Loučíme se s autobusem, teď Jeep a pak vlastní podrážky

Osmset kilometrů nejprve západním Himálajem, potom chvilku Hindůkušem a nakonec pár hodin v Karákórumu. To všechno autobusem, ve kterém jsme za dva dny strávili skoro 27 hodin. To se nezdá být nijak strašné. Je třeba ale zároveň uvést, že 25 hodin z toho trvala jízda po horských silnicích, na nichž nikde nebylo ani jednou souvislých 50 metrů bez zatáčky. Nakonec dojela celá skupina šťastně do Scardu, což je poslední setkání s civilizací, sprchou a čerstvou zeleninou.

Posledních padesát kilometrů bylo přitom třeba projet středně silnou písečnou bouří. Ta ostatně panuje i tady, ve Scardu ve výšce 2300m, ale už ne s takovou intenzitou. I tak, když jsme převažovali a přebalovali pytle a sudy, ve kterých sem náš materiál dorazil, chvílemi škrábal jemňoučký písek pod víčky každého.

Zatím není jisté, jestli k dalšímu postupu vyrazí celá skupina hned v pátek ráno, nebo jestli bude třeba jeden den ve Scardu počkat. Závisí to - podle styčného důstojníka - na tom, jak rychle dorazí nákladní auto, které veze ještě část nezbytného materiálu.

Například se ukázalo, že Soňa Vomáčková má právě na korbě náklaďáku všechny svoje osobní věci a ty teď ještě někde brázdí šibeniční vlásenky silnice zasekané do skal karákorumských údolí.

Děs, hrdinství, zájem a odevzdanost

Projet hory znamená v Pákistánu svěřit se do rukou místnímu řidiči. Ten náš vypadal úplně stejně jako všichni místní chlapi - oblečený v noční košili a černý knír - ale jako odznak něčeho extra měl černé sluneční brýle střižené podle vzoru pilotů  vietnamské války. A taky tak jel.

Styl jízdy je možné charakterizovat jednoduše: spěch bez rezervy. To znamenalo, že těch 27 hodin hnal ten dobrý nemluvný chlapík, jako by spěchal k umírajícímu otci a tak najížděl do zatáček s nohou na brzdě s vědomím, že oblouk bude nasazovat ještě pořád v rychlosti, která - nebržděná - by ho někde k závěru zátočiny nutně musela vymést mimo. A MIMO na Karákorun Highway má jediný možný konec - někde dole pod skalou teče řeka Indus.

Hned jakmile se už kousek za Islámábádem začala asfaltka vlnit, všichni Češi na palubě zpozorněli. Takhle se věru ve střední Evropě nejezdí. Vše je přitom pro naše oko okořeněné pákistánskou jízdou VLEVO. Takže několikrát se z jinak tichého prostoru cestujících ozvalo něčí polozoufalé: Tyvoléééé! To třeba, když před autobusem zastavil malý motorizovaný rikša, z konstrukce na zádi mu viseli dva kluci a my se blížili takovým tempem, že nebylo možné je dovnitř rikši nezažehlit.

Nakonec to Mr.vietnamský pilot vyřešil bleskovou kličkou. Ovšem i za cenu, že v protisměru právě přijížděl náklaďák...  Pak si všichni vzpomněli, že jsou horolezci a že mají před sebou hodně odvážný cíl a že tudíž musejí být velmi silní a pár hodin jsme tak sledovali počínání řidičovo s otevřeným hledím: Osude, jakýkoliv jsi, já se tě nebojím. A osud panečku uháněl!

Pak nastal další obrat v duševní obraně - zažívám to proto, abych to mohl po návratu vyprávět. Tato jízda je vlastně něco jako zážitek do sbírky. Taky to na pár hodin pomohlo.  S konečnou platností zavládla ale na palubě odevzdanost. Ačkoliv stále podle českých měřítek šlo o život, zdeptaní horolezci pospávali, fotili z okének, četli před očima poskakující řádky potrhaných českých magazínů. A tak nás i zastihlo Scardu. Za pár týdnů jedeme toutéž cestou zpět.

Atomovka, voli a zahnutá větev

Všeobecně lze důvody, proč ostatní státy světa udržují v Pákistánu svá diplomatická zastoupení, vypočítat na dvou prstech: Pákistánsců je 140 miliónů a mají atomovou bombu. Je sice povzbuzující, že jadernou pumu sice mají, ale nemají raketu nebo jiný prostředek, jak ji dopravit - nedejbůh - nad hlavu někoho jim nesympatického.
Vědomí přítomnosti jaderné technologie nejspíš u Evropana vzbudí dojem slušně rozvinuté civilizace. Ne úplně do posledníhi punktu se do takové představy ale vejde právě Pákistán.

Za dva dny jízdy nebylo ani jednou k vidění cokoliv jako průmysl, naopak vodní bůvoli táhnoucí zahnutou větev a orající tak na malých kamenitých políčkách byli k vyfocení mnohokrát.