„Byl to sprostý diktátor, který žádnou opozici nestrpěl. Moji rodiče naštěstí včas vzali roha. Kdyby to tenkrát neudělali, kdo ví, co by se mnou dnes bylo.“ Slova asi čtyřicetiletého Alonsa, který se už narodil ve Spojených státech, dokonale vystihují momentální atmosféru v kubánské čtvrti v Miami. Je sobota 26. listopadu 2016 odpoledne, jen pár hodin po oznámení smrti dlouholetého vůdce Kuby Fidela Castra, a všude kolem se slaví.
To, že Little Havana, jak se oblasti říká, je momentálně asi nejšťastnějším územím na světě, nám potvrzuje i postarší chlapík stojící opodál. Egidio má sice kořeny v Itálii a nikoli na Kubě, ale bydlí nedaleko. Má tu přátele a mohl dlouhé roky sledovat, jak se čtvrť vyvíjela. „Tady nenajdeš nikoho, kdo by měl pro Castra dobré slovo, rozumíš? Vůbec nikoho,“ říká naléhavě. „Uvědom si, že ti lidé tenkrát přišli o všechno a museli začít znovu, od nuly. Plno jich tam má příbuzné, které do nedávna vůbec nemohli vidět.“
Na ulici jsou pořád cítit rozjitřené city, a i když první spontánní reakce na Castrův skon už pominula, pořád se tu vytvářejí hloučky lidí, často třímající americké a kubánské vlajky.
Zkoušíme uvnitř zaplašit polemiku s tím, zda smrt kohokoli má být důvodem k oslavě, a pokoušíme se vžít do kůže kolemjdoucích. Nacházíme se sice sotva čtyři kilometry od mrakodrapů, které se sebevědomě tyčí k nebi v centru Miami, jenže tohle je úplně jiný svět. V kubánské čtvrti není po těchto symbolech obchodního úspěchu ani stopy, zástavba je tu bez výjimky nízká (nikoli však nuzná) a naprostou většinu obyvatel tu tvoří lidé původem z Latinské Ameriky, především z Kuby.
Hledejte osmou ulici
Osou miamské kubánské čtvrti je Calle Ocho, španělsky Osmá ulice. Ano, španělština tady převládá, angličtinu tady totiž skoro neuslyšíte, tedy až na občasné skupinky turistů. Jde o nejkompaktnější soustředění kubánských emigrantů a jejich potomků na světě navzdory tomu, že z celkového počtu osob kubánského původu v metropolitní oblasti Miami (1,2 milionu) tvoří rezidenti Little Havana jen malou část.
Oblast má nezaměnitelnou atmosféru. Z četných barů a restaurací se linou latinoamerické rytmy, na chodnících postávají prodavači kubánských doutníků, nalévají se karibské drinky a porůznu je vidět malé galerie vystavující kubánské umění. Hodně se tu žije na ulici – i když zrovna nezemře nějaký diktátor.
Mojito na všechny způsoby
Běžná pouliční scénka na Calle Ocho
Přitom relativně nedávno to v kubánské čtvrti vypadalo docela jinak. Jenže v Miami se dějiny neměří na staletí, jak jsme zvyklí z Evropy, ale na mnohem kratší úseky. Co jiného ostatně čekat v dnešním několikamilionovém megaměstě, kde před pouhými 130 lety žilo jen pár set obyvatel?
Nepřekvapí proto, že v první polovině 20. století pobývalo na území Little Havana docela dost Židů a území bylo mnohem řidčeji osídleno. Etnická skladba se začala prudce měnit právě v 60. letech v souvislosti s politickou emigrací Kubánců do USA. Dnes je skladba populace prakticky homogenní, žijí tu téměř samí Latinoameričané (98 %). Ke Kubáncům přibyli v posledních dvou dekádách také přistěhovalci ze Střední Ameriky, hlavně Nikaragui a Hondurasu.
Domino Park je malý plácek asi uprostřed Calle Ocho. Každý den se tu scházejí především starší muži, aby strávili den hraním různých deskových her. Aby slunce moc nepálilo, jsou hrací stolky zastíněny pergolami.
Jakýsi Japonec s fotoaparátem se nás ptá, zda je to představení nebo jak tomu má rozumět. Nikoli, odtušíme, tihle chlápci tu jsou každý den a opravdu to nedělají pro parádu. Stejně jako v Havaně, Cienfuegos nebo Santiagu de Cuba.
Symboly a slavnosti
Nejde ale samozřejmě jen o domino. Každodenní pouliční život kubánské čtvrti je několikrát v roce přerušen velkými slavnostmi.
Na takový Calle Ocho Festival, kterým každoročně vrcholí miamský karneval, se přijde podívat kolem milionu lidí a ještě mnohem větší počet jej může zhlédnout prostřednictvím televizních přenosů.
Živěji než jindy je v kubánské čtvrti také každý poslední pátek v měsíci. To se konají tzv. Viernes Culturales, tedy Kulturní pátky, kdy Calle Ocho a přilehlé plácky zaplní pouliční umělci, hudební skupiny i různé výstavy.
A pak v kubánské čtvrti zaujmou symboly, hlavně ty politické. Pár bloků od Domino Parku se nachází parčík s tmavým památníkem korunovaným věčným ohněm. Působí ponuře – aby ne. Místo je totiž věnované památce těch, kteří přišli o život při proslulé invazi v Zátoce sviní v dubnu 1961.
Jednotky převážně kubánských emigrantů se tenkrát pod americkým velením pokusily na Kubě vylodit a následně svrhnout Castrův režim, který byl u moci teprve dva roky. Jenže akce skončila (z amerického pohledu) fatálním neúspěchem a více než stovka účastníků na straně invazních jednotek přišla o život. Pro zdejší obyvatele to jsou samozřejmě hrdinové.
Věž svobody jako maják
Little Havana se nakonec stala domovem pro mnohé z těch Kubánců, kteří se rozhodli opustit ostrov poté, co se Fidel Castro a jeho klika chopili moci (leden 1959). Cesta z „Ostrova svobody“ – toto propagandistické označení v souvislosti s Kubou však zní jako krutý výsměch – to v žádném případě nebyla jednoduchá ani bezpečná. Kdo si dokázal vybavit příslušná povolení, rozhodl se rozloučit s veškerým majetkem a cestu lodí z Kuby na pobřeží Floridy ve zdraví přežil, toho kroky vedly obvykle nejprve do výrazné budovy stojící poblíž pobřeží, na okraji miamského downtownu.
Jako maják svobody. Freedom Tower (vpravo od středu) se mezi mnohem vyšším mrakodrapy miamského downtownu odlišuje jasně červenou barvou.
Freedom Tower, tedy Věž svobody, má příznačný název: od počátku 60. let až do roku 1972 totiž stavba sloužila jako přijímací středisko kubánských emigrantů. Zkrátka miamský Ellis Island v poněkud menším měřítku. Šlo by o pozoruhodnou budovu samu o sobě, jedná se o napodobeninu historické stavby s prvky „vypůjčenými“ ze zvonice sevillské katedrály, historie kubánské emigrace jí však dává další rozměr.
První patro Freedom Tower je volně přístupné a rozlehlý sál prostoupený monumentálním sloupovím slouží jako výstavní a dokumentační prostor. Pokud byste ale čekali prvoplánovou proticastrovskou politickou propagandu, tak marně. Jednotlivé informační panely jsou postaveny na příbězích konkrétních lidí a dobře evokují situaci, v níž se nově příchozí octli.
Památník mrtvým během invaze do Zátoky sviní na Calle Ocho. Tady jde o symbol fatálního neúspěchu.
Tak třeba Fernando Mejía, kterému bylo 15 let, připlul na Floridu s rodiči a se sourozenci (ne všichni měli to štěstí...), ujal se jich Americký červený kříž a ve Freedom Tower strávili před cestou do finální destinace měsíc a půl.
Všichni utečenci museli na Kubě zanechat veškerý majetek, odjezd byl povolen bez jakýchkoli cenností či finanční hotovosti. Někteří pak pokračovali dál, i do vzdálených států unie, v závislosti na tom, zda v USA již měli příbuzné či se jich ujal nějaký sponzor. Dnes žije ve Spojených státech přes dva miliony lidí kubánského původu, z toho skoro tři čtvrtiny na Floridě.
O pár hodin později osvětluje noční iluminace centrum Miami s mrakodrapy různými barevnými tóny; na některých výškových stavbách běhají reklamy. Jedna budova, zdaleka ne ta nejvyšší, však vystupuje z řady: Freedom Tower žhne výrazným červeným světlem. Pro kubánské emigranty a jejich potomky zůstává symbolem nového života i po smrti nenáviděného diktátora.
