Lední medvěd hodujícího v oceánu u souostroví Špicberky

Lední medvěd hodujícího v oceánu u souostroví Špicberky - HOSTINA NA KŘE. Norský fotoreportér Pal Hermansen se proslavil snímky z polárních oblastí. Tímto záběrem ledního medvěda hodujícího v oceánu u souostroví Špicberky bodoval v letošním ročníku WPP. | foto: MF DNES

Máme rádi zvířata? Ale ani ne...

  • 9
Do fotografií zvířat si člověk leckdy promítá představy o sobě samém a o světě. O poznání fauny potom jde až ve druhé řadě. Potvrzují to i slavné snímky ze soutěží World Press Photo.

Není úplně jasné, proč na přehlídkách novinářské fotografie existují určité soutěžní kategorie. Například Umění či Příroda. Každoročně se lze na výstavách Czech Press Photo i World Press Photo velmi snadno přesvědčit, jak jsou tyto kategorie upozaděny. Prakticky nikdy se snímek z těchto kategorií nestane vynášenou fotografií roku. "Zvířátka" vesměs fungují coby závěrečná útěcha za společenské hrůzy, na něž byl divák nucen hledět v přední části přehlídky.

Fotografie přírody slouží jako dekorace, dezert, či patrně jako humanistické alibi, že svět je zde přece představován neredukovaně, v relativní úplnosti.

Důsledek je zřejmý: i vysloveně skvělé snímky zvířat, pořízené téměř určitě s ohromným nasazením a rizikem, zůstávají nedoceněné - v rámci přehlídek vítězných prací nejsou považovány za zcela plnohodnotné.



MIZEJÍCÍ OBŘI. Tak se nazývá série snímků asijských slonů od Palaniho
Mohana z letošního ročníku soutěže World Press Photo.

Je jako člověk!

Příznačné je, že už dvakrát se v rámci Czech Press Photo stal vítěznou fotografií záběr, v jehož centru se nachází vodním živlem ohrožené zvíře. V roce 1997 to byl snímek Petra Joska, jenž zachytil psa plovoucího ulicemi zatopeného Uherského Hradiště.

O pět let později byl nejvýše oceněn záběr Reného Jakla, na němž podstupuje v pražské zoo (marný) boj o život tonoucí slon Kádir. Zejména v druhém případě se jednalo o záběr vizuálně podprůměrný. Ani v jednom případě nešlo prvořadě o zvířata. Pes a slon byli alibisticky i metaforicky "použiti" pro připomenutí události a živelní katastrofy, kterou česká společnost a média v daném roce nejvíce prožívaly.

Ale i u vizuálně dokonalých fotografií obrazů, jakým je například záběr ledního medvěda krmícího se na drobné kře, člověk fotografuje především sám sebe, respektive své představy o světě.



ZÁCHRANA TUČŇÁKŮ. Fotografie Jona Hrusy ze závěru akce v JAR, při níž byli odchyceni a opět vypuštěni tučňáci ohrožení havárií ropného tankeru.

Estetizuje si nehostinné končiny, "zkrásňuje" boje na život a na smrt včetně požírání tvora tvorem. V oku slona zas pozorujeme vypjatý stav, možná hrůzu; to oko nás děsí a současně je nám slona líto. Ale v první řadě to sloní oko slouží jako zrcadlo pro spatření a uvědomění si našich vnitřních strachů a úzkostí. Takové psychické pochody často ústí do jednoduchých zvolacích vět, spontánně vyslovených při spatření zvířecích výjevů: Je jako člověk!

Nad snímky zvířat si uvědomujeme, že na planetě jsme jen jedni z mnoha, byť jsme těmi (možná jen zdánlivě) nejmocnějšími. Znejišťuje nás to v naší nabyté pýše, ale zároveň nás toto zjištění či lépe připomenutí zvláštním způsobem uklidňuje. Na takových snímcích -při jejich exponování i při jejich prohlížení - příliš nejde o lásku ke zvířatům ani o ekologii. Dotkneme se takovými záběry toho zvířecího, přirozeně "nelidského" v nás.



NÁLET. Senegalské děti na úprku před hejnem kobylek
na fotografii Pierra Holtze oceněné v roce 2004.

Kde leží přirozenost?

Britský popularizátor zoologie Matt Ridley napsal knihu Původ ctnosti (česky vyšla před šesti lety). Polemizuje v ní kromě jiného s představou, že člověku je vlastní ekologické jednání a že moderní člověk na ně pouze "zapomněl". "Mnohem podloženější závěr však zní, že našemu druhu není žádná instinktivní ekologická morálka vlastní, že ohleduplné zacházení s přírodou nepatří k naší přirozenosti," píše Ridley.

"Etickým postojům k životnímu prostředí a přírodě se tudíž musíme naučit navzdory naší přirozenosti, a nikoliv v souladu s ní. Nejsou nám vrozeny. Přiznejme si, že jsme to beztak dávno tušili."

Paradoxem či specifickou rozeklaností, která je obsažena ve fotografiích zvířat, je tedy souběžná přítomnost přirozenosti a nepřirozenosti, vydělování se z přírody, ale současně nemožnost popřít, že jsme jejími dětmi. Jestli se z ní někdy vydělíme, pak už to nebudeme my.



PRVNÍ LEKCE ZABÍJENÍ. Školení malých gepardů zachytil
Tomasz Gudzowaty v roce 1998 v keňském národním parku Massai Mara.

 

,