Od hlaďáku je jen krok k trudnomyslnosti, říká česká bikerka a polárnice

aktualizováno 
Prošla ve dvojici tisíc kilometrů zmrzlým Laponskem a většinou ve čtyřiatřicetistupňovém mrazu. A pár měsíců na to vyhrála nejdelší vytrvalostní extrémní cyklistický závod na světě, který měří skoro 4 500 kilometrů. Pro Markétu Peggy Marvanovou byl letošní rok veleúspěšný.

Na první pohled byste přitom do drobné blondýnky z pražských Dejvic neřekli, že miluje extrémní výzvy a vytrvalostní závody bez jakéhokoliv zabezpečení. Ať už na kole, nebo po vlastních, baví ji překonávat sama sebe, překračovat limity a i když už často nemůže dál, má strach nebo jí příroda staví zdánlivě nepřekonatelné překážky, Markéta se nevzdává.

Jak jste se vlastně dostala k „polárničení“?’
Já jsem měla zimu vždycky ráda. A pak jsem v patnácti viděla přednášku polárníka Petra Horkého o přechodu Grónska a hrozně mě to chytlo. Jenže jsem měla pocit, že to není pro mě, že jsem malá holka, kterou nikdo nebude brát vážně. A tak jsem si řekla, že musím začít sama od sebe a třeba se časem někam dostanu.

Fotogalerie

Co jste podnikla?
Rozhodla jsem se přespat ve sněhu. Odjela jsem do Jizerek, kde jsem se zahrabala do prašanu a drkotala zubama až do rána, kdy začalo pršet a na hlavu se mi sesypal sníh z větví stromu, pod kterým jsem spala. Tehdy jsem si řekla, že už nikdy víc. Ale za týden jsem tam byla znova.

Jenže vy nehledáte extrém jen ve sněhu, ale i na kole...
Já prostě koukám po výzvách. A poté, co jsem ve čtrnácti skončila s gymnastikou a prožila takové rušné období s příchutí alkoholu, začala jsem plavat. A jak jsem tehdy chodila do bazénu kolem spinning centra, řekla jsem si, že to zkusím. Tak jsem se dostala ke kolu a pak k extrémním závodům.

Zkoušíte ráda nové věci?
Láká mě něco poznávat. Baví mě vyhledávat místa, kam moc lidí nepřijde a která nejsou tak turistická. A je jedno, jestli jde o město, nebo pustou krajinu. Dalo by se říct, že chci vidět něco, co ostatní nevidí.

V roce 2016 se Markéta Peggy Marvanová s přítelem Adamem Záviškou pokusili...

V roce 2016 se Markéta Peggy Marvanová s přítelem Adamem Záviškou pokusili zdolat finskou třicetidenní výzvu Lapland Extreme Challenge na sněžných kolech, ale závod nedokončili.

Co je na extrémních závodech nejtěžší?
Paradoxně to není tolik o té fyzické stránce. Ta je samozřejmě podstatná, ale klíč k úspěchu je prostě si za tím jít. A nastavit si hlavu tak, že to chci dokázat a půjdu i přes překážky a je mi jedno, že nebudu moct spát a měsíc se neumeju. A zvládnout krize – ono vlastně ani není možné je nezvládnout. Není tam nikdo, kdo by vám pomohl.

Takže vás baví překonávat hlavně sama sebe.
Přesně tak. A nejen v tom extrémním sportu, ale třeba i při psaní knížky. Nikdy jsem neměla ráda češtinu, neumím psát bez chyb a ani nevydržím sedět dlouho na jednom místě. Jenže ta knížka to vyžadovala, tak jsem se do toho pustila. A možná to byla moje největší výzva.

Markéta Peggy Marvanová (22 let)

  • V roce 2014 zvítězila v ženské kategorii MTB závodu 1000 miles trans Czecho-Slovakia.
  • Tentýž rok dosáhla i celkově prvního místa na Rock Point zimní horské výzvě s nálepkou nejextrémnějšího outdoorsurvivalového závodu dvojic na území Česka (pěšky).
  • Zúčastnila se Expedice Laponsko (10 dní na horských kolech).
  • V roce 2015 dojela nejdelší závod planety pro horská kola bez zabezpečení Great Divide (4418 km) z Kanady až k hranicím Nového Mexika s Mexikem.
  • Zúčastnila se také běhu s expedičními sáněmi na 150 km ve finském Rovaniemi.
  • V roce 2016 se s přítelem Adamem Záviškou pokusili zdolat finskou třicetidenní výzvu Lapland Extreme Challenge na sněžných kolech, ale závod nedokončili.
  • Letos se do Rovaniemi vrátili s lepším vybavením (tentokrát se rozhodli pohybovat ve sněhu na splitboardech) a Lapland Extreme Challenge jako první v jeho historii dokončili za 27,5 dne.
  • Letos navíc ještě Markéta s horským kolem zvítězila v Great Divide v USA.
  • O svých zážitcích napsala zatím dvě knihy Cesta za štěstím (Great Divide) a První stopa (Extreme Lapland Challenge).
  • Živí se jako messenger na kole, denně po Praze se zásilkami ujede kolem 80 kilometrů.

Knížka První stopa je o vaší letošní cestě Laponskem. Jak jste s přítelem Adamem snášeli tuhý mráz?
My jsme byli připravení na to, že bude -35 °C, ale nějak jsme nečekali, že těch – 35 °C bude 14 dní v kuse. Takže se nám objevily plošné omrzliny na stehnech a my jsme doufali, že se oteplí. A pak se oteplilo, ale cestou zpátky už to bylo zase až moc. Přišlo jaro a začaly odtávat řeky a to nám komplikovalo cestu. Protože na pomezí nuly a minus jednoho stupně přestaly jet tulení pásy i saně a museli jsme domazávat.

Jaká byla na cestě největší zima?
Nejmíň jsme měli -37 °C. Ale to bylo nad ránem a jen jeden den. Pak bylo spíš -33 °C. Z mojí zkušenosti je nejlepší teplota tak -8 °C až -20 °C. To je nádhera. Jakmile to jde pod -25 °C, tak už to začne být nepříjemné. A když zase stoupne nad -8 °C, tak se člověk začne hrozně potit a pak stačí mokré triko a začne namrzat.

Ale vy říkáte, že máte zimu ráda...
Já ji mám ráda do té doby, než přijde bolest zpod nehtů. Mráz mi nevadí, nejhorší je to, když se začnou ruce zahřívat. To ani nemůžu bolestí mluvit. Je pravda, že i v tom prvním Laponsku byla zima hodně. A taky jsme měli o hodně horší výbavu než letos. A to je hrozně znát. Třeba takové obyčejné rukavice. My jsme je shodou okolností při druhém pokusu změnili až čtrnáct dní před odjezdem. A kdybychom to neudělali, tak by to byla zásadní chyba. Takže letos to byla pro mě velká zábava. Neměla jsem tam ani moc momentů, kdy bych byla úplně špatná.

Co vás vlastně na takové cestě nejvíc rozhodí?
Když se člověk vydá na cestu sám, tak se (v některých chvílích hodně) bojí,nebo se něco stane a vy cítíte tu tíhu, že to musíte vyřešit sami, protože široko daleko nikdo jiný není. Ale když jsme šli s Adamem ve dvou, tak tam tyhle úplně nejextrémnější strachy nebyly. I ten stres se ve dvou rozloží. 

Ale zase na druhou stranu když mám třeba hlad a vím, že ten den půjdu ještě dalších osm hodin a už nemůžu, tak se musím ovládnout, abych na něj nevyjela. V tom je zase putování ve dvou obtížné.

„Sníme psy...“ Humor Járy Cimrmana držel dvojici nad vodou i nad sněhem během...

„Sníme psy...“ Humor Járy Cimrmana držel dvojici nad vodou i nad sněhem během celého dobrodružství...

Ve volně přístupném srubu spali Markéta s Adamem jen asi pětkrát. Většinou se v...

Ve volně přístupném srubu spali Markéta s Adamem jen asi pětkrát. Většinou se v mrazu spokojili se spacákem a žďárákem.

Padla na vás během cesty ponorka?
Ne, my jsme se celou dobu nepohádali. Byly momenty, kdy jsme mlčeli, to Adam přesně věděl, kdy na mě nesmí promluvit. Ale i v těch nejvypjatějších situacích vždycky nakonec zvítězil rozum.

Když přišla krize, co byl nejčastěji její zdroj?
Krize je vždycky spojená s jídlem a s fyzickým vyčerpáním. Přichází, jakmile má člověk hlad a je vyčerpaný, což se v mrazu stane mnohonásobně rychleji, protože tělo má větší ztráty. Když se mi to přihodí v létě, tak zastavím, svěsím hlavu na řidítka od kola, chvíli se vyspím a jedu dál. Ale v Laponsku nebylo o co se opřít, nedalo se ani lehnout do sněhu, takže ta krize nebo „hlaďák“, jak my řikáme, přijde z ničeho nic a těžko se překonává.

Jak se to projevuje?
Pořád je to dobré a najednou přijde strašná krize. Jen tak z nenadání. A pak nějakou dobu trvá, než člověk začne znova fyzicky makat a nejde na něj spaní nebo nějaký špatný myšlenky.

To je ta pověstná trudnomyslnost?
Ano, to je přesně ono. Kdybychom třeba delší dobu nejedli, tak bychom hned byli trudnomyslní.

Když je v Laponsku zima jako v Rusku a máte v nohou mnoho kilometrů, přijde k...

Když je v Laponsku zima jako v Rusku a máte v nohou mnoho kilometrů, přijde k chuti teplá polévka.

A co halucinace?
Ty jsem měla, když jsem byla v Laponsku podruhé. To jsem běžela stopadesátikilometrový závod a byla jsem překvapená. Protože na kole je mívám třeba až po dvou třech dnech non stop jízdy s málo spánkem, a tam to na mě přišlo během pár hodin. Nečekala jsem, že se tělo stačí tak rychle vyčerpat, aby mělo halucinace.

Jak to vypadá?
Já vždycky, když jsem někde venku, tak se nejvíc bojím lidí. Zvířat ne, protože ty do přírody patří. Takže většinou, když mám halucinace, vidím kolem sebe lidi a úplně mě to psychicky deptá. Ale tam na tom závodě jsem věděla, že půjdu 35 kilometrů a dojdu ke stanu, kde bude kontrola. Tak jsem všude viděla stany. Jenže když jsem se k nim vydala, nic tam nebylo.

Zažili jste halucinace i na výzvě s Adamem?
Tam jsme je neměli. Ono by se to vůbec nemělo stávat. Halucinace jsou znamení, že člověk něco udělal špatně. A my se snažili na té dlouhé cestě nedělat chyby.

A to se dařilo?
Dařilo. První polovina cesty (asi 450 km) je hrozně dlouhá a je tam velká pasáž, kde nic není a nejsou tam ani volně přístupné sruby. Trvalo nám asi 11 dní, než jsme se dostali do prvního. Celou tu dobu jsme se vůbec neohřáli. Takže tahle pasáž byla co se týče jídla a trudnomyslnosti trochu těžší. Ale pak na cestě zpátky jsme vždycky potkali nějaký obchod a zrovna měli otevřeno. Přišli jsme dvakrát půl hodiny před zavřením! Prostě úžasný.

Vy jste vůbec klikaři. Stihli jste třeba přejít vojenský prostor jen pár dní před tím, než ho uzavřeli.
To bylo štěstí, museli bychom ho obcházet a ztratili bychom tak cenný čas. My jsme to pořád propočítávali. Když se povede počasí i cesta, tak se dá ujít 40 až 50 km za den. Ale když je hnusně a špatná cesta, tak třeba neuděláte víc než dvacet. Takže jsme si pořád nebyli jistí, jestli to stihneme.

Výzva je prostě výzva.

Výzva je prostě výzva.

Když mrzlo, tak to ještě šlo. Ale když přišlo jaro, mohly se řeky stát...

Když mrzlo, tak to ještě šlo. Ale když přišlo jaro, mohly se řeky stát nepřekonatelnou překážkou.

Věřili jste, že to nakonec dáte?
Pár dní před cílem se výrazně oteplilo a náš postup se zpomalil. Led na řekách tál a bylo obtížné je přejít. Skutečně jsme začali věřit, že to stihneme v limitu, až poslední noc. Do té doby jsme jen doufali

Měli jste někdy cestou pocit, že to špatně dopadne, nebo jste celou dobu tušili, že to dáte?
Oba jsme věřili, že to dáme! No, dobrá, byl jeden takový den. Ta kapitola v knize se jmenuje Rokle. Byl to asi osmikilometrový úsek, kdy jsme obcházeli potok a motali jsme se v roští kolem něj. Šlo to hrozně pomalu. A my jsme vlastně ani nevěděli, jestli se z toho místa dostaneme. Hrozně jsme chtěli pryč, tam jsme měli krizi. Dokonce se tam se mnou málem propadl led. Ale pak už se to zase zlepšilo. Když se krajina otevře, tak na člověka přijdou lepší myšlenky.

Každý z vás táhl sáně. Jakou váhu jste na nich vezli?
Naše sáně vážily 35 kilogramů. Vezli jsme v nich oblečení do více než třicetistupňových mrazů, spaní, vaření a mimo jiné i jídlo na prvních 14 dní. Dostat se na tak nízkou váhu nám zabralo skoro rok vymýšlení.

A jak jste po cestě spali?
Neměli jsme s sebou stan. Spali jsme většinou jen v péřovém spacáku a ve ždáráku (bivakovací vak – pozn. red.). Ve volně přístupném srubu jsme spali asi jen čtyři nebo pět nocí. A pár jsme jich strávili v laavu, což je takový primitivní přístřešek v přírodě.

Počasí si na extrémní výzvě jeden nevybírá. Někdy je minus třicet pět, někdy...

Počasí si na extrémní výzvě jeden nevybírá. Někdy je minus třicet pět, někdy jen minus osm a jindy vánice.

Podle čeho jste se orientovali?
Měli jsme podrobné mapy a vyloženě v terénu jsme se pohybovali podle GPS navigace. Když se setmí a člověk je na nějaké pláni, tak nic nevidí. Je totální tma. A každý pak automaticky začne chodit v kruzích. Mozek to prostě nedává. A nejsou to malé kruhy, třeba po 40 krocích se člověk ocitne o 90 stupňů jinak. A ani nemusí být tma, stačí třeba špatné počasí.

Co plánujete dál?
Já mám spoustu plánů, ale teď potřebuju tak rok, aby si tělo odpočinulo. Jinak jsou teď moje plány hlavně cyklistické. Když jsem jela v Americe těch 4 500 kilometrů, tak to byl nejdelší závod pro horská kola na světě. No a letos vypsali nový závod, ne ze severu na jih, ale z východu na západ. A ten má 8 500 km...

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

VIDEO: Na co zírá mašinfíra. Velkolepá podívaná na trase z Košic do Prahy

Výhled z lokomotivy Siemens Vectron společnosti Regiojet v čele vlaku RJ 1012...

Nový seriál iDNES.cz zahajujeme přelomovým videem českého internetu. Jako vůbec první jsme natočili kompletní cestu...

VIDEO: Žebřík do nebe. Nová atrakce v Rakousku pro milovníky adrenalinu

V rakouských alpách postavili „žebřík do nebe“

Rakouskou oblast Gosaukamm znají hlavně horolezci. Nově si tu mohou všichni zájemci o dobrodružství vychutnat výstup po...

Vědci našli tajemství úspěchu Vikingů na moři. Lodě utěsňovali dehtem

Kvalitní lodě umožnily Vikingům daleké objevitelské cesty, v průběhu kterých...

Za nevídanými dobyvatelskými úspěchy Vikingů, severských nájezdníků, stály jejich pověstné štíhlé lodě. Rychlé, dobře...

VIDEO: Kyslík jen za příplatek. Vtipný pilot rozesmál cestující v letadle

Vtipná palubní posádka bavila celé letadlo

Bezpečnostní instrukce patří k nejnudnější části cestování před vzletem letadla. Zpříjemnit pasažérům dlouhou chvíli se...

Praha neznámá. Nouzové kolonie si poradily s magistrátem i komunisty

Podívejte se, jakým způsobem vznikaly nouzové kolonie v Praze.

Myslíte si, že moderní Praha už nemůže mít nouzové kolonie? Kotlaska a kolonie Na Hájku vás přesvědčí o opaku. Jejich...

Další z rubriky

VIDEO: Žebřík do nebe. Nová atrakce v Rakousku pro milovníky adrenalinu

V rakouských alpách postavili „žebřík do nebe“

Rakouskou oblast Gosaukamm znají hlavně horolezci. Nově si tu mohou všichni zájemci o dobrodružství vychutnat výstup po...

Velký traverz Ukrajinou. Od Černého moře až pod Karpaty za pět dní

Jako z pohádky. Kamenec Podolský má hodně odlehlou polohu, ale krásnou a vzorně...

Do oblíbeného Zakarpatska jsme tentokrát jet nechtěli. Našim cílem bylo užít si Ukrajinu v místech, kam příliš mnoho...

Blesk nepotřebujete. Zaručené tipy jak udělat parádní fotografii v noci

Poměrně ojedinělý záběr na zasněžený Karlův most je fotografován časně ráno,...

Noční fotografování má mnoho kategorií, disciplín a podob. I když jde o poměrně náročnou disciplínu, o to více budeme...

Najdete na iDNES.cz