Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Lidé z bažin

  11:36aktualizováno  11:36
- Z nebe padají tlusté provazce deště. Průvodce se rozmáchle odráží dlouhým bidlem a zručně vede kánoi po řece,jejíž voda má barvu bramborové kaše. Zbylí veslaři mlčí, jen jejich temné oči občas kradmo zavadí o podivné cizince. Zato zelené hradby všude kolem vibrují tisíci pestrými zvuky. Plavíme se po řece Aswetsž v jižní části Irianu Džaja, indonéské poloviny ostrova Nová Guinea. Krajem národa Asmatů, plným zrádných bažin a nejhůře proniknutelných deštných pralesů na zeměkouli, kde vše požírají houby a bakterie, termiti a pijavice. »Dávejte si pozor,někteří Asmati stále nenávidí úřady.
Nezapomeňte, že ještě před pár lety si pochutnávali na lidském mase,« vybavilo se mi varování mladého policisty, který nám vydával povolení k návštěvě vesnice Džepem. Snad nás chtěl jenom trochu postrašit... Břehy lemuje bezedná změť mangrovníků. Nad ní se klene husté větvoví, sevřené šiky banyánů se svými nadzemními kořeny proplétají s palmami, divokými chlebovníky a spoustou lián, takže si cestovatel místy připadá jako v šeru historické katedrály. Níž pak převládá jediný živel: bahno. Moře neproniknutelného a odporného bahna, pach zatuchliny, země a zahnívajícího dřeva, v němž na stovkách kilometrů nenajdete jediný kámen. Včerejší den jsme strávili v katolické misii křižovníků, přímo v centru Agatsu, hlavního »města« Asmatů, jež je kvůli vysokým přílivovým vlnám celé zbudováno na dřevěných kůlech. Misionáři sem přišli až v roce 1953, ve stejnou dobu, kdy se tu usazovali i nizozemští úředníci, zakladatelé ospalého městečka. »Tohle je hodně tvrdá země,« říká otec Frank, jeden z bratrů křižovníků, a přihýbá si ze šálku kávy. »Asmati tady žili donedávna jako v pravěku. Jen s luky a šípy, rákosovými sítěmi, dýkami z lidských stehenních kostí a nepřeberným množstvím duchů. Dny, po které tady stál čas, však už skončily,« vypráví kněz s temně hnědou vrásčitou tváří, poznamenanou dvěma desetiletími zdejšího pobytu. Při hovoru často sjede pohledem na stěnu, kde visí soška Krista ozdobená čelenkou z rajčích per. »Nemají to jednoduché. Prakticky během jediné generace se přehoupli rovnýma nohama z hlubin doby kamenné do století atomu, neměli čas se ani pořádně nadechnout. Formálně je sice řada domorodců, alespoň v okolí Agatsu, stále více ochotna přijmout školy, nemocnice a nové pořádky,« pokračuje, otec Frank »avšak vnitřní promě-na přírodních lidí nedospěla příliš hluboko. Sice ustaly divoké kmenové války,domorodci zanechali kanibalismu a lovu lebek a většina z nich se hlásí k vyznavačům Krista, často však jen kvůli víře, že když budou pravidelně usedat v kostele, vyhnou se jim nemoci,« nedělá si iluze. »Můžeme si namáhat mysl sebevíc«, říká, »ale nikdy nebudeme vnímat svět jako Asmati.« Tropický lijavec ustal stejně rychle,jako se objevil, a odkudsi se hned vynořila neodbytná mračna moskytů a další havěti. Vražedné slunce znovu nemilosrdně pálí. Mouchy a kobaltově modří motýli se brzy opíjejí naším potem. Rytmické údery vesel vyděsily hejno bílých kakadu a shluk žlutých kolibříků. Ztěžka se vlekoucí osamělý zoborožec, jehož křídla znějí jako běžci oddechující po dlouhé trati, se snáší mezi malé vodní ptáky. Vodou unášené trávy a kapradí zmírňují oblouky zatáček. Znenadání jeden z veslařů spustil zvláštní monotónní píseň a zbylá trojice se přidala. Několik krátkých veršů, vykřikovaných do rytmu pádlování, přerušují vysoké táhlé tóny. »Je to vyprávění o tom, jak ženy truchlí za muži, kteří zemřeli v bitvě,o zavražděných otcích a bratrech,« vysvětluje průvodce Alex. Při pohledu na nepoddajnou divokost, jež se při zpěvu zjevila v záhadných tvářích někdejších lovců lebek, až zamrazí. »Kdo ví, možná ještě mají v paměti, jak chutná lidské maso,« šeptá spolucestující Dalibor. Domorodci začínají být neklidní. »Blíží se příliv, budeme muset přistát,« ucedil Alex. Příliv a odliv blízkého moře má na rytmus zdejšího života značný vliv. Krajina je zde totiž tak plochá, že přílivové vlny se projeví až sto kilometrů od pobřeží. »Ženou se do vnitrozemí dvakrát za den a pokoušet se proti jejich obrovskému tlaku pádlovat je holá pošetilost. Dokonce jízda motorovými čluny musí být synchronizována s přílivem a odlivem,« tvrdí Alex. Po chvíli míjíme krokodýlí pasti připevněné k plovákům, známky toho, že vesnice je už blízko. A pak je slyšet zvláštní zvuky: po řece se nese rytmické bum bum bum provázené skandovaným zpěvem. Neodbytné dunění stále sílí. Za poslední zatáčkou se z černočerného pobřežního bahna vynoří chomáč chatrčí stojících na kůlech, vesnice Džepem. Cíl klopotného trmácení. Celému prostranství vévodí gigantické džaju, »dům lidí«, centrum veškerého života vesnice. A nedávno lapený papoušek kakadu s přistřiženými křídly,vykřikující své neštěstí z doškové střechy. S výjimkou několika dětí se k nám kupodivu nikdo nehrne. Muži mají důležitější práci: již druhý den mohutně slaví džaju pokmbu, obřad zasvěcení nového »domu lidí«. A nezdá se, že by to chtěli hned tak zabalit duchové musí dostat, co žádají. Proti očekávání nejsou nikde vidět produkty vyhlášeného asmatského řezbářství, za něž dnes sběratelé platí tisíce dolarů. Atmosféra v »domě lidí« houstne. Poslední paprsky odpoledního světla dopadají zešikma na těsný kruh sedících mužů, zběsile bušících do prastarých bubnů, vyhlazených do rovna za léta užívání. Začouzený vzduch vyplňují truchlivé písně. Začínají pomalu, jejich tempo se stupňuje a končí frenetickým bubnováním. Poté se muži zvedají ze země a dávají se do tance, při němž se rytmicky pohupují v kolenou. Pižmová vůně jejich zpocených těl se mísí se závějemi prachu. »Vyjadřují příběh ducha mrtvého bojovníka: příslušník kmene je nalezen na břehu mrtev,rodina přinese jeho tělo do vesnice, kde ho pak jeho nejbližší snědí a vzápětí se ho vydají pomstít,« šeptá Alex. Během imitace bitvy jekot vycházející jakoby z hloubi věků náhle zesílí. Válečníci v extázi s očima obkrouženýma bělobou, obličeji pomalovanými rumělkou či jasnou žlutí a chřípím protnutým zakřivenými lasturami nebo psími zuby stavějí na odiv svoji sílu a mužnost. Jde z nich strach. Kromě hadrových šortek, které mají překryté suknicí z ratanu, se scéna zřejmě ničím neliší od dob,kdy byli Asmati krvavými lovci lebek. Přístup žen je přísně zapovězen. Křesťanství sice mnohé zvyky změnilo, duchové a muži však zůstávají zdrženliví. V dobách lovů lebek byl nejdůležitější potravou na slavnosti mozek obětí smíchaný s tučnými larvami, které se vylíhnou ve speciálně k tomuto účelu poražených kmenech ságové palmy. Dnes musí stačit larvy samotné. Moučka, amos, pracně získaná roztlučením dřeně ságové palmy, je hlavní potravou Asmatů. Třebaže Evropanům chutná, jako by člověk žvýkal kus drsné, vláknité tapety, domorodci by se jí nikdy nevzdali, podobně jako Francouzi své bagety či Javánci rýže. Musí se však obejít bez něčeho pro ně možná ještě cennějšího: rituálního lovu lebek, který byl středobodem jejich kultury. Jeho zákaz postihl životní cyklus Asmatů opravdu hluboce. Dnes, po desetiletích vlivu misionářů a vládních úředníků, se jejich kultura pozvolna proměňuje a tito válečníci z bažin jsou stále naléhavěji nuceni hledat si novou identitu. »Mladí jsou čím dál tím víc posedlí po věcech z města. Půjde-li to tak dál, za pár let už nikdo nebude znát opravdové Asmaty,« říká smutně Alex.

Během svých slavností se jinak drsní domordci dokážou radovat jako malé děti.

Mapka

Několik století starou mumii slavného náčelníka lze spatřit za drobný "bakšiš".

Místní kmeny mají jednu zásadu: jíst se dá naprosto vše. I to, co se vyloví z bahnitých říček.

Autor:




Nejčtenější

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Další z rubriky

Karaoke z Islandu
Přijeďte a zlomíte si jazyk. Nejtěžší karaoke píseň má přilákat turisty

Že je váš rodný jazyk komplikovaný a turisté vás nedokážou ve vaší řeči ani pozdravit? Udělejte z toho výhodu. Originální karaoke písnička s komplikovanými...  celý článek

Pokuta za porušení zákazu kouření na thajských plážích může dosáhnout až 100...
Za cigaretu u moře pokuta 60 tisíc. Thajsko zakazuje kouření na plážích

Jedna z nejpopulárnějších turistických destinací zavádí od 1. listopadu zákaz kouření na vybraných plážích. Thajský turistický úřad k zákazu přistoupil poté,...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.