Vyhrožují mu, zkoušejí ho uplatit. Indiánský náčelník Manari Ushigua odmítá ustoupit. Mocné ropné firmy prostě nesmějí těžit na území, které v pralese odjakživa patří kmeni Sápara. „Pokud by k tomu došlo, mé lidi to odsoudí ke genocidě,“ říká.
„Byl bych rád, aby náš boj nebyl vnímán jako planý aktivismus. Snažím se lidi propojovat na spirituální úrovni, probouzet v nich skrze prastaré umění sáparských šamanů duchovní sílu. Díky ní snad můžeme katastrofu odvrátit.“
Vyrůstal ve světě částečně odříznutém od civilizace, jeho lid se živil pěstováním banánů a manioku, lovem opic, tapírů, divokých prasat. Dnes mnoho členů kmene odchází do moderních měst, tradiční způsob života a moudrost předků mizí.
Pokud indiáni žijící na pomezí Ekvádoru a Peru přijdou o svůj prales, bude to jejich konec. Tak to vysvětloval na konferenci OSN o změně klimatu. Tak o tom bude přednášet i 17. až 20. července na festivalu Colours of Ostrava v rámci fóra Melting Pot.
Co pro váš kmen znamená prales?
Život. Srdce. Prostě všechno. Nic z okolního světa ho nemůže přebít. Z pralesa čerpáme sílu i mnohé vědomosti. O léčivých rostlinách, zvířatech, nás samotných, jiných světech. Jako vy chodíte do kostelů a mešit, my nasloucháme stromům a rostlinám.
Takže pokud by byl prales kvůli ropě zničen…
... byl by to pro nás fatální zásah. Ale nejen pro nás. Prales, po našem „naku“, je totiž srdcem pro celou planetu. Právě od něj se všemi směry rozbíhají různé tepny, žíly a žilky, díky nimž se na Zemi vůbec dá dýchat, žít. Pokud toto srdce přestane bít, postihne to všechny. Celé lidstvo. I vás. Kvůli pomíjivému zisku se pouštíme do devastace přírodního i spirituálního bohatství, která v budoucnosti může rozpoutat šílenou katastrofu.
Jak reálné je, že se to opravdu stane?
Dost. Obávám se, že lidstvo ztratilo zdravý vztah k zemi a k životu. Věřte mi – jako tisíciletí strážci Amazonie opravdu poznáme, pokud jde do tuhého. Nám se dvacet let dařilo těžbě ropy na kmenových územích zamezovat. Nedávno ale ekvádorská vláda bez našeho svolení prodala koncesi na těžbu zahraničním společnostem. Svá práva se snažíme hájit s pomocí mezinárodní organizace Pachamama Alliance, je to však těžké. Někdy se marně pokoušíme vysvětlovat, že nám nejde o brzdění civilizačního pokroku, nýbrž o ochranu života jako takového. Jakmile zemi vezmeme ropu nebo jiné nerostné bohatství, pokud všechno vytěžíme a spotřebujeme, pak tím nenávratně oslabíme sebe i duchovní svět.
Musíme ze všech sil přesvědčovat zodpovědné politiky a další vlivné osobnosti, aby od drastických zásahů včas ustoupili. Abychom se snažili přírodě pomáhat, ne ji ničit. My v kmeni Sápara věříme, že hodně utrpení lidstva pochází z toho, jakmile zapomeneme, odkud jsme vzešli. Jakmile přestaneme dbát na to, co se nám duchovní svět pokouší sdělit skrze sny.
Skrze sny?
Jistě, vykládání snů je z pohledu kultury kmene Sápara naprosto klíčové. Lidé mého kmene se během každého dne chovají podle toho, co se jim zdálo. Respektive podle toho, jak jim byl takový sen šamanem vyložen. Sny jsou naší branou do duchovního světa. Nevnímáme sny jako něco, co se děje jedinci, co by vznikalo a zanikalo v jeho vědomí. Chápeme je jako součást propojeného vesmíru, jako jedno z jeho vyjádření. Když Sáparové spí, jejich duše vystoupá z těla a putuje do džungle mezi stromy, aby tam hledala odpovědi na své otázky. Mně osobně sny pomáhají i v tom, když mám někoho coby současný šaman léčit. Nepotřebuji žádné prášky, jen duchovní sílu.S duchy pralesa komunikuji právě skrze lidské sny, z nichž lze mnohé vyčíst.
Lidé kmene Sápara. Před začátkem 20. století měl přes 200 tisíc lidí, dnes se k němu počítá jen 575 jedinců.
Vyčetl jste z nich v minulosti i to, že vašemu kmeni hrozí nebezpečí?
A víte, že ano? V dřívějších snech jsem viděl mnohá varování. Dalo se z nich usoudit, že s příchodem cizích lidí a kultur hrozí kmeni Sápara a pralesu obecně mnoho nebezpečí. Že se jim buď postavíme, nebo budeme vyhlazeni.
Já bych to považoval za ošklivou noční můru.
Takový je váš pohled, my na to díky tradici nahlížíme jinak. Jakoukoli noční můru ostatně vnímám jako cosi, z čeho můžu mít ve výsledku prospěch. I z něčeho, co na první pohled vypadá ve snech hrozivě, se přece můžete poučit. Noční můry pocházejí z našich nejniternějších strachů. Jakmile si z nich budeme umět vzít to potřebné, umožní nám vyzrát v silnější osobnosti. Buďme za noční můry vděční. Našemu životu a budoucnosti mohou velmi prospět.
Zdálo se vám tedy i to, že to s tím kácením pralesa nakonec dopadne dobře?
Ano, i to jsem ve snech viděl. Jisté je, že máme přinejmenším naději. Obecně řečeno – lidé po celé planetě si volání matky země konečně začali všímat. Už si uvědomují, že by se měli chovat zodpovědněji. Projevuje se to různě, třeba v přístupu k jídlu, hodně z nás se rozhodlo konzumovat méně masa, zbytečně neplýtvat. Zdaleka největší hrozbou pro lidstvo je to, že úplně rezignovalo na duchovní přesah, na spirituálno. Mnoha jedincům jde prostě jen o vlastní prospěch, o plné břicho, o bohatství. Přitom teprve až se vrátíme ke svým kořenům, k opravdovým hodnotám, které vyznávali naši dávní předkové, teprve pak budeme schopni sami sobě lépe porozumět. Pořád věřím, že lidstvo tento velký přerod zvládne. Pokud ne…
... tak co bude s vaším kmenem?
V Amazonii už znám místa, kde do života původních obyvatel vstoupila těžba ropy. Indiáni tam prakticky zapomněli, jak se loví a rybaří. Jejich tradiční způsob života navždy zmizel. Zato se všude ve velkém pije alkohol, bují prostituce. Proti něčemu takovému budu bojovat do posledního dechu.
Jak je na tom váš kmen teď?
Momentálně se k němu počítá už jen 575 lidí, to je proti minulosti obrovský pokles, vždyť ještě počátkem 20. století nás bylo až 200 tisíc! Tradičním jazykem navíc dnes už mluví jen dva z nás, mnoho jiných přijalo za svou řeč spřízněného kmene Kichwa. Důvodů pro takový úpadek je víc – od někdejší nadvlády Španělů přes nemoci, otroctví až po nucenou asimilaci. Dávná kmenová kultura se každopádně postupně vytrácí. Mladí by se o moudrost předků třeba i zajímali, často je ale problém hlavně v jejich rodičích, které spíš než předávání tradic dalším generacím zajímají vymoženosti moderního světa. Vypravují se z pralesa do měst, kde si nakoupí spoustu zboží, které si pak přivezou domů. Pro mladé lidi je tento způsob života rázem taky velmi lákavý. Hodně členů kmene Sápara se navíc do džungle už nevrátí.
V Amazonii znám místa, kde do života původních obyvatel vstoupila těžba nafty. Indiáni tam prakticky zapomněli, jak se loví a rybaří. Jejich tradiční způsob života navždy zmizel, tvrdí Manari Ushigua.
Bývá to pro ně ve městech velký kulturní šok?
Pochopitelně. Mimo prales funguje všechno úplně jinak. Jednoznačně největší změnou je fakt, že v takzvané civilizaci jsou lidé schopni si navzájem ubližovat. To je v džungli absolutně nemyslitelné. U nás se všichni pokoušejí vypomáhat si. Často je to jediný způsob, jak v divočině přežít. A pak přijdete do města, kde se moderní lidé chovají sobecky, zle, štítivě obcházejí žebráky, kteří nemají co jíst. To je pro mé krajany obrovský rozdíl. Vybavuji si několik svých přátel, jak byli šokováni z toho, že je ve městě někdo přepadl. Nechápali to. Ptali se mě: „Proč mi to udělali? Já jim něco provedl?“ Hodně je vyvedlo z míry i to, že se za věci musí platit penězi. Nic takového v naší tradiční kultuře samozřejmě taky nebylo.
Po čem ze starých časů se vám nejvíc stýská?
Když jsem byl malý, žil jsem se svým otcem, důležitým šamanem. Dodnes si pamatuji, jak mi vyprávěl, že svět je jeden velký prales. Opravdu tomu věřil, nebyla to pro něj žádná dětská povídačka. Já zjistil, že tomu tak úplně není, až když jsem povyrostl. Od těch dob se život kmene Sápara obrovsky změnil. Vlastně je až šílené, jak se za pouhých deset let úplně obrátilo myšlení mých lidí. Jak se mnoho z nich postupně odklání od tradičních hodnot a zapomínají na to, co podědili po předcích. Pro ně je to samozřejmě dost složité: od světa pralesa se pokoušejí odpoutat a světu mimo prales zase nerozumějí. Ocitají se v pozici, kdy jsou vykořenění, a nikam tak úplně nepatří.
Co s tím vy jako akameno, tedy náčelník, můžete dělat?
Dál bojovat. Já se nebojím žádných problémů, žádného zastrašování. Pevně věřím v sílu, která mi byla dána. V to, že dokážu svůj lid vést. Byť můj otec v roce 1999 zemřel, skrze duchovní svět s ním svá rozhodnutí konzultuji, stále jsme spojeni silným poutem.
Musel vám hodně věřit, když jste si náčelnický post zasloužil coby deváté z jeho dvanácti dětí.
Vždycky jsme si byli hodně blízcí. Umění vykládat sny mě přesně podle tradice kmene Sápara začal učit, když mi bylo pět let. Zemřel v mých dvaadvaceti. Od té doby se snažím, abych co nejlépe pokračoval v jeho práci. Aby se na mě můj kmen mohl spolehnout.
8. července 2019 |
