se jím tady jistí před pádem.
Solway se před polednem koupe ve slunečních paprscích. Na terase nad propastí vaříme čaj a polévku. Najednou nad střechou chaty slyšíme cinkání karabin. Když zvedneme hlavy, vidíme Japonce visícího na laně jako pytel brambor. Spouští ho místní vůdce, který se s ním vrací z vrcholu. "Only five minutes, jen pět minut!" nechává se obměkčit klientovým smutným pohledem na náš oběd. Japonec únavou padá na beton. Vůdce se dívá na hodinky a je neúprosný: "Five minutes!" Registrujeme další smutný pohled a oba dva už slaňují přímo z terasy do údolí. Horským vůdcům trvá výstup obvykle devět hodin. "Dole býváme na pozdní oběd," říká Slovák Ivan Gálfy. Náš amatérský výstup však plánujeme na celý den.
Pokračujeme hřebenem, skob na něm se stoupající obtížností přibývá, až narazíme na stabilně zavěšená lana. Vyšplháme podél nich sto metrů kolmými stěnami a jsme najednou v říši sněhu a ledu. Mačky putují z batohů na boty, cepíny do rukou a svazujeme se lanem. Teď už musíme stoupat společně a zároveň se jeden na druhého plně spolehnout. Kdyby někdo z nás upadl, druzí ho musí zadržet.
Za hodinu však už stojíme na vrcholu. Žádná radost nebo úleva se nedostavuje, protože víme, že nás čeká těžký sestup. Jen si podáme ruce, uděláme pár snímků a pomyslíme na Whympera před stošetatřiceti lety. Z jeho sedmičlenné výpravy se odtud vrátili jen tři muži. Kousek pod vrcholem totiž jeden z nich uklouzl a strhnul s sebou dva zkušené horské vůdce a jednoho horolezce. Naštěstí pro ostatní se lano přetrhlo a oni zůstali naživu. Whymper na margo tohoto neznámějšího horského neštěstí později řekl: "Zažil jsem radosti, které jsou tak velké, že se nedají vyjádřit slovy, a zakusil jsem tak těžký žal, že se o něm neodvažuji hovořit."
Nechceme nic riskovat, a proto se spouštíme podél našeho lana, které vždycky za sebou na konci stahujeme. Je to sice únavné a pomalé, ale bezpečné. Pod stabilními lany nás však dostihává odpolední přeháňka. Ledový vítr a sníh s deštěm vyčerpávají. S vypětím sil dorážíme do chatky Solway. Zažíváme to, co popsal slavný horolezec z přelomu minulého století Julius Kugy: "Matterhorn je spoutaný lev," a dodal: "Viděl jsem silné muže, jak třesouce se a s modlitbou na rtech vzhlíželi k němu nahoru, vědělo-li se, že nahoře ve zledovatělých útesech, v ohlušujícím orkánu svádějí lidé nerovný zápas na život a na smrt."
Než se pod starými vlhkými dekami zahřejeme, je pozdní odpoledne. Uvědomujeme si, že je potřeba spěchat, abychom se dostali do tmy dolů. Naštěstí přestává pršet. Rychle slaňujeme jednu délku za druhou. Po nějaké době nám však s úlekem dochází, že jsme odbočili ze správné cesty a nevíme, kde přesně jsme. Stalo se nám přesně to, co těm, po nichž jsme nacházeli zbytky výstroje při výstupu.
Zapínáme čelové svítilny a slaňujeme hlubokými černými komíny do černé tmy. Když vyjde měsíc, zorientujeme se, že jsem se dostali do prudké východní stěny. Poznání je možná horší než nevědomost - jestli se odtud do čtvrté hodiny ranní nedostaneme, začnou tudy jako každé ráno padat ledové a kamenné laviny. Doslova utíkáme po skalních římsách a suťových policích s jedinou myšlenkou: pryč odtud! Tenhle závod o život naštěstí vyhráváme a o čtvrté již kontrolujeme jízdní řád lavin z bezpečné vzdálenosti.
Jenže v úprku překračujeme správnou sestupovou trasu a dostáváme se na ostří hřebenu. Už jsme sice otupělí vyčerpáním, ale jeden okamžik vnímáme velmi ostře. Přelézáme skalním ostřím nad tisícimetrovou hloubkou, jeden po druhém se po něm suneme, jako kdybychom překonávali kládu nad potokem. Pod každým se přesně uprostřed zachvěje a nám připadá, že končí svět.
Za svítání se s prázdnými pohledy v očích dobelháme ke spacákům, které jsme před pětadvaceti hodinami opustili. Upadáme do mrákotného spánku a nevnímáme, že dopolední slunce nám připaluje tváře do černa.
POZOR:
Výstup na Matterhorn z jakékoliv strany je náročná a nebezpečná horolezecká akce! Bez praktických zkušeností z vysokých hor případně bez horského vůdce by se o něj neměl nikdo pokoušet!
Jak se hoře říká:
Matterhorn - nejobvyklejší název se původně používal jen na švýcarské straně a znamená štít v mracích
Monte Cervino - oficiální italský název v překladu zní Jelení hora
Bocca - horalové v italských údolích říkají hoře jednoduše Roh
Jak se tam dostat:
Po dálnici kolem Bodamského jezera, údolím Rhony a do obce Täsch. Zde je několik placených parkovišť a jezdí odtud vlak nebo taxi do Zermattu. Obojí je stejně drahé. Pěšky nebo lanovkou k Černému jezeru a pěšky k chatě Belvedere pod nástupem do stěny.
Kde spát:
Jediné místo na nocleh je placená chata Belvedere. Neobhospodařovaná chatka Solway je určena jen pro neplánované nouzové přespání, ale i za to je nutno po návratu zaplatit. Na Solway je pro případ nehody vysílačka na solární baterie.
Horský vůdce:
Bere s sebou obvykle jen jednoho klienta, který musí mít zkušenosti z lezením v horách nebo prodělá týdenní horolezecký kurz. Místní vůdci se dají objednat v Zermattu (cena výstupu 20 až 30 tisíc korun). Na vrchol může vodit i jakýkoliv vůdce organizovaný v celosvětové organizaci UIAGM. Nejbližší jsou na Slovensku ve Vysokých Tatrách. Vůdce zabezpečuje veškeré vybavení mimo oblečení a osobních potřeb. Je pojištěný a ručí za klientovu bezpečnost.
Výstup hřebenem Hörnli (Švýcarská cesta):
První výšvih se překonává od madonky ve skalním výklenku po železných lanech (horolezecká stupnice obtížnosti II). Až k chatce Solway se stoupá stále v levém úbočí hřebene. Je nutno kličkovat mezi sněhovými poli, skalními plotnami a volnými skalami. Věže na hřebeni obcházíme vždy zleva (I-III). Nejtěžším místem jsou černé plotny pár desítek metrů pod chatkou (III). Přímo z terasy se stoupá na plochý hřeben (II) a jím se doleze pod vrcholovou skalní hlavu. Podél silných fixních lan kolmo vzhůru (III) až na závěrečné ledové plato (I). Jím k sošce na vrcholu. Po sněhové převěji lze přetraverzovat i na nižší italský hřeben s křížem.
Co je s sebou potřeba:
Lékárnička, brýle a krém proti slunci, lano, přilba, mačky, kladivocepín, smyčky, skoby, vklíněnce, karabiny, horolezecký úvazek, pohorky, zimní a náhradní oblečení. Vyplatí se mobilní telefon.
 vrchol Matterhornu tvoří převěj |
 Začátek sestupu |
 klasický pohled na Matterhorn ze Zermattu |
 pohled od úpatí Matterhornu na Walliský hřeben |
 východ slunce pod Matterhornem |
 turisté pod švýcarským Matterhornem |
