Tenhle cyklovýlet není zrovna tip na pohodovou rodinnou vyjížďku. Vydejte se na něj raději sólo nebo třeba s kamarády. Jistě, i tady by se našel nejeden drtič, který by to dokázal zmáknout za odpoledne, ale my se přece jen snažíme psát i pro normální lidi.
kliknutím mapku zvětšíte/mapa: PLANSTUDIO
Vzhůru do kopců
Výlet začíná ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde se u koupaliště napojíte na cyklotrasu. Sledujte ji tak dlouho, dokud vás nepřevede po lomeném mostě přes řeku Ostravici. Po pár set metrech pak dojedete ke křižovatce s cyklistickým rozcestníkem, odkud se vydáte směrem na Malenovice.
Dosud jste se vlastně jen přibližovali, ale od této chvíle začínáte regulérně stoupat. Takže vás odtud čeká již jen obligátní krev, pot a slzy. Zároveň si před vámi všimněte Lysé hory, nejvyšší hory Beskyd a zároveň vašeho aktuálního cíle. V tuto chvíli vypadá skoro až nedosažitelně.
Jeďte pořád dál po asfaltu a v místě, kdy silnice zahýbá doprava, nepřehlédněte cyklistickou značku s odbočkou. Sjeďte tedy na vedlejší cestu (takže de facto pojedete pořád rovně) a stoupejte tak dlouho, dokud nedorazíte na křižovatku, kde vás cykloznačení i turistická zelená posílají doleva. Oboje ignorujte a dejte se vpravo, kam vás posílají stoleté směrovky, k chatám Marta a Teplotechna.
Po dalším stoupání dojedete na rovinku před čímsi, co bývalo či snad dosud je hotelem, kde vás čeká další navigační oříšek. Vedle minigolfového hřiště je potřeba sjet z asfaltu doleva a dát se lesní cestou. Projedete kolem několika chat, jedné dokonce doslova přes dvorek, a po nějaké době vyjedete na cestu z hrubého asfaltu. Jen o kousek nad ní se do zatáčky vine další, na pohled úplně stejná cesta – začněte stoupat po té horní.
Regenerace sil pomocí mapového manévru
TrasaDélka: 102 km (liší se podle odboček či naopak zkrácení) Občerstvovací stanice: hospoda U Zbuja, Lysá hora, Bílý kříž, Bílá, Pustevny, Čeladná Tip na zkrácení trasy pro méně odhodlané bikery ZDE. |
Dál se vydejte podle ukazatele směrem na Ivančenu. V tomto úseku vás čeká pochopitelně další stoupání, které sice nevypadá nijak hrozivě, ale doporučujeme k němu přistupovat s pokorou. Už jen proto, že zdaleka není poslední. Držte se značení, a pokud v jednom místě nebude navigace úplně jasná, stejně jako tomu bylo v době naší jízdy, vydejte se zkrátka tou cestou do kopce.
Ivančena je dalším místem vhodným k odpočinku, a to prakticky ze stejného důvodu jako Albínovo náměstí. Přece nejste žádné padavky, abyste museli čerpat čerstvé síly. Vy si přece chcete prohlédnout a vyfotit zdejší skautskou mohylu.
Co teď sjedete, pak zase vyšlapete
Z Ivančeny pokračujte po cestě stáčející se po vrstevnici doleva, abyste si po chvíli užili první příjemný sjezdík – je to ale vítězství poněkud hořké. Je třeba mít na paměti, že jedete na kopec, konkrétně na ten nejvyšší, který je v Beskydech k mání. Což znamená, že každý výškový metr, který tady ve sjezdu ztratíte, budete muset zase znovu vyšlapat.
Cestou si užijte několik hezkých výhledů na Lysou horu, která se nyní již jeví téměř na dosah. Chvíli to tam ale ještě potrvá. V okamžiku, kdy před sebou uvidíte závoru, máte skoro za sebou další z úseků výjezdu. Jste totiž na Zimném, kde se napojíte na asfaltovou silnici vedoucí na Lysou z obce Krásná.
Útesy vypadají zrádně
Tato známá komediální replika zde ovšem bohužel neplatí. Asfaltka, která vás přivede až na samý vrchol Lysé hory, vypadá naprosto neškodně, ale rozhodně dokáže slušně zatopit. Zejména délka tohoto úseku (necelé 3 km) prověří odhodlanost a morálku každého bikera. Chce to zvolit rozumné tempo a pak to s prázdnou hlavou strojově vyjet až nahoru.
Nejeden udatný rek již zde potupně shazoval vepředu řetěz na nejmenší placku. Člověk si i na tomto relativně krátkém úseku uvědomí, že vyškrábat se na Tour de France až někam do oblak na Alpe d'Huez asi nebude úplná selanka, přestože to kluci v televizi vyšvihnou za pár desítek minut.
Kolik měří Lysá hora? |
Zpestření na sjezdovce
Jakmile se na vrcholu dostatečně pokocháte výhledy do okolí (za jasného počasí jsou vidět i Tatry), spusťte se zase po asfaltu dolů. Místo svého napojení na Zimném ale přejeďte a pokračujte pořád dolů, asi do dvou třetin cesty počítáno směrem shora. Pokud si chcete sjezd zpestřit, vydejte se z vrcholu terénem po sjezdovce, případně pořád dál po červené turistické značce. Dávejte ale pozor, protože tamtudy chodí kvanta pěších turistů.
ŠantánNa Lysé čekají na turisty dva bufety, jeden z nich, zvaný Šantán, je sice podle ohlasů některých čtenářů v diskuzi populární občerstvovnou místních turistů, podle naší zkušenosti je tu ale s hygienou dost špatné. Na tom se shodla celá naše 6členná cykloparta. Jediné, co jsme si tu troufli koupit, byla balená voda. |
Hlavně mějte na paměti, že dolů je asfaltka ještě mnohem zrádnější než nahoru. Jednak se mnohé zdánlivě neškodné zatáčky zakrucují více, než se zdá, jednak zde panuje čilý provoz pěších i cykloturistů. V neposlední řadě tu i přes zákaz vjezdu můžete potkat vozidla dopravní obsluhy.
Pokud se tedy s kolegou nemůžete dohodnout, kdo z vás pro dnešek bude Roman Kreuziger a kdo Francek Raboň, zasoutěžte si o to raději v jakémkoliv stoupání, ale v tomto konkrétním sjezdu opravdu ne.
Přes kotary na konci světa. Vidlice promazat
Když dojedete do prudké levotočivé zatáčky, vedle níž je závora, jste přesně v tom místě, kde se z asfaltky sjíždí a čeká vás opět terén. Vydejte se tedy přímo za závoru. Ta sice naznačuje, že by se tam nemělo jezdit, ale značka se zákazem vjezdu automobilů a motocyklů každého cyklistu okamžitě uklidní.
Pokračujte po stejné trase prakticky pořád "za nosem" po červené turistické značce a užívejte si příjemný sjezd v rozumném terénu. Ne úplně zřetelné značení je snad jen v jednom místě, kde na sebe dvě polní cesty navazují ve tvaru písmene T, takže tam se dejte vpravo.
Bílý křížBílý kříž je tradiční beskydskou turistickou destinací, protože se zde sbíhá řada turistických cest jak pro pěší, tak i pro cyklisty či v zimě pro běžkaře. Leží prakticky přímo na hranici se Slovenskem, a tak si na začátku sjezdu do Bílé můžete všimnout na jedné straně cesty mezníku, abyste si po pár metrech všimli jeho kolegy na druhé straně cesty. Celních kontrol se tu ale naštěstí bát nemusíte. |
Později se napojíte na o něco lepší cestu a cyklistické značení, až dorazíte na rozcestí Ježánky. Kousek odtud se nachází další známé beskydské místo Visalaje. Pokud na tom budete časově dobře, klidně si tam udělejte půlkilometrovou zajížďku. A pokud na tom budete s časem výtečně, posaďte se na terase místního hotelu. Ta je svým uspořádáním k cyklistům přívětivá, navíc je odtud za příznivého počasí krásný výhled na Lysou horu. V tu chvíli ještě krásnější o to, že jste ji před chvílí pokořili.
Z Ježánek se vydejte po turistické modré na Bílý kříž. Je to zhruba 1,5 km stoupání, ale kompletně v terénu, takže to taky není úplně pohodička. Navíc je na trase několik záludných míst, kde vám budou ochotně podkluzovat kola na uvolněných kamenech nebo mokrém dřevě. Takže něco sil rozhodně necháte i tady.
Nahoře vyjedete u ekostanice, abyste po odbočení vlevo začali zase mírně klesat. Po vjezdu do lesíka si po pravé straně povšimněte vysokého bílého kříže se zlatým gymnastou, podle něhož se celé blízké okolí jmenuje. Pokračujte přes další rozcestí pořád rovně, až vyjedete z lesa mezi velké budovy. Odtud pořád rovně, až se začnete spouštět po asfaltové cestě směrem do obce Bílá.
Dálnice do pekla
Po chvilce narazíte na cyklostezku, která vás do Bílé dovede oklikou, ale svede vás z asfaltu do lehčího terénu. Vzhledem ke špatnému značení na ni však narazíte spíše jen náhodou, a tak pokračujte raději pořád po asfaltce. Za chvíli dojedete do přímého úseku, který se vlní a celkově lehce svažuje. Pokud zhruba tušíte, co vás ještě čeká ve zbytku trasy, nelze si nevzpomenout na legendární skladbu Highway to Hell od kapely AC/DC. Pokud ale následující úseky trasy neznáte, tak se vám tyto vlny na silnici táhnoucí se až na obzor budou zkrátka jenom líbit.
Po chvíli dorazíte na hlavní silnici, kde se vám naskýtá několik možností. Kousek před ní se cyklotrasy větví, takže můžete silnici objet, k čemuž budete mít poté příležitost ještě jednou. Vzhledem k ne úplně přesvědčivému značení v těchto místech ale doporučujeme zejména "přespolním" cyklistům nepouštět se zde zbytečně do žádných vážnějších akcí a těch zhruba 7 km po silnici zkrátka překousnout.
Pokud to tam ale aspoň trochu znáte, je některá z objízdných tras pro bikera pochopitelně lepší volbou. Navíc na vaše konto přihodí i nějaké ty metry jak výškové, tak "dálkové".
Cílem je dostat se na Mezivodí, odkud začnete po cyklotrase souběžné s turistickou zelenou stoupat k rozcestí Lhotská. Typický horský "hrubozrnný" asfalt po čase přejde v hlinitokamenitou cestu, po níž si velmi pravděpodobně kolo i pár metrů zatlačíte.
Je zde několik velmi prudkých či kamenitých úseků, které jsou sjízdné jen s jistou dávkou štěstí. Velmi pravděpodobně vám totiž v některém prudším úseku kolo podklouzne nebo ztratíte rovnováhu a v takových chvílích se rozhodně vyplatí jít pár metrů pěšky a nasednout až v místě s příznivějším sklonem. Legendy sice praví, že existují lidé, kteří tento kopec bez problémů vyjeli, ale jako na potvoru byli vždy zrovna sami a nikdo je u toho neviděl. Život je pes.
Final Countdown
Ze Lhotské se spusťte přesně na opačnou stranu, než jste přijeli, tedy směrem na Podolánky, respektive na obec Čeladná. Cesta vám bude z kopce příjemně odsýpat, a to až na rozcestí Podolánky–škola. Zde uhněte doleva po trase kopírující turistickou žlutou a začněte stoupat na Martiňák.
Po chvíli se šotolina změní v hůře sjízdný terén a nakonec vás čeká výjezd po hrubé kamenité cestě. Technicky vzato ovšem nedojedete na Martiňák, ale pouze na půl kilometru vzdálené rozcestí Bařiny, kde uvidíte úzkou cestu z hrubého asfaltu/šotoliny. Ta se vine do zdánlivě mírného kopce, ale vzhledem k tomu, co už máte za sebou, se nedá říci, že by to byl zrovna odpočinkový úsek.
Pokud tedy máte nějaké osobní fígle proti tuhnutí nohou nebo jakýmkoliv dalším projevům únavy, právě teď na ně nastal ten správný čas. Zároveň si v těchto místech asi leckdo uvědomí, že na těch poudačkách o iso nápojích a energetických gelech asi něco i bude, protože v tuto chvíli se již bude hodit oboje ve víceméně libovolném množství a pořadí.
Po nějaké době potkáte odbočku, která vás bude zvát na Pustevny po turistické červené, jejímu vábení ale odolejte a jeďte dál. Po chvíli se začne cesta mírně svažovat a brzy narazíte na další odbočku vlevo, značenou jako trasa pro běžkaře, jejíž začátek vypadá jako vyšší prudký hliněný břeh s kamením.
Prakticky hned poté se trasa změní v úzký singletrack, který vás dovede až na Pustevny. V místě, kde se bude dělit do vidličky, se dejte vlevo, tedy více nahoru, a pak již jen jeďte pořád dál. Až vyjedete z úzké stezky na širší turistickou cestu, dejte se doleva a během krátké chvíle projedete mezi dávno nefunkčními skokanskými můstky, odkud je to již jen malý kousek na parkoviště jednoho z pustevenských hotelů.
Gratulujeme, z nejhoršího jste venku.
Závěrečné titulky
Možností, kam se spustit z Pusteven, je vcelku značné množství. Pokud sem ale dojedete v nějakou rozumnou odpolední dobu, určitě se nepouštějte dolů po tzv. Knížecí cestě. Jistý podnikavec tam totiž pronajímá koloběžky, na nichž mohou lidé jezdit dolů, což je pochopitelně lákadlo v prvé řadě pro ty "méně přemýšlivé", kteří absolutně nemají pojem o tom, co se může ve vysokých rychlostech stát na kole, natož pak na něčem, jako je koloběžka.
Jinými slovy: připravte se na to, že kličkování mezi takovýmito postiženci bude vyloženě za trest, nehledě na to, že se vám neustále budou plést před řídítky a mnozí si s vámi ještě rádi zazávodí. Prostě ideální způsob, jak si zkazit dojem z celého dne.
Nicméně například na Ráztoku se dá z Pusteven dojet i jinými trasami, ale to doporučujeme pouze v případě, že odtamtud budete mít odvoz. Pokud se budete chtít vrátit vlastními silami až do Frýdlantu, tak vás čeká ne zcela záživný závěr, z velké části po silnicích.
Nejlepší proto bude vrátit se zpátky na Martiňák, respektive Bařiny, a odtamtud zpátky na Podolánky. Na rozcestí Podolánky–škola se dejte doprava a příjemně se svažující asfaltkou dojeďte podél říčky Čeladenky až na Čeladnou; odtamtud je to do Frýdlantu nad Ostravicí již jen kousek.
Pokud by vám z jakéhokoliv důvodu nějaký ten kilometřík chyběl, tak si dejte ještě nějaké to kolečko ulicemi Frýdlantu, ať máte najetou celou stovku, a pak již bez prodlení doplňte ionty a živiny v některé z místních pivnic. Za dnešek si to rozhodně zasloužíte.
A kdyby to pro vás bylo přeci jen pořád málo, tak si to na druhý den dejte v opačném směru se závěrečným šestikilometrovým výjezdem na Col de Lysá hora.
PustevnyČlověk vlastně ani nemusí nijak zvlášť přehánět, aby mohl Pustevny označit za jakési beskydské Mísečky. Jinými slovy, více než o sportovní aktivity zde v minulosti vždy šlo v prvé řadě o to, být zde viděn, ideálně pak navíc ještě ve společnosti nějaké významné persony. V tomto ohledu jsou Pustevny ale vyloženě lokální záležitostí, a tak se do jedné z forbín Voskovce s Werichem po právu dostal onen známý "sešup z Míseček, když je fukéř". Škoda jen, že dřívější nonšalantní atmosféra tohoto místa je již nadobro pryč, takže zde dnes místo pánů velkoprůmyslníků ve vycházkových oblecích potkáváme podnikatele v teplácích z aktuální kolekce některé ze známých sportovních značek, aby zde předvedli svoje nové auto a odškrtli si sportovní výkon v podobě krátkého výletu ke známé soše Radegasta a sjezdu dolů na vypůjčené koloběžce. Velký význam ale mají Pustevny pro architekty, a to tedy již nejen ty místní. Stojí zde totiž několik staveb architekta Dušana Sama Jurkoviče z přelomu 19. a 20. století, jejichž sloh je nazýván selská secese. A je tak trochu malým zázrakem, že tam všechny stojí dodnes. Za minulého režimu totiž neměly příliš velkou podporu na potřebných místech. Přestože tedy jejich styl vychází z lidového stavitelství a byl doplněn i malbami Mikoláše Alše, tak se podle odpovědných aparátčíků neubíral jaksi "tím správným směrem". Namále ale měly Maměnka a Libušín, jak se tyto stavby jmenují, již mnohem dříve. Za války se v nich totiž usídlily Hitlerjugend a maďarská armáda, což bylo samo o sobě po únoru 1948 dostatečným důvodem k demolici, nemluvě o tom, že Hitlerovi mládežníci je dokázali za dobu svého působení zdevastovat s příkladnou germánskou precizností. Kvůli této masivní zchátralosti se tak o demolici začalo poprvé mluvit dokonce již v roce 1947. V tu dobu již téměř 80letý Jurkovič přijel svá díla bránit doslova vlastním tělem. Následné opravy ale nebyly dostatečné, a tak chátrání víceméně dále pokračovalo, takže je skoro zázrak, že strašák demolice vylezl opět až v 80. letech. |