Londýnské metro už není, co bývalo

Zeptejte se v horkém letním dni Londýňanů, co jim vadí na jejich městě. Nemálo jich řekne: Zastaralé metro, které je přecpané a nespolehlivé. Londýnská podzemní dráha je nejstarší na světě a nesporně patří mezi významné technické památky někdejšího centra impéria. Věk je na ní ovšem dost vidět, stůně stářím a přelidněním. V minulých letech se obrovská síť kolejí, výhybek a tunelů poněkud vymkla kontrole a londýnské úřady nedokázaly dostatečně rychle čelit jejímu postupnému úpadku.

Když v květnu 2000 Londýňané zvolili za svého starostu "rudého" Kena Livingstonea, slibovali si od něho hlavně zlepšení a zlevnění místní dopravy. Nyní se ukazuje, že jejich očekávání se hned tak nesplní. Livingstone doposud pouze vyhlásil a vyhrál válku proti holubům na Trafalgar Square, ale v bitvě o záchranu podzemní dráhy nepostoupil ani o centimetr.

Neduhů rychle přibývá

Nyní je na řadě vláda, která minulý týden prosadila svůj plán částečné privatizace metra. Pokud vše půjde podle plánu, do oprav metra budou v příštích třech letech investovány denně asi dva miliony liber (tedy přes sto milionů korun). Je nejvyšší čas. Defekty vzrostly v posledním roce o 36 procent, na některých linkách dokonce o 50 procent.

Nejvíce je postižena District Line, která patří k původním, částečně povrchovým linkám dráhy a slouží 600 tisícům pasažérů z obytných předměstí kolem Londýna k cestě do zaměstnání v centru. Na této lince také drasticky narostl počet zpoždění a cesta je často spojena se značnými zmatky, při nichž po nástupištích na přestupních stanicích zoufale pobíhají stovky lidí a snaží se zjistit, do jaké soupravy vlastně mají nastoupit.

Zvláště tím trpí turisté a ostatní návštěvníci metropole. Nemohou například pochopit, proč se na tabuli nad vlakem objeví informace, kterou vzápětí popře znuděný hlas personálu metra. V nedávných vedrech museli být pasažéři evakuováni přes koleje z vlaku, který zůstal vězet v tunelu, a někteří z nich skončili v nemocničním ošetření. Na některých nádražích se denně stává, že vchod do stanice je uzavřen, protože projíždějící vlaky již nemohou pohltit více lidí.

Brian Sewell, známý historik a kritik umění, napsal o svých zážitcích: "Snažil jsem se dostat do vlaku na District Line. První vlak byl tak plný, že se tam vešlo jen pár lidí. Přijel vlak další a vlna pasažérů mě vlekla až k samým kolejím a vtiskla mě do vlaku, kde pro mě zřejmě nebylo místo, nic, za co se přidržet, a jak se vlak rozjel, celá ta masa se unisono houpala, a jak vlak škytal a škubal sebou, každý závisel na podpoře těl kolem sebe, aby neupadl."

O osud metra vypukl boj

Vedení podzemní dráhy přiznává, že není snadné najít finance na zlepšení tohoto stavu. Od roku 1997, kdy Tony Blair se stal premiérem, je metro vlastněno a kontrolováno vládou. Ta se nyní rozhodla přizvat soukromé firmy, aby financovaly obnovení tratí i signalizace a účastnily se na provozu. Nebylo však snadné tento plán prosadit, je totiž kritizován širokou veřejností, která poukazuje na nedávná železniční neštěstí, jež byla způsobena rozdělením odpovědnosti za bezpečnost mezi soukromými majiteli kolejí a soukromými provozovateli vlakového spojení.

Britové mají zkrátka velmi špatné zkušenosti s privatizací železnic a často nepovažují za rozumné postupovat stejným způsobem v případě podzemní dráhy. Také Ken Livingstone, nový starosta Londýna, proti těmto plánům ostře vystupoval. Na pomoc si přizval Američana Boba Kileyho, který nedávno úspěšně zreorganizoval newyorské metro proslulé násilnostmi, špínou a nepřesností. Kiley byl původně povolán vládou Tonyho Blaira. Od počátku však nesouhlasil s plánem přizvat soukromé firmy, protože v tom viděl nebezpečí pro spolehlivé řízení provozu, a radil vládě změnit úmysly a postupovat jinak. Nakonec byl odvolán a postavil se na stranu starosty Livingstonea, který "bitvu o záchranu metra" dohnal až k Nejvyššímu soudu. Ten však podpořil vládu a částečnou privatizaci. Londýňané jsou ovšem přesvědčeni, že na výrazné zlepšení si ještě počkají hodně dlouho.