Malé Karpaty nezklamou v žádnou roční dobu – jsou příkré, členité, skalnaté, zalesněné, chybí masový turismus i komerčně-rekreační urbanizace. Svými krásami přitom mohou směle konkurovat mnohem vyšším a známějším slovenským horám. A hlavně nejsou daleko a díky dálnici Brno – Bratislava se do nich dopravíte velmi rychle a snadno.
Vysoká je nejkrásnější
V jižní části pohoří z hradby Malých Karpat výrazně vyčnívá asymetricky modelovaný vápencový suk Vysoká (754 m). Jeho vrcholová část je protažená ve směru sever – jih, což způsobuje, že kopec se jeví z každé světové strany tvarově odlišně. Ze severu či jihu se podobá příkré homoli, odjinud vypadá jako členitý skalnatý hřbet omezený strmými srázy.
Vysoká je přírodní rezervací neporušeného starého listnatého lesa s velmi bohatým bylinným podrostem. Z něho vyčnívají na několika místech vápencové skalní útesy s omezenými, avšak úžasnými výhledy na okolní krajinu.
Masiv hory leží stranou hlavní turistické magistrály, takže mnozí potenciální návštěvníci zacházku na něj vzdávají. Na vrcholu bývá proto i za nejkrásnějšího počasí příjemně klidno bez davů.
Klasická modrá výstupová trasa na Vysokou začíná v obci Kuchyňa, která leží o 500 výškových metrů níže na okraji Záhorské nížiny. Ještě před několika lety se sem dalo docela dobře dojet vlakem, avšak zdejší železniční trať je již nenávratně zrušená. Vojenské letiště se stíhačkami funguje stále a občas se otvírá i pro veřejnost.
Pojedete-li autem, pak lze dojet po úzké silničce až do osady Vývrat pod Vysokou, čímž si výstup výrazně zkrátíte. Pokud však bude mít podobný nápad víc lidí, pak tu budete hledat místo k parkování obtížně. V osadě Vývrat naleznete starou hájovnu s usedlostí a o kus dál proti proudu potoka nefunkční rekreační sanatorium.
Malokarpatské lesy zjara
Po kolejích na vrchol
Hned v úvodu pocítíte, že Malé Karpaty rozhodně nejsou nějaké zanedbatelné pahorky. Začíná se hezky zostra, svah je velmi strmý a jeho konec kdesi v nedohlednu.
Námahu naštěstí šetří serpentiny a brzy také traverzová lesní cesta, která je zajímavou technickou památkou. O tom se přesvědčíte za chvíli, když zákrut prochází skalním zářezem. Na cestě se objevují zbytky pražců svědčící o tom, že kdysi to byl vlastně násep víceúčelové úzkorozchodné železnice. Kromě dopravy kulatiny se využívala ke svozu nalámaného kamení z nedalekého, dnes již opuštěného lomu.
Zbytky úzkorozchodné železnice
Krátkou pauzu ve stoupání znovu střídá namáhavý výšlap po chodníčku v lese. Malý odpočinkový palouček s ohništěm na křížení lesních cest signalizuje, že se blíží nejkrásnější partie výstupu na Vysokou. Další strmé stoupání vás po nápadném hřbítku dovede na mýtinu, kde vlevo skrze mlází spatříte poprvé impozantní, bělostně se třpytící skalní útesy Vysoké. Cesta se prudce lomí vlevo a zakrátko se objeví i tabule chráněného území. Les řídne, objevují se vývraty, skalky a roztodivné tvary staletých stromů, které zde bojují s přírodními silami o svou nelehkou existenci.
Mezi lány medvědího česneku
Nejnáročnější, ale také nejkrásnější úsek výstupu mezi bělostnými vápencovými skalkami zakrátko vyústí na travnatý vrcholek se slovenským křížem a schránkou vrcholové knihy. Kousek dál stojí zrezivělá ocelová věž, sloužící v minulosti k navigaci letového provozu. Odnikud z Vysoké sice není kruhový výhled, tím spíše však vyniknou průhledy ze skal a mezi řídkým stromovím.
Směrem na jihozápad se otvírá široký prostor obvykle zamlžené Záhorské nížiny. Když ale čerstvý vítr nížinu pročistí, objeví se na obzoru hřebeny Alp, v tuto roční dobu ještě zasněžené.
Závěrečný výstup je velmi strmý.
Porosty medvědího česneku
Východní strana nabízí typický pohled na nekonečný zelený koberec malokarpatských lesů s průhledy do Podunajské nížiny na opačné straně pohoří. Tímto směrem se také ubírá sestupová trasa. Půjdete-li po ní v dubnu, pak si nelze nevšimnout neobvykle hustých porostů medvědího česneku, vydechujících typické aroma. Šťavnaté zelené lístky této byliny se mohou jíst jen tak, chutnají samozřejmě taky zastrčené do svačiny mezi chleby!
V porostech medvědího česneku se ukrývá neznačená odbočka k nejkrásnějšímu místu Vysoké, což jsou severní vápencové útesy, spadající do závratných hlubin doliny Sološnického potoka. Je na ně trochu obtížný přístup, výhled však bere dech. Pohled na vápencová skaliska, zelené lesy a siluety Vápenné (Roštúna) a Zárub patří k nejhezčím vyhlídkovým panoramatům na Slovensku.
Vyhlídka k severu
Sestup z chrámu přírody
Může se hoditVýstup na Vysokou Mapa Jak se tam dostat |
Krátký sestup po modré značce vyústí z ráje neporušené přírody do běžného hospodářského lesa, kde se modrá trasa napojí za necelou půlhodinku na červenou magistrálu Cesta hrdinů SNP. Po ní se dá pokračovat vlevo kolem plotu obory přes Taricové skalky do Sološnické doliny a potom do obce Sološnica.
K návratu do Kuchyně, resp. do osady Vývrat poslouží opačný směr a cyklotrasa č. 2004. Kratší varianty představují neznačené lesní cesty. V období časného jara poslouží jako orientační bod skalnatý masiv Vysoké, který je skrze málo olistěné stromy stále vidět. Rozhodně se však nepouštějte zkratkami otevřeným lesním terénem, jenž bývá díky skalám, vývratům a strmým svahům místy značně neschůdný.
Výše popsaný výlet na Vysokou lze zvládnout s pomocí auta za půl dne. V případě celodenního výletu pak stojí za to přidat si k Vysoké ještě Vápennou, což znamená nejenom další mimořádný krajinářský zážitek, ale také dalších 500 výškových metrů navíc.
Vysoká (754 m)
