"Ne, já nejsem Kanaďanka," sdělila mi důrazně hned po mém přijezdu paní, u níž jsem se ubytoval. "Narodila jsem se v Montrealu, takže jsem vlastně Francouzka. Má matka přišla z Francie a otec pochází z Italie." To jsou věci, říkal jsem si. Pro mne bylo osídleni Severní Ameriky to samé, co ukazovaly filmy o Vinnetouvi. Kryté vozy tažené voly a koně cválající širou stepí a nesoucí dobrodruhy, kteří se chtějí zbavit své identity a stát se někým jiným. Třeba právě Kanaďanem. Nu což, výjimka potvrzuje pravidlo, byl jsem tu přeci teprve pár hodin. Bylo by předčasné dělat nějaké závěry. Zatím však na tu výjimku stále čekám, ještě nikdo mi neřekl - já jsem Kanaďan a kdo je víc?!
Ostatně, mohl jsem to tušit, už samotný příjezd do města cosi naznačoval. Po příletu jsem nastoupil do taxíku, který řídil Ind. Pravý Ind s turbanem! To bylo něco, posledního takového jsem viděl v televizi někdy před deseti lety a jmenoval se Sandokan. Když jsme se přibližovali k mému budoucímu bydlišti, připadal jsem si, jako bych si spletl let. Donekonečna se táhnoucí obchůdky popsané čínskými znaky ukazovaly spíše na Šanghaj či Peking. Tak tady moc hokejistů nepotkám, napadlo mne.
Další hřebíček do rakve mých romantických představ zasadil jeden z učitelů ve škole. Vysoká hranatá postava, ostře řezané rysy v ošlehané tváři. Konečně! To je Kanaďan, jenom si nazout brusle! "Pocházím z Ontaria, ale můj děda přišel na konci 19. století z Anglie, takže jsem spíš Angličan," Prohlásil hned při představování, aby si snad někdo nemyslel, že je probůh Kanaďan.
Dokonce i pětadvacetiletá dívka slunící se na pláži se raději hlasí ke svému irskému předkovi, než aby hrdě přehodila přes rameno kanadskou vlajku coby pravá dcera země javorového listu.
Když to nešlo takhle, zkusil jsem jiný způsob. Hospoda, to je to pravé místo, kde se shromažďují pravověrní Kanaďané. Zašel jsem tedy do jednoho z mnoha místních pubů v downtownu a čekal na příležitost. A ta se dostavila. Asi šedesátiletý děda si ke mně přisedl a pustil se do zasvěceného hovoru o místních Canucs (hokejový klub) a BC Lions (baseballový klub), pochvaloval si Kanadské pivo a krásu místních dívek. Nešetřil při tom peprnými výrazy a jeho názory se mi zdály dostatečně zarputilé. To je můj člověk. Konečně jsem si dodal odvahy a šel na věc. Nebyl to můj člověk. Tedy nic proti Skotům, ale co je moc, to je moc.
Teď už jsem své usilí o nalezení pravého Kanaďana vzdal. Už vím, že základní dělení je na Francouze, Angličany a ty ostatní, kteří přišli po nich. Angličané si drží patronát nad východními provinciemi a Ontariem, Francouzi zase okupují nejlidnatějši provincii Quebec, jež je známá svými snahami o ziskani samostatnosti. Západní část země, to je naprostý zmatek. Ve Vancouveru se mísí Číňané, Korejci, Japonci a Vietnamci, silná je indická menšina, najdete tu silnou Řeckou i Italskou komunitu.
Ja vím, ještě jedna možnost na objevení skutečného původního Kanaďana by tu byla. Žije tu přece spousta původních obyvatel (Ne, hlavně neříkat indiáni! Jsou to buď Native people nebo Aboriginals). Na to ale nemám nervy, protože označit nějakého takového Mohawka, Hurona nebo příslušníka kmene Kri za Kanaďana, třeba bych se nemusel ani vrátit domů.
