Byl jsem ve Špindlu, pod nohama jsem měl příboj Pacifiku a v ruce golfovou hůl. Před sebou ještě tropickou saunu a za sebou školu smyku na čtyřkolce, zmrzlinu ze šampaňského a srážku s krásnou blondýnou, kterou jsem zavinil já, a navíc úmyslně.
Za všechno mohlo počasí.
Kdo jste tam byli minulé úterý, víte, že tam poprchávalo, byla mlha a vůbec obleva. Pro mě skvělé počasí, protože jsem do Špindlu přijel, abych nelyžoval. Chtěl jsem si ho užít bez lyží.
Nejužších šest metrů na světě
A první čtvrthodinu jsem trpce litoval. V ruce řídítka, v očích smrt a pod zadkem čtyřkolku. Nejhorší bylo, když jsem se musel trefit na most. Bylo to nejužších šest metrů na světě.
Zatímco instruktor přede mnou jel jako podle čáry, můj stroj se řídil sám a šněroval silnici, jako by jel na líh.
Zvláštní přírodní zákon: když jedete do kopce na sněhu a zmrazcích na čtyřkolce, protijedoucí autobus zabere asi o polovinu větší kus silnice, než když jedete autem.
Pak jsem se už ničeho bát nemusel, protože jsme vjeli do mlhy, a tak jsem neviděl nic. A za chvíli jsme už koukali do polské mlhy, protože jsme vyjeli až na hřeben ke Špindlerově boudě. A tam jsem se zamiloval.
Instruktor oznámil, že se budou nacvičovat smyky, a já myslel, že to je drsný horalský humor. Nebyl. Předvedl nějaké rodeo a řekl, že si to máme zkusit taky. První pokus byl ostudný. Bál jsem se.
Ale za chvíli jsem pochopil ten trik. Natočíte řídítka na maximální rejd, a vtom přidáte plyn. Zadek ustřelí a vy se točíte smykem. Nádhera!
Přijít na to mi trvalo asi pět minut, takže jen průměrně inteligentní člověk to zmákne tak za tři minutky.
Autobus právě vysypal nějaké turisty. Plný plyn! Točím se na místě třikrát doprava, pak prudce otočím řídítky doleva a rotuju opačným směrem. Turisté zírají. Cítím se jako velkohrdina.
Čtyřkolka, ten neposlušný kozel, mě poslouchá jako hodinky. Řádil bych tady na zledovatělém parkovišti až do jara. Když musíme jet dolů, nechce se mi. A tak si po cestě zkouším smykovat, autobus v protisměru se už nerozvaluje po celé silnici jako mamut a na most bych se teď vešel třikrát.
Na čtyřkolce ve Špindlerově Mlýně
Na čtyřkolce ve Špindlerově Mlýně
Srážka s krásnou blondýnou
Jezdil bych dál, ale teď mě čeká oběd. Vybral jsem si restauraci Apetit, kde můžu zajít do kuchyně a vybrat si třeba maso. Pak už přijde gumové kolo, na němž se jezdí. Já jsem zkoušel, jestli se na něm dá seznamovat.
Obsluha ví, jak mi srovnat gulášek, který jsem měl k obědu. Posadí mě na gumové kolo, otočí zády ke sněhovému korytu padajícímu dolů po svahu a strčí do mě. Řítím se po zádech. Nevím kam. Kolem žaludku mě lehounce šimrá. Mírně to drncá, točím se. A hlavně to pořád jede. Česky se tomu říká snowtubing.
Varování: nepouštějte na to děti, jinak už je od toho neodtrhnete.
Nahoru se vracím na jakémsi šlepru, lano pořád běží, na umělohmotný hák nastrčím kroužek a už mě to táhne.
Koukám, že hned za mnou jede vzhůru hezká blondýna. Pomůžu náhodě: přitáhnu se za lano dopředu, tím uvolním kroužek a už se řítím dolů vstříc seznámení. Předpokládám, že k ní pomalu sjedu, jako bych se snášel na křídlech lásky, vysvětlím, že jsem se vysmekl, a požádám, jestli se můžu vyvézt s ní.
Naše gumová kola se objala, ale bylo to bouřlivější, než jsem čekal. Blondýně jsem málem vyrazil mobil. Psala zprávu. "Co blbneš?" řekla.
Takže na snowtubingu se seznamovat nedá. Naštěstí figurantkou byla Dáša, známe se už třicet let, takže mi ten náraz odpustila.
Snowtubing. Varování: tyhle gumy škodí vaší trpělivosti, neboť když sem pustíte děti, už je odtud nedostanete.
Mrtvák v korytu
Potom přišly sáně. Sáňkování je zase v módě. Vyvezli nás na hřeben do mlhy a o pár minut později už jsem se řítil dolů omračující rychlostí dvaceti třiceti kilometrů v hodině. Před sebou mám bílou propast a kilometry jízdy průsekem. Prásk, prásk! Nohou škrtnu o sníh. Točím se nebezpečně doprava. Stromy se blíží. Prásk! Srovnávám doleva. Prásk a prásk! Úleva: to není páteř, to praskají sáňky, jak nadskakuju na hrbolech.
Jsou to poctivé čtyři kilometry. Cítím je trošku ještě druhý den. Nechtěl jsem je projet jako bačkora, pěkně jsem do saní zalehl, jako to dělají závodníci, a tak jsem lehounce cítil stehna a třísla.
Zimní trojboj končí na svahu pod hotelem Harmony. Konečně jsem u koryta! Bohužel je to jen koryto bobové dráhy. Aspoň se svezu. Není to sice opravdová dráha z ledu, ale jede to snad čtyřicítkou. Celý kilometr řežu zatáčky, řítím se, brzdím, pouštím to a zase brzdím, krčím se v tunelech, nakláním se, vyrovnávám, do toho se divím, že jsem se nevyklopil, a namlouvám si, že svět kolem se mi tou rychlostí rozmazává.
kolik co stojíOrientační ceny ve Špindlerově Mlýně
Sporty (především největší provozovatel Yellow Point):
|
Odměním se kávou a zmrzlinou champagne s jahodami a šlehačkou v Elan baru přímo na náměstí Špindlu. Voní dřevem, protože je jím celý obložený. Dám si sušit rukavice na krb a stulím se do křesílka. Klidně bych zůstal déle, ale čeká mě golf v protiatomovém krytu.
Těsně před převratem si ho tam v podzemí dnešního hotelu Harmony stihli postavit papaláši. Teď tam zkouším pár odpalů na trenažéru a pak hraji svou první jamku v životě. Nebudu troškařit, a tak si zvolím golfové hřiště Mauna Kea na Havaji. Stojím na útesu, vlny se rozbíjejí o skálu, palmy šeptají ve větru a já mám udělat jamku na čtyři údery. Potíž je v tom, že ji nevidím, protože dráha je zahnutá do písmene L a ještě vede do kopce. Taky je tam zeď palem.
Nějak se to podařilo. Tedy: po čtvrtém odpalu se míček zastavil asi deset centimetrů od jamky. Mám tři svědky.
Odpaly ve sněhu. Vyberte si, kde si chcete zahrát golf: v Arizoně, Kalifornii, na Havaji, či v Africe?
Analyn u mých nohou
Pak se z té námahy jdu zotavit do sauny. Je jich tady několik. V eukalyptové a bylinkové zní jemná indická hudba, v tropické slyším šumění džungle, zurčení potůčku a hlasy ptáků. Bezpečně poznávám hrkala amazonského a sovu rovníkovou. Ve finské sauně je hlavně vedro. "Kurňa, ještě minutu," povzbuzuje se nějaká dáma. Vydrží – a vystřelí odtud.
Pak vypadnu i já, ledový bazének, pak pár větších bazénů kraul a už na mě čeká Analyn. Zatímco mi drobná Filipínka masíruje chodidla, bavíme se o Pražském Jezulátku a o tom, že na ostrově Cebu, odkud pochází, zabili mořeplavce Magalhãese. Je nadšená, že jsem u toho pomníku kdysi byl. A zima tady jí prý nevadí.
Když mě plácne, což znamená "hotovo", jsem připraven na další disciplínu toho dne.
Je to husí stehno.
Exotické prsty. Masérka Analyn přijela z filipínských tropů do krkonošské zimy a její šikovné ruce stavějí lidi zase na nohy.
Jedu na večeři do Krakonošovy krčmy. Má vypadat jako stará „kerkonošská“ chalupa. Všechno je tady dobové, domácké. Obsluha oniká, a když nese předkrm, bramborovoškvarkové placky a orestovaná kachní jatýrka, očistí mávnutím utěrky kostkovaný ubrus jako ve filmu pro pamětníky a řekne: "Tak vašnostové, ať jim šmakuje!"
Když přijde na řadu husí stehýnko se zelím a kopřivo-kaštanovým knedlíkem, objeví se za oknem jakýsi obrovský, vousatý bezdomovec. Ne, je to Krakonoš.
Vejde dovnitř, všechny pozdraví, pak promluví s každým stolem, vypustí pár mravoličných ponaučení a rozloučí se s tím, že musí jít nastlat zvířátkům, aby mu v horách přes noc nepomrzla.
Dětem se to líbí. Dospělým taky. Už se těším, až zase někdy pojedu do Špindlu nelyžovat.
Krakonoš žije. Zaručeně pravý Krakonoš se zašel podívat do zážitkové restaurace, a jak je vidět, i vládce hor nosí hodinky.
aprés skiKdysi se horská střediska trumfovala jen kvalitou sjezdovek. Pak se začala předhánět v tom, jaká povyražení, sporty, zábavu, kulturu a jídlo nabídnou kromě lyžování. Začali s tím kdysi Francouzi v Alpách, a tak se tomu říká "après ski", tedy co dělat "po lyžování". U nás suverénně vede Špindlerův Mlýn. Mají tam například akvapark, vodní svět ve Vojenské zotavovně Bedřichov a další menší bazény v hotelích. Navíc různé programy wellness od medových či jogurtových zábalů přes saunování až po kryoterapii, což je vystavení těla teplotě až minus 145 stupňů. A všechny možné sálové i zimní sporty včetně střelnice či lezení po zamrzlém vodopádu. |
