Výchozím bodem na cestě do Gulmargu je Šrínagar, hlavní letní město tohoto svazového státu, kde z letadla přesednete do předplaceného taxíku. Za 2 400 rupií (720 korun) vás pohodlně odveze za necelé dvě hodiny do vybraného ubytování v Gulmargu.
Prašná asfaltka plná děr se táhne šedou krajinou až do Tangmargu. Za poplatek 40 rupií (12 korun) vrátný zvedne závoru a propustí vás do přísně chráněné přírodní rezervace Gulmarg Wildlife Sanctuary.
Golf a vojáci
V zimě vyschlá rýžová políčka rázem vystřídají vzrostlé borovice a silnice se začne posledních 12 kilometrů klikatit v ostrém stoupání. Samotný Gulmarg leží v nadmořské výšce 2 750 metrů a než v roce 1998 vnikla jeho největší atrakce - první fáze kabinové lanovky, pyšnil se „pouze“ nejvýše položeným golfovým hřištěm na světě. Britští kolonizátoři si sem jezdili zahrát a odpočinout od letních veder panujících dole v nížině.
V roce 1927 Britové založili první lyžařský klub a pořádali na svazích hory Apharwat dva závody ročně, jeden na Vánoce a druhý na Velikonoce.
Po získání nezávislosti Gulmarg upadl na dlouhá léta v zapomnění. Na vině byla špatná bezpečnostní situace, opakované teroristické útoky kašmírských separatistů bojujících za nezávislost nebo za připojení indické části regionu k Pákistánu.
Kašmír je jediný svazový stát Indie, kde mají většinu muslimové. S jejich nevraživým postojem vůči indické vládě a masívní přítomnosti armády se turista setká prakticky při každém rozhovoru s místními obyvateli.
Když míjíme vojenské základny, nejjemnějším označením jejich posádek je výraz „indičtí psi“. Jedna z nich, střežící bezpečnost Gulmargu, je umístěna i u golfového hřiště, kolem jehož osmnácti jamek leží skoro všechny ubytovací kapacity.
Magická přitažlivost sněhu
Potulujeme se po jediné ulici Gulmargu, pozorujeme cvrkot a hledáme důvěryhodného horského vůdce. Indové mají den volna, slaví svůj nejdůležitější státní svátek, Den republiky, a kolem nás se hemží dospělí i děti. Osahávají sníh, koulují se, pořizují si selfíčka.
Apharwat Peak v pohoří Pír Pandžál, s nejvyšším bodem ve výšce 4 267 metrů nad mořem nebo podle jiných zdrojů 4 390 metrů. V popředí hlavní ulice vedoucí kolem golfového hřiště.
A také využívají nabídky neodbytných „sáňkářských rikšů“ a nechávají se tahat tam a zpátky po zasněžených golfových fairwayích. Mnozí z nich evidentně vidí sníh poprvé v životě. Ti odvážnější si půjčují lyže a na mírném sklonu cvičného svahu pro děti a začátečníky zkoušejí první oblouky pod dohledem lyžařských instruktorů a o komické situace není nouze.
Odmítáme několik nabídek okolo pokuřujících chlapíků na průvodcování a dohodneme se až s Alim v půjčovně lyží, kde si ověřuji jeho licenci horského vůdce a lyžařské vybavení. Na místě si také domlouváme zapůjčení lopatek a sond, lavinové vyhledávače si vezeme sebou. Bez tohoto povinného základního vybavení nás do volného terénu vůbec nepustí.
Na střechu Indie
U malého okénka jinak výstavního dřevěného srubu zkoušíme zakoupit jízdenky na kabinu. Jednoduchý úkon by měl zabrat jen pár minut, protože v zamřížovaném koridoru stojí jen pár cizinců. Po 20 minutách, kdy jsme nepostoupili ani o metr, zjišťujeme příčinu.
První fáze lanovky byla pro veřejnost otevřena v květnu roku 1998. Okamžitě se stala hlavní turistickou atrakcí, která do Gulmargu ročně přiláká statisíce turistů.
Horní stanice kabinové lanovky ve výšce 3 950 metrů nad mořem.
Přímo u pokladny stojí nenápadný Ind a příchozí místňáky z druhé strany kontinuálně zásobuje lístky bez čekání. Nechceme riskovat konflikt, vystupujeme z fronty a žádáme Aliho o pomoc. Na minutku se ztratí a my se stáváme šťastnými majiteli permanentky.
Konečně jedeme do míst, kvůli kterým jsme sem vážili tak dalekou cestu. Do nejvyššího bodu v Indii, kam vás může dopravit kabinová lanovka. Určitě nemohu tvrdit, že tento způsob lyžování patří mezi pohodlné a bezpečné, ale kdybych hledal jistotu a pohodlí, mohl jsem zůstat v některém z alpských středisek.
Lyžování v GulmarguZahraniční návštěvníci platí zhruba o 60 % vyšší ceny než domácí. Jedna jízda až do horní stanice vyjde na 850 rupií, celodenní permanentka stojí 1 900 rupií. Při kurzu cca 30 Kč / 100 INR tedy zaplatíte přibližně 600 korun. V žádném případě se nedoporučuje kupovat týdenní předplatné za 5 350 rupií, protože druhá fáze kabiny kvůli špatným povětrnostním podmínkám často nejezdí. |
Jenže pro milovníky lyžování ve volném terénu začínají mít Alpy jednu nevýhodu. Freeride je v Evropě stále populárnější, a tak je stále obtížnější nalézat neporušené panenské svahy.
Gulmarg nabízí úplně jinou zkušenost než masová turistická lyžařská střediska. Disponuje jen jedinou kabinovou lanovkou rozdělenou mezistanicí do dvou fází, jednou čtyřsedačkou a několika krátkými vleky pro potřeby začátečníků, dětí a Indického institutu lyžování a horolezectví. Nemá ani kilometr upravených či vyznačených sjezdových tratí.
Místo toho je majestátní hora Apharwat, jejíž vrchol se vypíná do výšky 4 267 metrů, rozdělena na dvě zóny. Kontrolovanou a patrolovanou zelenou zónu vedoucí širokým kotlem poblíž lanovky a červenou, kde na vás čekají všechna rizika velehor i adrenalinové zážitky.
Lanovkář nám zkontroluje zapnuté lavinové vyhledávače a s Alim můžeme vyrazit do východního sektoru. Sněhová pokrývka letos ještě zdaleka nedosáhla ideální výšky. Proto přejíždíme přes pole kosodřeviny, za kterou se nám zachytávají lyže, z Shiky Bowl do druhého žlebu. Po chvíli se nám do cesty postaví hromada kamení, a tak se uzounkým chodníčkem v prudkém srázu vracíme do prvního žlebu.
Na protějším vrcholu je vidět pákistánská vojenská posádka. Člověk si uvědomí, že 200 kilometrů odtud leží Abbottábád, kde americké speciální jednotky dostaly po letech hledání šéfa Al-Káidy Usámu bin Ládina.
Většina sjezdů z jihovýchodní stěny končí v pěším dosahu mezistanice Kangdori ve výšce 3 050 metrů nad mořem. Po občerstvení v „restauraci“ pod širým nebem se vydáváme prozkoumat severozápadní červenou zónu.
Abychom se dostali k zasněženým kotlům ležícím vpravo, musíme vystoupat cca 250 výškových metrů na samotný vrchol Apharwatu. Zespodu se zdají na dosah ruky. Nadmořská výška a strmé stoupání v hlubokém sněhu nám ale dávají zabrat. Připadám si spíše jako horolezec než lyžař a nejsem až tak daleko od pravdy. Pro popis vybrané trasy se spíše hodí horolezecká než lyžařská terminologie.
Z hřebenu po několika stovkách metrů padají do údolí skalnatá žebra, mezi nimi kuloáry a sněhová pole. Teprve ve třetím žlebu s názvem Khilan 3 nalézáme dostatek sněhu umožňujícího relativně bezpečný sjezd. Jeden po druhém sjíždíme dolů a snažíme se držet při okrajích, abychom se vyhnuli lavinovému splazu. Prudký kuloár končí dlouhou lavicí s navátým sněhem a jemnou vrchní krustou. Po levé ruce necháváme laviniště, kde před pár lety zůstala rota vojáků z nedaleké vojenské posádky, která zde absolvovala horský výcvik.
Horní partie Shikky Bowl severního sektoru
Khilan 1 a 2 byly pro nedostatek sněhu nesjízdné.
Za námi na dohled se jako klíště drží osamělý lyžař. Myslel si, že ho staré stopy zavedou zpátky do střediska, ale silný vítr všechny stopy zahladil. Měl štěstí, že nás potkal. Závěrečná etapa lesem, kdy překonáváme několik skalnatých řek a vyschlých koryt, nám trvá skoro hodinu.
Komu by podobné lajny dostatečně nezvýšily hladinu adrenalinu v těle a nemá hluboko do kapsy, může si domluvit přímo na heliportu lyžování z vrtulníku. Většinou se létá na svahy sousedního vrcholu hory Sunshine. Cena závisí na počtu osob a nalétaných vertikálních metrech, jeden den se dá domluvit za 800 až 1200 dolarů (16 000 - 24 500 korun). Levněji vyjde dvou až třídenní lyžařská expedice, při které je třeba počítat s přibližně pětihodinovým výstupem na vrchol Sunshine.
Během našeho pobytu nepanovaly zrovna ideální podmínky, ale jak nám říkal Ali, vybrat si správný termín pro lyžování je sázkou do loterie. Jednou fouká vítr, podruhé sněží, potřetí hrozí akutní lavinové nebezpečí. Chce to zkrátka trochu štěstí.
Rekordní lanovkaDo roku 2008, než Číňané otevřeli vyhlídkovou gondolu na ledovec Dagu (4 843 metrů nad mořem), byla indická lanovka jednou z nejvyšších na světě postavených pro provozování zimních sportů. V horní stanici lyžaři vystupují ve výšce 3 950 m.n.m. Francouzská firma Pomagalski ji dostavěla v roce 2005 a indickou vládu stála 180 000 000 rupií. Překonává výškový rozdíl celkem 1 280 metrů. Druhá fáze za hodinu přepraví v 34 šestimístných kabinách až 600 osob. Podle slov zástupce šéfa lanovky Riyala Ahmada hlavní nápor domácích turistů zažívají v letní sezóně, kdy se tvoří až několikahodinové fronty. Poměr návštěvníků v létě a zimě je asi 9:1. Mezi další „lanovkové“ rekordmany patří například městská lanovka Mi Teleférico v bolivijském La Pazu otevřená v roce 2014 nebo Meridská lanovka ve Venezuele. |
