Naše výprava putovala přes Polsko, pak lodí do Švédska a dál na sever, za polární kruh do Norska na Lofoten. Protože nejsem literárně nadaný, vypomohu si občas Karlem Čapkem, povídkou Cesta na sever.
"... Neberme věcem, co jim po právu náleží: neříká se ty Lofoty,
nýbrž ten Lofoten, ačkoliv je to celá skupina ostrovů, nepočítajíc
ostrůvky, skaliska, výspy a jednotlivé balvany, kterých je tu v moři
rozseto se štědrostí nemalou; to víte, počítá-li se v Norsku
na sto padesát tisíc ostrovů a ostrůvků, musí to už být vidět..."
Z polského Swinoujscie vyplouváme směr sever. Na Lofoten jsme dorazili okolo půlnoci za pochmurného počasí, jako by nám ostrovy nechtěly odkrýt svoje tajemství. Ráno, pokud se to dá tak nazvat, začalo za zpěvu nepřeberného ptactva velkolepé divadlo neskutečných barev. Bylo bezvětří a klidná hladina umocňovala v odrazech od hladiny okolní krásu.
Polsko Swinoujscie. Vyplouváme směr sever.
Lofoty, čtyři hodiny ráno
Říká se, že ten, kdo navštíví Norsko za špatného počasí, už se nikdy nevrátí. V našem případě tedy Lofoten chtěl, abychom zůstali, protože počasí nikdy nezklamalo.
První výlet po ostrovech směřoval na sever na Vesterålen. Všechny ostrovy propojují mosty nebo tunely, takže se po nich dostanete z jihu na sever, z východu na západ. Silnice nejsou na naše poměry široké, ale rozhodně kvalitní.
Krása, kam dohlédneš
Během cesty jsme nevěděli, kam se dříve dívat, vpravo nebo vlevo.
Za každou zatáčkou nebo kopečkem se objevovaly nové a nové obrazy s neskutečnou zelenou barvou přírody a tyrkysovou modří moře. Jednou je pobřeží kamenité, hned za další zatáčkou písčité. Fotoaparáty cvakají, ale tu krásu ne a ne zcela zachytit.
Protější ostrov Langoya v dopoledním slunci
Jsme na ostrově Andøya, který je méně hornatý. Hory jsou méně strmé a v místech, která nejsou chráněna proti větru, jsou bez stromů. Zeleň okolo evokuje bohatou zelenou pastvu pro dobytek, ale je to klam. Všude jsou nám neznámé mechy, lišejníky, trsy neznámých trav a zelených kapradin. Obdělávané louky se rozprostírají jen na malých políčkách při pobřeží.
Zastavujeme na odpočinek v malém, skalami obklopeném zálivu s bělostným pískem. Chceme se vrhnout do moře, ale studený vítr nám jasně říká, kde jsme a kdo tu vládne. Pokračujeme dál na sever do obce Stave, kde na písčité pláži plánujeme, kam dál. Dále na severu už je jenom vojenská letecká základna v Andenes.
"... A najde hladkou zátoku, kde se vykoupe a sluní na osmašedesáté
rovnoběžce, a pak silně promodralý tvrdí, že to byla báječná koupel;
a místní obyvatelstvo mu nabídne svou chatu, kde se poutník
drkotaje zuby ustrojí mezi rybářskými sítěmi. A objeví skleník, ve
kterém kvetou pnoucí růže a dozrávají rajská jablíčka, a potom pluje
ze Svolvaeru dál, třeba do Brettesnes..."
Čas měří jen hodinky, nikoli slunce
Měníme směr na jih přes ostrovy k silnici E10 a podél ní se snažíme najít vhodné místo k přenocování. To, že se blíží čas večera, nám říkají jen hodinky, ne slunce, které běhá podél obzoru a dělá zmatek v orientaci v určení světových stran a času.
Vjíždíme do nejdelšího tunelu na ostrovech, kde se po jeho pravé straně rozkládá největší národní park na Lofotenu – Møysalen. Při troše štěstí potkáte v tomto parku losa evropského. Pohyb v národních parcích v Norsku není nikterak omezený a je tady možné přespat pod stanem v přírodě. Nocujeme u velkého zálivu s miniaturním ostrůvkem.
Malý ostrůvek. Naproti přes záliv se vypínají hory dosahující výšky 1 145 metrů.
Naproti přes záliv se vypínají hory až do výšky 1 145 metrů. Tady se ukrývá jeden z osmi ledovců na Lofotenu – Blaskavlen. Je dlouhý 1 600 m a široký 800 m.
Během dne pokračujeme na jih, kde se naší základnou stává město Svolvear. Zde zastavuje nejvíce turistických výprav, ať už na nákupy nebo kvůli plavbě do Trollfjordu. Potkáváme tu český autobus a při chůzi nasloucháme, zda neuslyšíme češtinu. Mnozí návštěvníci Svolvearu odsud využívají přímé spojení trajektem do Bodø.
"... Nebo může pocestný, zatímco loď vykládá mouku pro Lofoten,
vystoupit na břeh a jít třeba z Kabelvagu pěšky do Svolvaeru; i
objeví za skalnatou, holou obrubou moře alpsky zelený kraj s
pastvinami, s hojností osik i olší; a u každého dřevěného domku
zahrádku, kde slavně a skoro freneticky kvete oměj a ostrožka, a v
každém okénku šarlatové pelargónie a velkokvěté, temně rudé
begónie, – jaká slavnost květů tady nad polárním kruhem!..."
Nulová kriminalita
Ten, kdo si myslí, že na Lofotenu není co dělat, je na omylu. Lofoten je ideální pro rodinné putování, cykloturistiku, rybaření nebo odvážné horolezce. Na Lofoten se během léta sjíždějí norští důchodci v pronajatých karavanech užít si sluníčka a klidu. Jedinou špatnou informací pro české turisty je ta, že Norsko je pro našince drahé. Na druhé straně si můžete být jist nulovou kriminalitou.
Doplníme své zásoby a palivo pro auto. Rozhodneme se, že pojedeme směrem na jih. Odbočíme z E10, někde zaparkujeme a půjdeme zdolat nějaký ten místní vrchol. Kdo si myslí, že vrchol 600 nebo 1 200 metrů není nic moc zapomíná, že vše zde začíná na 0 metrů od moře. Takže celkové převýšení může být větší než ve Vysokých Tatrách.
Městečko Svolvaer
Za pohořím se nachází jeden z osmi ledovců na Lofotech.
Vzhůru do hor
Po 50 kilometrech nalézáme vhodné místo jak k parkování, tak pro stany. Nezdržujeme se, balíme jen pár důležitých věcí, vodu, fotoaparáty a vycházíme vstříc neznámým horám.
Lofoty ve fotogalerii  |
Po několika metrech začíná prudké stoupání. Všude velké kamení, vpravo a vlevo teče voda, před námi neproniknutelné křoví. Nadáváme, kam jsme to vlezli a někdo se nám směje. Pak toho posměváčka nalézáme, je to ovce s jehnětem.
Konečně vylézáme z mlází do mírného stoupání na velkou louku. Není to louka, ale kameny pokryté peřinou z lišejníků a mechů, velice nebezpečný terén na vyvrtnutí kotníku.
Zjišťujeme, že bezpečné cesty jsou pěšinky vyšlapané ovcemi, ale ty ne vždy vedou nahoru. Tak se občas musíme vracet. Vegetace se pomalu mění, mírně klesáme do údolí a před námi se objevuje horské pleso.
Okamžitě jdeme k němu, abychom ochutnali čistou vodu. Je neskutečně čirá, nedokážeme odhadnout hloubku, jen vidíme na dně obrovské balvany, které se někdy pradávno skutálely z nedalekého svahu. Za malým převýšením nalézáme druhé pleso, menší a úplně jiné. Dno není kamenité a pokrývá ho bahno. S překvapením pozorujeme několik poměrně velkých ryb. Je nám záhadou, jak se sem dostaly.
Pokračujeme směrem nahoru, ale je nám jasné, že vrcholu nedosáhneme, vybrali jsme si špatnou trasu, ale to nevadí.
Stoupání se zase mírní a tušíme, že se před námi objeví další horské pleso. A znovu překvapení, nejen velikostí plesa, ale proměnou přírody. Žádné stromy kolem, pár desítek metrů nahoru a taková změna v přírodě. Z okolních skal slyšíme padat do jezera kamení, příroda stále pracuje. Stoupáme dál a vůbec nemáme strach, že by se setmělo.
Pro jistotu si přiloženým kamenem udobřujeme vyrušené trolly a jdeme dál.
Kouzla přírody
Překonáváme poslední prudký svah, sem tam pokrytý sněhem. Dosahujeme našeho vrcholu nevrcholu, dál vzhůru nemůžeme, je to pro nás neschůdné. Ale žádný další krok bychom stejně neudělali, protože stojíme jako přikovaní v úžasu nad okolní krajinou.
Příroda, aby nás odměnila za naši námahu, pod námi totiž začala čarovat drobné, pomalu plující obláčky. Později doma jsme zjistili, že vrchol, na který jsme nedošli, se jmenoval Middags a měřil 707 metrů.
Odpočíváme a pozorujeme přírodní divadlo, které se mění v čase. Díváme se na hodinky a nevěříme, že je právě deset večer. Balíme a pomalu sestupujeme s kopce dolů do nedalekého přístavu pozorovat půlnoční slunce.
Jdeme cestou po úbočí skal, přes malý lesík zakrslých bříz tvarovaných severními větry. V lesíku málem bloudíme a musíme neustále dávat pozor, kam šlápneme. Každý dvacátý krok se noha propadne mezi kameny. Bylo by hodně nepříjemné, kdyby se někomu něco stalo.
Poslední prudký sestup a jsme dole. Vcházíme na silnici a jdeme směrem k malému přístavu. Na kamenitou hráz chránící přístav docházíme právě včas, je zrovna půlnoc. Nemůžeme uvěřit, že půlnoční slunce není na západě, ale někde na severu. Mají v tom tady zmatek. Po půlnoci jde pouhým okem pozorovat, že půlnoční slunce začíná znovu stoupat. Jdeme spát.
Půlnoční slunce na Lofotech
Ráno se probouzíme a pohled na oblohu nás nenadchne. Nízká oblačnost je všude kolem, ale nevypadá to na déšť. Balíme a vyjíždíme dál směrem na jih, abychom se napojili na silnici E10. Jedeme vedlejší silnicí, kde občas přejíždíme elektrické ohradníky pro ovce. Počasí se umoudřilo, ale dělá pro nás různé efektní kousky s oblačností.
Vracíme se do Svolvearu a cestou zastavujeme u lofotenské katedrály, dřevěného kostela v novogotickém slohu pro asi 1 200 věřících. Chrám pochází z roku 1898 a vystřídal již několikátou stavbu na tomto místě, úplně první svatostánek tady stál už v roce 1114.
Po příjezdu do Svolvearu jsme doplnili zásoby, hlavně čerstvý chléb. Venku je krásných 25°C a v přístavu nás láká tříhodinová projížďka lodí M/S Orca do Trollfjordu. Nakonec nás ale odrazuje vysoká cena 400 norských korun za osobu.
Trollfjord je dva kilometry dlouhý fjord mezi souostrovím Lofoten a Vesterålen. Je známý svým úzkým vchodem, širokým jen 100 metrů, a strmými horami dosahujícími výšky 600 až 1 100 metrů, padajícími kolmo do moře. Název je odvozený od Trolla, postavy ze severské mytologie.
Co nejdál na jih
Jedeme znovu na jih. Cíl není daný, jedeme tak daleko, kam tento den dospějeme. Cestou nám oblaka chtějí ukrýt vrcholky hor.
"... A jindy zase pluje po nebi bílý obláček, zachytí se o štít hory a nemůže dál; chtěl by se uvolnit, brání se, ale asi se nějak natrhl či co; začne plihnout a splaskovat a pomalu klesá, lehne si na hory jako těžká duchna, stéká po nich, podoben husté kaši nebo smetaně, a pak se bídně, chabě a bezmocně
rozplyne v mlhové cáry. Tak to chodí, když se nedá pozor na temena hor..."
Hra zrcadel
Po celém Norsku můžete najít na nečekaných místech různá umělecká díla. Jedno jsme tak viděli na silnici E10, těsně před mostem na ostrov Vestvågøy. Tento artefakt jsme nazvali "kouzelná zrcadla". Je to vlastně trojúhelník ze zakřivených zrcadel, skrze něž se okolní krajina zajímavě lomí.
Po celém Norsku můžete najít na nečekaných místech různá umělecká díla. Kouzelná zrcadla jsme objevili před mostem na ostrov Vestvagoy.
V domě vikingského náčelníka
Na ostrově Vestvågøy u hlavní cesty najdete několik muzeí. Jedno hodně známé stojí v obci Borg. Muzeum zahrnuje kompletní rekonstrukci 83 metrů dlouhého domu vikingského náčelníka, největšího na území Norska. Mají tu kovářské výhně, dvě lodě a loděnice. V místě nadále probíhají vykopávky z doby před 2 000 lety.
Když na parkovišti vyskočíme z auta, během vteřiny jsme zpátky uvnitř. Venku fouká neskutečně studený vítr, nejstudenější za celý pobyt v Norsku. Oblékáme si vše, co máme po ruce a z okna pozorujeme místní, chodící jen v tričku.
U muzea potkáváme koně severského neboli severského pony, který málem vyhynul. Je nejmenší ze tří norských národních plemen koní. Lyngshest sloužil jako pracovní kůň na malých farmách v severním Norsku. Tito koně byli zřídka drženi v uzavřených prostorách nebo ve stájích, museli si hledat vlastní potravu ve volné přírodě.
Pokračujeme dál na jih až k našemu nejjižnějšímu bodu cesty, k vesnici Ballstad, známou už tisíc let místním rybolovem.
Dům Vikingského náčelníka
Poklidná vesnička Ballstad
"... Co se lidí týče, nemohou se asi uživit ze skal, a proto se živí ze
shromáždění vod, které Bůh nazval mořem; i loví flundry, lososy,
mořské pstruhy a hlavně tresky. Ať se takové místo jmenuje Balstad,
Leknes, Stamsund, Henningsvaer, nebo Kabelvĺg, všude je dřevěný
přístav na jehlách, kde s horlivým rachocením jeřábu vykládáme
plodiny jihu, jako zelí, mouku, cement a červené cihly; a zato
nakládáme bečky s treskami, sudy s treskami, bedny s treskami
nebo sta otepí sušených tresek; jsou jen svázány provázkem jako
klestí a vypadají jako otýpky nějaké suché, zkřivlé a suše praskající
kůry; toliko pronikavý zápach naznačuje, že to je něco k jídlu..."
Z Ballstadu do Svolvearu jsme cestovali mimo E10 vedlejší cestou podél pobřeží, kde jsme hledali vhodné místo pro postavení stanu. A podařilo se, našli jsme příjemný plácek. Nad námi tyčící se hora nám dělala noční stín a chránila nás před větrem.
Ráno nás čekal další sluneční den a cesta zpátky na Svolvear. Tady jsme opět doplnili zásoby a palivo. Na trajektovém terminálu jsme se podívali na časy vyplutí a ceny lístků trajektů do Bodø. Shodli jsme se, že Norsko je pěkná země a není proč pospíchat do Bodø, ale že si to objedeme přes Narvik. To je ale už jiná část našeho putovaní Norskem.
Může se hodit
|
