Essaouira sama neohromí rozlohou, zato architektonickou čistotou starého města, kde jakoby se zastavil čas a doba, kdy se jejímu hrdému opevnění obdivovali staří Féničaně, Kartáginci, Římané a Portugalci, plavící se podél marockého pobřeží. Na první pohled se zdá, že doba minulá zůstala zakonzervována ve zdejších zdech.
Historie města je bohatá a pestrá. Svou konjunkturu prožívala v osmnáctém století, kdy se díky sultánovi Sidi Mohamedovi ben Abdalláhovi stala významným centrem a zajišťovala čtyřicet procent marockého námořního obchodu. Sultán tehdy svěřil architektonické řešení města tehdy svěřil francouzskému inženýrovi Theodoru Cornutovi, který navrhl mořskou bránu, aby zajistil přístup k přístavu, obehnal město hradbami a navrhl hlavní třídy, uličky a náměstí.
Podobu, kterou tehdy Essaouira dostala, má dodnes.
Staré město - medína - obehnané zdí, je pro Evropana nepřehlednou spletí uliček, které zdánlivě bez logiky vedou od nikud nikam. Ve skutečnosti jsou mimořádně smysluplným systémem komunikací, které obyvatelům poskytují dokonalou ochranu před palčivým sluncem i nemilosrdným větrem. Essaouira totiž patří k největrnějším místům v Maroku. Na rozdíl od Agadiru je vysunutá do moře a vystavena jeho drsným povětrnostním podmínkám. Když tu opravdu fouká, je pobyt mimo medínu poměrně krušný.
Obyvatelé Essaouiry jsou pohostinní a vstřícní, zdvořilí i laskaví. Proto se vyplatí překonat prvotní obavy i rozpaky a pustit se do hlubin uliček. Osmnácté století se svou kulturou, řemeslnými dílnami a výtvarným uměním tu žije zcela nefalšovaně a nekašírovaně. To, co Středoevropana uvádí do vytržení, není žádný skanzen či turistická atrakce, ale každodenní běžný život.
I ten nejostražitější návštěvník, který sem přijel vybaven radami a varováními před nebezpečnými Araby, zjistí, že pozvání na mátový čas není ničím víc ani míň, než pozváním na čaj a že nehrozí nebezpečí okradení ani únosu. Neúnavní obchodníci ale nepřetržitě lákají zákazníky do svých krámků nebo ke svým stánkům.
Středem města je náměstí Nezávislosti, kde se shromažďují kupci. Kdo nemá v úmyslu kupovat, musí být hluchý a slepý. Tomu, kdo má zájem, se vyplatí udělat si čas a posedět v krámku nad nabídnutým čajem. Obvykle pak odchází s tím, že za vyhlídnutou věc zaplatil třetinu ceny, za kterou mu byla původně nabídnuta. Maročané dovedou nad svým mátovým čajem prosedět dlouhé hodiny a rozprávět o ničem. Zrovna tak ale dovedou tvrdě pracovat a samozřejmě smlouvat.
Jedním ze skvostů Essaouiry je sídlo sultána Abdalláha s nádherně zdobenou fasádou. Dnes je to muzeum, kde jsou shromážděny poklady místního umění. Ozdobou jsou šperky, které Marokánce učili vyrábět a ciselovat Židé - dlouhé elegantní náušnice, náramky, prsteny a náhrdelníky ze stříbra.
I zdejší přístav má výsadní postavení a jedinečnou atmosféru. Když rybáři vyprázdňují sítě, nahrnou se sem lidé z celého města, aby nakoupili nejčerstvější zboží. Kdo má zájem, může si nechat dary moře připravit a sníst hned na místě.
Hejna racků, dramatické vlnobití a pohled na hradby Essauiry zalité sluncem zanechávají silný dojem. Jako když se vás dotknou dějiny - je v tom mystika, vnitřní vyrovnání i moudrost minulých generací.
Historie města je bohatá a pestrá. Svou konjunkturu prožívala v osmnáctém století, kdy se díky sultánovi Sidi Mohamedovi ben Abdalláhovi stala významným centrem a zajišťovala čtyřicet procent marockého námořního obchodu. Sultán tehdy svěřil architektonické řešení města tehdy svěřil francouzskému inženýrovi Theodoru Cornutovi, který navrhl mořskou bránu, aby zajistil přístup k přístavu, obehnal město hradbami a navrhl hlavní třídy, uličky a náměstí.
Podobu, kterou tehdy Essaouira dostala, má dodnes.
Staré město - medína - obehnané zdí, je pro Evropana nepřehlednou spletí uliček, které zdánlivě bez logiky vedou od nikud nikam. Ve skutečnosti jsou mimořádně smysluplným systémem komunikací, které obyvatelům poskytují dokonalou ochranu před palčivým sluncem i nemilosrdným větrem. Essaouira totiž patří k největrnějším místům v Maroku. Na rozdíl od Agadiru je vysunutá do moře a vystavena jeho drsným povětrnostním podmínkám. Když tu opravdu fouká, je pobyt mimo medínu poměrně krušný.
Obyvatelé Essaouiry jsou pohostinní a vstřícní, zdvořilí i laskaví. Proto se vyplatí překonat prvotní obavy i rozpaky a pustit se do hlubin uliček. Osmnácté století se svou kulturou, řemeslnými dílnami a výtvarným uměním tu žije zcela nefalšovaně a nekašírovaně. To, co Středoevropana uvádí do vytržení, není žádný skanzen či turistická atrakce, ale každodenní běžný život.
I ten nejostražitější návštěvník, který sem přijel vybaven radami a varováními před nebezpečnými Araby, zjistí, že pozvání na mátový čas není ničím víc ani míň, než pozváním na čaj a že nehrozí nebezpečí okradení ani únosu. Neúnavní obchodníci ale nepřetržitě lákají zákazníky do svých krámků nebo ke svým stánkům.
Středem města je náměstí Nezávislosti, kde se shromažďují kupci. Kdo nemá v úmyslu kupovat, musí být hluchý a slepý. Tomu, kdo má zájem, se vyplatí udělat si čas a posedět v krámku nad nabídnutým čajem. Obvykle pak odchází s tím, že za vyhlídnutou věc zaplatil třetinu ceny, za kterou mu byla původně nabídnuta. Maročané dovedou nad svým mátovým čajem prosedět dlouhé hodiny a rozprávět o ničem. Zrovna tak ale dovedou tvrdě pracovat a samozřejmě smlouvat.
Jedním ze skvostů Essaouiry je sídlo sultána Abdalláha s nádherně zdobenou fasádou. Dnes je to muzeum, kde jsou shromážděny poklady místního umění. Ozdobou jsou šperky, které Marokánce učili vyrábět a ciselovat Židé - dlouhé elegantní náušnice, náramky, prsteny a náhrdelníky ze stříbra.
I zdejší přístav má výsadní postavení a jedinečnou atmosféru. Když rybáři vyprázdňují sítě, nahrnou se sem lidé z celého města, aby nakoupili nejčerstvější zboží. Kdo má zájem, může si nechat dary moře připravit a sníst hned na místě.
Hejna racků, dramatické vlnobití a pohled na hradby Essauiry zalité sluncem zanechávají silný dojem. Jako když se vás dotknou dějiny - je v tom mystika, vnitřní vyrovnání i moudrost minulých generací.
