Pozor na GPS navigace. Kvalitní mapu si vytvoříte i ve své hlavě

aktualizováno 
K orientaci v neznámém prostoru jsme donedávna používali papírovou mapu a buzolu. Dnes má skoro každý GPS navigaci. Ten užitečný nástroj bychom ale neměli používat příliš často, radí redaktor magazínu Víkend MF DNES.

Čtení map a orientace v terénu bývala základní dovedností, které jsme se učili. Teď si stačí zapnout GPS. | foto: Profimedia.cz

Proč na výletě většinou nezabloudíme? Za odpověď na tuto otázku dostali v roce 2014 Nobelovu cenu americko-britský vědec John O´Keefe a norští manželé May-Britt a Edvard Moserovi. Společné se podíleli na objevu „GPS v mozku“, sídlící v oblasti hipokampu.

Pokusy na potkanech ukázaly, že když je zvíře v určitém místě, má v hipokampu aktivní zcela přesné buňky, a když doběhne jinam, tak se aktivizují zase jiné buňky. Vznikají tzv. kognitivní mapy, které si můžeme zjednodušené představit jako mapy skutečné.

Jde prostě o modelová schémata zastupující vnější realitu. Třeba krajinu, byt, nákupní centrum, školu, knihovnu nebo jakýkoli jiný a do té doby neznámý prostor kolem nás. A to včetně směrů, vzdáleností, orientačních bodů a dalších důležitých detailů.

Trefit domů

Jak kognitivní mapy v mozku přesné vypadají a na jakých principech fungují, se dočtete v boxu na konci článku. Vysvětluje to, proč mají staří lidé postižení alzheimerem takové problémy s orientací.

Tato degenerativní nemoc mozku postihuje nejdřív ze všeho právě hipokampus. Člověk s alzheimerem tak přijde o své kognitivní mapy prostoru a náhle zabloudí třeba i na cestě z obchodu domů, kterou šel už nejmíň tisíckrát. Jako kdyby vám z GPS navigace někdo vymazal software nebo došlo ke ztrátě družicového signálu.

Náš orientační smysl funguje podvědomě, nemusíme na něj myslet. Pokud se ale nesnažíme něco si cílené zapamatovat. Když si v duchu řeknete: „Až půjdu od studánky zpátky ke stanu, u vysokého smrku musím zahnout doleva,“ zapíše se vám informace i do paměťových center, která jsou v jiných částech mozku než v hipokampu.

Že vaše orientační schopnosti nejsou nejlepší? Pak využívejte cílené zapamatovávání cesty co možná nejčastěji. Mozek totiž funguje jako sval, dá se trénovat, cvičit a zlepšovat. Čím víc se musíte orientovat, tím víc příslušných nervových spojení se nově vytváří a tím se budete orientovat lépe.

Buzola a tištěná mapa se postupně stávají minulostí.

Buzola a tištěná mapa se postupně stávají minulostí.

Jenže právě to začíná být kvůli GPS stále větší problém. Družicové navigační přístroje naše životy ovlivňují stále víc. Protože jsme líní, používáme je nejen v neznámém horském terénu, ale třeba i při řízení auta nebo při pěší orientaci ve městě. Je to jednodušší než hledat papírovou mapu a namáhat si mozek.

Čtení map a orientace v terénu bývala základní dovedností, které jsme se učili na prázdninových táborech, branných kurzech nebo třeba ve skautu. Dnes je to ale pro řadu lidí archaické, zapomenuté a zdánlivě zbytečné umění, podobně jako třeba stahování zabitého králíka, naklepávání kosy nebo pečení chleba.

Důsledek? Policie v jižním Skotsku nedávno zveřejnila výzvu, aby se návštěvníci turistické oblasti Grampian učili orientovat. Několik ztracených lidí tam totiž musela zachraňovat helikoptéra.

„Stále větší používání mobilních navigačních aplikací způsobuje, že se turisté dostávají do nesnází,“ řekl BBC policejní mluvčí. „Kvůli závislosti na technologiích přestáváme rozumět skutečnému světu kolem sebe.“

Schválně – kdy jste při hledání nějaké neznámé ulice naposledy otevřeli tištěný plán? Kdy jste při jízdě na druhý konec republiky použili klasickou automapu? Proč byste to dělali, když stačí kliknout na displej, že?

Jako ovce

Jenže nadměrné užívání GPS z nás postupně dělá hlupáky. Vyřazuje kritické myšlení a „zdravý selský rozum“ a mění nás v „zombie“ se slepou důvěřivostí v následující šipku na displeji.

První nevýhoda nadužívání GPS je čistě psychologická. Jakmile se beze zbytku spolehnete na barevnou šipku nebo robotický hlas „Až to bude možné, zahněte doprava,“ vypnete přirozenou ostražitost a přestanete kriticky sledovat okolí. S GPS si přestáváte průběžně ukládat do hlavy orientační body a všímat si, jestli náhodou nejdete nebo nejedete špatně. Mizí nejen hlídání směru, ale i respektování jednosměrek a zákazů vjezdu. Stávají se z nás ovce.

Příkladem je řidič, který v listopadu 2009 vjel na v té době ještě rozestavěný úsek dálnice D1 na Novojičínsku. Jeho auto skončilo ve stanu, kde se po slavnostním přestřižení pásky mělo podávat občerstvení. „Navedla mne tam navigace,“ omlouval se. Jiný řidič kamionu vjel v dubnu 2011 u Olešné na Písecku podle GPS do příliš úzké ulice, kde porážel ploty a vyvracel patníky.

Ještě horší je, že GPS při dlouhodobém užívání negativně ovlivňuje náš mozek. Vědci z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu prokázali, že se vám tím zmenšuje právě oblast hipokampu, odpovědná za orientaci v prostoru. Vlastně je to logické. Kdo se nehýbe, má místo svalů bláto, a kdo v cizím prostředí nenamáhá hlavu, stále častěji se ztrácí.

Studie Britské kartografické společnosti navíc prokázala, že při „čtení“ a používání velké papírové mapy si člověk – na rozdíl od malého displeje GPS – všímá i širšího okolí trasy. Kostely, vesnice, hrady, lesy, kopce, to všechno nám na GPS zůstává skryto. Zajímá nás jen samotná trasa – cesta z bodu A do bodu B, nic víc. Civíme na displej, i když bychom se měli dívat víc do krajiny. Kvůli tomu ztrácíme kulturní, zeměpisnou a vlastivědnou „gramotnost“.

Navigace v Blance nefunguje, město ale o signál nestojí. (19.10.2017)

GPS navigace vás navede rovnou do cílového místa. Sledováním navigace ale přestáváte vnímat okolí a zajímavá místa na vaší cestě.

Když jste před lety mířili dejme tomu do Vídně, museli jste si předem nastudovat trasu. V mapě jste si všimli, kde se dá cestou najíst, vykoupat se, prohlédnout si muzeum nebo třeba nakoupit víno. Dnes jen navolíte klíčové slovo „Vídeň“ a potvrdíte povel „Jeď!“.

Studie vědců z University of Tokyo už také prokázala, že s orientací podle GPS si z trasy po příchodu nebo příjezdu do cíle nepamatujete ani zdaleka tolik detailů, jako když vyrazíte podle papírové mapy či plánu města.

Jak si užít cestování

GPS je sice velmi přesná, ale zároveň i velmi hloupá. Nepozná lidské chyby, omyly a překliknutí. Když třeba do navigace zadáte cíl „Praha“, můžete se místo v hlavním městě ocitnout na stejnojmenné kótě 862 mn.m. uprostřed brdských lesů. A kolik je jen v Česku vesnic jménem Lhota…

Vědci z londýnské University College v roce 2013 pomocí magnetické rezonance zkoumali mozky taxikářů, kteří se musejí ve složitém městě každý den orientovat hlavně podle paměti. Zjistili, že proti příslušníkům jiných povolání mají větší a aktivnější oblast hipokampu, odpovědnou za orientaci v prostoru. Potvrdila se přitom i přímá úměra. Čím déle je někdo taxikářem, tím větší má orientační mozkové centrum, tím podrobnější kognitivní mapy a tím víc buněčných spojení v nich.

Naše schopnost prostorové orientace se tedy dá do jisté míry natrénovat nebo aspoň průběžně udržovat, aby nezakrňovala. GPS navigace není zlo, ale užitečný nástroj. Jde ovšem o to používat ji s rozmyslem jen tam, kde se bez ní opravdu neobejdete.

Ptačí mysl

Schopnost orientace je částečně vrozená, částečně se dá natrénovat a částečně závisí i na tom, jste-li muž nebo žena. To je dáno evolučně. Muži se vydávali na dlouhé lovy, takže se u nich vyvinuly lepší orientační schopnosti než u žen, které zůstávaly v okolí jeskyně nebo tábora.

Jak to celé funguje? Na papírové mapě každý bod v kartografickém souřadnicovém systému charakterizují dvě čísla: poledník (ve směru sever-jih) a rovnoběžka (ve směru západ-východ). Od toho se dá z družice odvodit GPS adresa každého bodu na Zemi. Redakci magazínu Víkend najdete na souřadnicích 50.0694044N, 14.4007017E.

V mozku to máme zařízeno podobně díky zvláštnímu typu neuronů, kterým se říká mřížkové buňky. Když se pohybujeme v neznámém prostředí, vytvářejí tyto buňky struktury ve tvaru šestihranů, ze kterých jsme schopni zpětně odvodit topografii prostoru. V hlavě tedy nemáme ploché 2D mapy, ale prostorové 3D modely. Náš mozek průběžně registruje i směr pohybu a rychlost, orientační body a vzdálenost. Všechny informace ukládá do „kognitivních map“ v hipokampu.

Autor:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Další z rubriky

Ohně, středověk a úžasné masky. Slavnost trubačů v Alsasku vás uhrane

Nádherný svátek trubačů v Alsasku - Pfifferdaj

Mezi Porýnskou nížinou a pohořím Vogézy leží jeden z nejmenších, ale zato nejhezčích regionů Francie. Podzim je v...

Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Jak dostat mrtvého blíž k nebi. V Sagadě dávají rakve na skálu

Tradice zavěšování rakví na skály je v Sagadě stará až dva tisíce let.

Filipínská Sagada je jedním z míst, kde stále můžete zahlédnout rituální pohřbívání z dob dávno minulých. Odlehlé...



Najdete na iDNES.cz