Manekýnkou v iráckém Bagdádu

Když mně bylo sedmnáct nebo osmnáct, jela jsem jako manekýnka s Centrotexem na přehlídku do Bagdádu. To byl tedy zážitek. Na přehlídce byli samí mužští, pódium bylo oddělené provazy a řetězy, okolo stáli policisté s pendreky. To všechno proto, že tihle černí mužští si na nás chtěli sáhnout, a policisté je těmi pendreky mlátili po rukou. Náš vedoucí z Centrotexu mi tehdy říkal: »Máš velký úspěch, Emmo, nějaký Arab chce koupit celou tvoji kolekci!« Zaradovala jsem se, že je to skvělé, ale on to dopověděl: »Jenže on ji chce koupit i s tebou!« Prý, co by s ní jinak dělal... V Bagdádu to pro nás holky vůbec nebylo jednoduché. Chtěly jsme jít třeba do kina na film, a tak nás odvedli do lóže až za tmy, aby nás nikdo neviděl. Nebyla tam jinak samozřejmě žádná žena a dopadlo to tak, že se celý biograf díval jenom na nás. Připadaly jsme si jako hvězdy, měly jsme okolo sebe bodyguardy a byly jsme středem pozornosti.