Centrum města a pražský kostel mají stejný rukopis, stejné sloupy, stejné antické nádoby i chrámové lodě. Jejich autorem je Josip Plečnik, kterému tady, ve slovinské Lublani, přezdívají Jože. Zanechal po sobě nezaměnitelné stavby, budovy, které rozdělují - jedni jeho práci milují, druzí o ní hovoří jako o kýči.
Kdo však má rád ten nepřehlédnutelný antický chrám nad vinohradskými střechami, když se dívá z vyhlídky pražského hradu, vrchní část kostela Nejsvětějšího srdce Páně, bude se mu líbit i slovinská metropole. Město, které ve srovnání s Prahou působí jako mnohem menší a komornější, vám padne do oka, protože Plečnikových staveb je tady na každém kroku nepřeberně.
Národní knihovna
Stačí se ztratit, tak jako se to stalo mně, když jsem vystoupila z auta. Omylem jsem zabočila do jedné z ulic a najednou přede mnou stála ohromná budova z červených cihel, majestátní, důstojná, sem tam vykládaná neopracovanými kameny. Národní knihovna dokončená v roce 1941.
Oči přitahují především netypická okna, jsou špičatá a jejich hrot ční ven do ulice. Opatrně vstupuji dovnitř a padám do kolen. Vítá mě monumentální mohutné schodiště s peristylem a 32 antickými sloupy.
Nakouknu do šaten, tvoří je funkcionalistické skříňky, vplížím se do studijního sálu. Je rozlehlý jako ten náš v Klementinu. Plečnik neponechal nic náhodě, navrhl vše - od klik dveří až po nábytek a lustry (mimochodem také monumentální).
N
enápadný domek na předměstí
Ale popořádku. Když se Plečnik v roce 1921 vrátil z Prahy, kde působil jako univerzitní profesor, nikdo v Lublani ho moc neznal. A tak začal skromně, přestavbou svého domku, který koupil v lublaňské čtvrti Trnovo nedaleko centra.
Na první pohled jeho ateliér působí jako nenápadný dům, svou funkcionalistickou tvář však otevírá do zahrady, do zeleně, kde se bez ladu povalují úlomky antických sloupů, neopracovaných kamenů. Vypadá to tady jako na zahradě velmi zaměstnaného architekta.
Stejný pocit však návštěvník získá, když vstoupí dovnitř. Jako by Plečnik právě odešel. Na ohromném stole v pracovně, která má kruhový půdorys, leží tužky, pravítka, náčrtky, časopis s fotkou Tomáše Masaryka na obalu i psaní architektovi od prezidentovy dcery Alice. (Psával mu prý i sám Masaryk - a údajně v češtině).
Nízká polokulatá kachlová kamna, postel, důmyslný systém do zdí zabudovaných skříní, mohutné dřevěné zárubně a náboženské symboly, důkaz, že majitel domu byl silně věřící člověk. "Například kostely navrhoval zadarmo," říká naše průvodkyně Anna.
Tak tady trávil Plečnik většinu svého času, tak tady zřejmě kreslil ambiciózní změny Pražského hradu, honí se mi hlavou.
Ale pojďme dál. Z pokoje vedou dveře do koupelny, kde je na zdi připíchnutý ručně psaný vzkaz služce, jak zacházet s kamínky ("Netopit uhlím, ale dřevem," překládá nám do angličtiny jeho obsah naše průvodkyně).
G
eniální samotář
Plečnik byl prý samotář. Do domu si pustil jen blízké známé. Sedával s nimi v miniaturní pracovničce se třemi židlemi, obložené dřevem, s vysokými hnědými kachlovými kamny. Nesloužily jen k vytápění místnosti, díky kohoutku a zabudovanému ohřevu vody mohl architekt návštěvě připravit čaj.
Dveře v tomto domě měli také otevřené studenti, kteří se podíleli na mnoha jeho projektech. "Když v Lublani během války uzavřeli školy, studenti architektury se scházeli u něj doma," vysvětluje naše průvodkyně. Se svými žáky sedával v pracovně, on v mohutném křesle, oni na malých skromných židlích. Ze všech stran je obklopovaly zažloutlé a do roličky svinuté nákresy i modely Plečnikových staveb (nechybí zde ani pražské Hradčany).
A opět dřevem obložené stěny a skříně, za které by se dnes nemuseli stydět ani italští designéři.
Sestupujeme po točitých schodech a Anna otevírá úzká dvířka. Vedou do zimní zahrady s velkými prosklenými okny. Musíme se protáhnout skulinou, do které se jen tak tak vejdeme. "Nevím, proč byl vchod tak těsný, zřejmě aby si vždy pracovitý Plečnik rozmyslel, než vstoupí do místnosti určené pro zahálení," odhaduje Anna.
|
MŮŽE SE HODIT Plečnikovo muzeum Naleznete ho na Karunově ulici, číslo 4. Kdo byl Plečnik Slovinský architekt, který v letech 1911 až 1921 učil na pražské UMPRUM, což mu pomohlo k řadě zakázek v Praze. V univerzitní dráze pokračoval i v Lublani. V Praze je jeho práci možné vidět na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde stojí jeho kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Pracoval však také pro prezidenta Masaryka, který ho pověřil přestavbou Pražského hradu v duchu principů mladé republiky. Po sporech s některými architekty se Plečnik do Prahy po roce 1934 nikdy nevrátil. V Lublani podnikl rozsáhlou úpravu jádra města poničeného zemětřesením. |
Žádný přepych, velmi pěkný, avšak strohý a funkční styl nábytku i úzký vchod do zimní zahrady něco málo napovídají o Plečnikově povaze. Skromný muž, který se zamiloval do architektury. Byl jí posedlý, považoval ji za své poslání, za svoji jedinou milenku a společnici. Snad i kvůli tomu se nikdy neoženil, život zaslíbil své múze.
A také přestavbě Lublaně, do jejíž tváře se nesmazatelně vtiskl Plečnikův rukopis.
Se sloupy (převážně klasickými ionskými), vysokými obelisky, širokými schodišti nezapřou, kdo je jejich autorem. Procházíte ulicemi a vaše ruce jen automaticky vystřelují a ukazují na další a další věci: tak tohle musí být Plečnik a tohle bezpochyby také.
Nejplečnikovštější je však nábřeží. Zábradlí se sloupky, schodiště, úzké mosty, ani pouliční osvětlení nezapřou rukopis svého autora. Nejznámější dominantou je však Trojmostí: komplikovaná sestava tří mostů, uprostřed cesta pro auta, po bocích dvě další pro pěší.
Kousek odtud, ve stínu barokní katedrály, stojí další z jeho mistrovských prací - kolonáda s tržnicí. Pod hlubokými arkádami jako ze starověkého Říma nabízejí pouliční prodavači zeleninu a ovoce, typické dárky ze Slovinska.
Pak je tu také Žale, městský hřbitov na okraji Lublaně, s monumentálními hrobkami jako z jiných časů. Objevila jsem neobvyklý dům, za který by se nemuseli stydět ani ti nejvyhlášenější designéři a architekti, a neobvyklé město. Je tady vše stylové, tedy jinými slovy: Plečnikovo.
 Tržiště v Lublani |
 Jeden z mostů v Lublani, které navrhoval Josip Plečnik |
 Nejvíce se Plečnik podepsal na nábřeží Lublaně. Lemují ho zábradlí z nízkých sloupů, ale i vysoké sloupy jako ze starověkého Říma, přes řeku pak vede několik mostů. |
 Tento dům Josip Plečnik koupil a udělal z něj své království. Jeho rukopis se však pozná i zde, prosklenou zimní zahradu lemují sloupy, spousta se jich ledabyle "válí" i kolem domu, jako by si právě architekt odskočil do rozdělané práce. |
 Jeden z mnoha krásných mostů v Lublani |
 V domě architekta Josipa Plečnika v Lublani |
