Než se stresovat na letišti, to si radši vychutnám cestu vlakem, píše Dan Kieran. (ilustrační snímek)

Než se stresovat na letišti, to si radši vychutnám cestu vlakem, píše Dan Kieran. (ilustrační snímek) | foto: Tomáš Hájek, MAFRA

UKÁZKA: Líný cestovatel Dan Kieran by do letadla jen tak nesedl

  • 16
Cestuj pomalu. Tak zní heslo britského novináře Dana Kierana, který si získal pověst jediného píšícího cestovatele, jenž nikam nespěchá. Před rychlostí a masovostí dává přednost tempu, které mu umožní lépe poznat a pochopit místa, kudy projíždí. Z jeho knihy Líný cestovatel přinášíme ukázku.

Podobně jako miliony lidí z Velké Británie, kteří každým rokem cestují do Evropy, čímž samozřejmě myslím její pevninskou část, jsem mířil na španělské pobřeží Středozemního moře. Na rozdíl od těchto milionů turistů jsem ale do Marbelly cestoval nočním rychlíkem.

E-kniha Líný cestovatel

Knihu Dana Kierana, která vás naučí vychutnat si cestování, koupíte na knihy.idnes.cz za 199 Kč.

Je jasné, že do některých částí světa se musí létat, ale osmdesát procent Britů vyrážejících na cesty míří do kontinentální části Evropy. Nedokážu pochopit, proč tolik z nich poskakuje mezi letišti. Letadla jsou bezpochyby úžasné stroje, ale bohužel se mi zdá, že po nástupu nízkonákladových leteckých společností a v důsledku stále se rozšiřující nabídky prázdninových balíčků se z cestování stává nepříjemný zážitek, útrapa, kterou je třeba s brbláním přestát.

Čímž se dostáváme k nepříjemné pravdě o moderní dovolené. Je zvláštním paradoxem, že v době, kdy máme k dispozici takové množství rychlých a pohodlných dopravních prostředků, už vlastně skoro vůbec necestujeme – pouze se snažíme co nejrychleji dostat do cíle.

Na londýnském nádraží Victoria jsem něco málo nakoupil a nasedl do černého taxíku, kterým jsem se potřeboval dostat na nádraží St Pancras, z něhož vyjíždí vlak Eurostar. Měl jsem rezervovanou jízdenku do lůžkového vozu nočního rychlíku z Paříže do Madridu, odkud jsem měl další den ráno pokračovat místním spojem do Marbelly. V taxíku se mě zmocnila trochu potměšilá radost. Připadal jsem si jako školák, jenž tráví krásný den u řeky místo ve školních škamnách. Lidé, kteří si zvolili cestu vzduchem, už mezitím čekali v uměle osvětlených čekárnách plných kýčovitých barů a obchůdků nabízejících laciný a především dočasný únik před všudypřítomnou nudou. Dobrovolně se vzdali cestování a proměnili se v zavazadla, z kterých nejdřív v čekárně pečlivě vytřepou všechny peníze a poté je zváží a vmáčknou do titěrných sedadel ve stísněných letadlech.

Mezitím se budou muset smířit s důkladnou prohlídkou – budou u nich hledat pušky, revolvery a nože, a matky s malými dětmi budou muset před zraky přísně dohlížejícího člena bezpečnostní služby ucucávat z láhve s odsátým mateřským mlékem, aby dokázaly, že neobsahuje třeba nitroglycerin.

Je pravda, že mnoha lidem takový přesun z místa na místo vyhovuje a možná se jim dokonce líbí. Nevadí jim čekání na zpožděná letadla, bezpečnostní prohlídky ani šílenství, jež obvykle propuká během boje o místa v letadle – v případě, že se nechávají přepravovat nízkonákladovou společností. Dokážou se smířit s omezením pohybu a stále stejnými filmy promítanými na směšně malé obrazovce. Spokojeně vystoupí z letadla a nechají se odvézt do dalšího. Současný svět ovládají nadnárodní firmy zplošťující individuální pohled na svět, místo něhož nám nabízejí kýčovitý barvotiskový plakát. Pokud se tedy vydáte ze svého západního domova do obřího nákupního centra známého také jako letiště, kde nasednete do letadla, v němž zhlédnete svůj oblíbený západní film, a necháte se odvézt na další letiště, z něhož pokračujete taxíkem do hotelu – který vám vybrali zejména proto, že nabízí západní jídlo a západní styl zábavy –, bezesporu se přesunete z bodu A do bodu B. Pouze je otázka, zda to má nějaký smysl.

Na nádraží St Pancras jsem prošel bezpečnostní kontrolou a za dvacet pět minut seděl ve vlaku a uháněl směrem k Paříži. Ve vlaku Eurostar se mě pokaždé zmocní radost z cestování. Začínám si užívat romantiku a dobrodružství. Dlouhá léta jsem žil v Londýně a možnost cest dálkovými vlaky mě vždycky nesmírně lákala. Teprve teď si ale uvědomuju, že právě v hlavním městě jsem si – naprosto nečekaným způsobem – vypěstoval vášeň pro pomalé, nebo chcete-li líné cestování...

Když ve voze vlaku Eurostar slyším francouzštinu, úplně se rozplývám blahem – vím, že se začínám aklimatizovat na nové prostředí, zvykám si na novou zemi. Pokud si dopřejete dost času, totéž zažijete i při pohledu na krajinu. Při pomalém cestování se vám Kent a severní Francie znovu spojí v jeden celek, čímž se vlastně zcela přirozeně vrátíte do minulosti, kdy obě části Evropy spojoval most – pevninská šíje –, po němž před tisíci lety putovali naši dávní předci. To, že jste v Anglii nebo ve Francii, poznáte jen podle typu sloupů elektrického vedení a podle aut projíždějících na opačné straně silnice. Pomalé cestování velmi účinně rozrušuje jinak pevné předivo národní identity. Stačí dopřát si trochu času a najednou je vám jasné, že hranice mezi národy jsou jen čáry na papíře, výsledek přechodného územního členění.

Pokud do města přijede vlakem, vnímáte ho zcela odlišně, než když se do něj přiřítíte letadlem, jež vás vyplivne kdesi na okraji, odkud musíte pokračovat – často v noci – přeplněným autobusem nebo metrem. Jestliže v Paříži vystoupíte na Gare du Nord, od prvního okamžiku město vnímáte velmi podobně jako jeho obyvatelé. Začínáte žít jejich rytmem, setkáváte se se stejnými problémy. Příjezd přes vlakové nádraží je možná o něco obtížnější, ale poskytuje daleko více vzrušení a rozhodně se není čeho bát. Daleko snadněji splynete s okolím a lidmi – na rozdíl od letiště, kde se ztratíte v davu. Na vlakovém nádraží vše začíná od začátku: musíte se ptát, kdo jste a proč jste přijeli, což je velmi užitečné a navíc příjemné.

Srovnejme si to s cestou letadlem – kontrast snad ani nemůže být výraznější. Sotva dosednete na letiště Charlese de Gaulla, okamžitě se stáváte turistou, na něhož tu čeká záplava reklam, všemožných brožur a mimořádně výhodných nabídek – komerce, které se prostě nevyhnete. Ale to není to nejhorší. Problém je v tom, že než se nadějete, začnete myslet jako turista. Ještě jste ani neopustili letadlo, a už se z vás stává součást ekonomických statistik, dojná kráva podporující místní turistický ruch, za což dostanete výměnou trochu zážitků a pár nablýskaných cetek vymyšlených tak, aby zaujaly co nejširší spektrum lidí.

Já jsem z nádraží vyšel spolu s místními lidmi a vmísil se mezi Pařížany dojíždějící na druhý břeh Seiny za prací. Během jízdy metrem jsem zahlédl zadní stranu katedrály Notre-Dame a po chvíli vystoupil na Slavkovském nádraží, které právě zalévaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Ze Slavkovského nádraží vyjíždí každý večer o tři čtvrtě na osm lůžkový vlak Ellipsos Trainhotel mířící do Madridu. Přibližně čtrnáct a půl tisíce kilometrů zvládne za nějakých třináct hodin a zpáteční jízdenka stojí sto liber. Pokud máte dost peněz a potrpíte si na pohodlí, za sedm set liber můžete mít luxusní dvoulůžkové kupé Grand Class s vlastní supermoderní sprchou. V ceně jízdenky je večeře v jídelním voze, při níž můžete vypít vína, co hrdlo ráčí – pokud možno ne víc, než snesete –, a další den ráno dostanete, rovněž zdarma, teplou snídani.