Život na Nigeru je barevný. Břehy jsou červené, lidé černí a Muhammad má křiklavé zelenožluté šortky se jménem basketbalové hvězdy Michaela Jordana. Ale když se ho na Jordana zeptáte, říká, že to jméno slyší poprvé v životě. Nemá ponětí, kdo to je. Zapomeňte na svět internetu, mobilů, e-mailů a 21. století. Na břehu řeky Niger se žije jako před staletími. Třeba zrovna takový Muhammad. Pádluje tak, že by z toho každý vodák dostal husí kůži. Jeho pádlo nemá dřík, a tak jej přehazuje ze strany na stranu. Chvíli pádluje vlevo, chvíli vpravo. Na Lužnici by se nad ním ošklíbali. Ale Muhammad takhle pluje skoro každý den. Niger jej živí. Jako živil jeho předky.
Třetí největší řeka Afriky je pro lidi na březích stále lovištěm, pračkou, polem, silnicí i koupelnou. Na kameni u břehu sedí nahatý muž a drbe se palmovým mýdlem. Až bude hotov, hupsne do Nigeru. Jiný muž nemyje sebe, ale své zboží. Je obchodník a ví, že špína zisku nesvědčí. Chová se úplně stejně, jako když prodavač aut před příchodem zájemců umyje a naleští své mercedesy. Tento muž však neprodává mercedesy, nýbrž kozy. Popadne zvíře za rohy, zavleče je do vody a tam je drbe a drbe, až z něj vydrbe všechen prach Afriky. Do řeky vlezla šedá koza a vylézá koza bílá. Opodál ženy perou. Namočí prádlo, pak ho strašlivě zmlátí klackem a ono je zase jako nové. Prsy jim přitom tančí rozjívený kankán. Ženská nahota začíná na Nigeru až od pasu dolů. Tyhle obrázky se na březích stokrát opakují, ale Muhammad je nevnímá. Není na řece proto, aby koukal, ale aby dřel. Dělá tu nejtěžší práci. My na ni máme bagry. On má ruce, kýbl a plíce. Už vyměnil pirogu za nákladní piňasu a teď spolu se společníkem bidly tlačí prázdnou loď proti proudu.
Jako provazolezci napochodují po uzoučkém bortu k přídi, zapíchnou bidlo, v podřepu se do něj opřou, a jak loď poskočí kupředu, kráčejí napůl pozpátku k zádi tak, aby tlačili na bidlo co nejdéle. Je to těžký tělocvik, zkuste ho a budete mít za chvíli dost. Slunce žhne, ve stínu je víc než 45 stupňů, neboť duben a květen jsou v Mali nejteplejší měsíce roku. Ale na řece není stín. Položte ruku na plechový kbelík a žár vás kousne, jako když rafne krokodýl. Konečně je loď na místě. Dřina končí. A ještě větší dřina začíná. Na dně je písek.
Muhammad skáče do vody a Džibril mu podává kýbl přivázaný na laně. Muhammad se potápí ke dnu, nabere písek, a než Džibril kýbl vytáhne, je Muhammad už zase u hladiny a vydýchává se. Niger je tady, několik desítek kilometrů nad Bamakem, ostře zelený. Má barvu guinejských pralesů, v nichž našel jeho pramen český cestovatel Pařízek. Dál po proudu řeka nabere červený prach Sahelu a u Timbuktu písek Sahary. Muhammad a Džibril se střídají v tom, kdo bude bagrem a kdo jeřábem. Oddechují. Na loď se vejde tolik písku, co na nákladní auto. Zkuste naložit náklaďák kbelíkem. A zkuste se pro každý kbelík ještě potápět. Proč to děláš, Muhammade? "Protože není nic jiného," zní odpověď. "Jestli najdu jinou práci, tak toho nechám." Jakou práci bys chtěl? "Jakoukoliv. Všechno je lepší než tohle."
Když je loď plná, nasadí jí motýlí křídlo. Průsvitná plachta roztažená mezi dvěma bidly vypadá křehce a romanticky. Náklad písku později prodají za deset tisíc západoafrických franků, to je pět set korun. Chtějí-li si opravdu vydělat, měli by se otočit za den dvakrát. Večer padnou. Jídlo, pak sladký čaj z máty. Mohou si dovolit rychlou lásku, nejlevnější stojí asi 70 korun, ale většinou je dřív složí spánek. Muhammad by chtěl být aspoň rybářem a lovit ryby jako Ngolo. Ten má na první pohled příjemný život. Ráno vstane, skočí do pirogy a vyrazí na ryby. Snad ani nepropotí své staré tričko zvěstující Africe, že Juventus je fotbalovým "campione ďItalia", mistrem Itálie.
Niger je poblíž Bamaka široký asi jeden kilometr a Ngolo má v ramenech mezi nízkými travnatými ostrůvky rozhozeny tři sítě a několik vrší. Nijak nebádá nad tím, kam sítě umístit. Jemné rybářské finesy, jako jsou znalosti proudů a zátočin, zřejmě ryby v Nigeru neznají. Ngolo si přeje ulovit pořádného kapitána. Capitaine, to je obrovský okoun a vyhlášená pochoutka, která se servíruje ve všech restauracích kolem Nigeru. Chutná skvěle. Dnes ale Ngolo nemá štěstí. Vytahuje a zase nahazuje sítě a pořád nic. Jen obyčejné ryby. Být rybářem znamená žít z ruky do huby. "Něco se sní, něco prodám a za to koupím rýži," říká Ngolo. "Každý den je to stejné." Když neberou, nevypadá to z řeky jako velká tragédie. Na ostrovech rostou mangovníky, stačí si jen utrhnout. Všude jsou políčka a záhony. Lidé nabírají vodu z Nigeru do konví a kropí rajčata, salát, lilky, kukuřici, zelí a také tabák, neboť domovinka vyjde přeci jen levněji. Rybáři prodávají své úlovky trhovkyním přímo na břehu řeky. Ty sedí hned vedle na chodníku a odhánějí mouchy z afrických bratranců našich parem, kaprů a podouství. Kdo chce rybu, přijede autem a ani nemusí vystupovat. Může také koupit mouku. Je nasypaná všude na chodníku. Ženy ji drtí přímo na místě, jen pár metrů od řeky. Tlučou rytmicky dřevěnými tyčemi do hmoždířů a ve stejném tempu se bimbají hlavičky nemluvňat, které mají přivázané v uzlech na zádech.
Trh u Nigeru, to je Afrika v kostce. Nahá batolata se popelí v hlíně a starší děti honí s bičíky leguány. Přesný švih zvíře zabije a mrtvolka letí k dalším do krabice. Maso k večeři. Žena smlouvá se zákazníkem a přitom kojí dítě. Když chce jedna dívka poslat fotografii, napíše tuto adresu: Aiša Sidibé, prodavačka mouky, před budovou Centrální západoafrické banky, čtvrť U řeky, Bamako. Dvě ženy na jiném místě řeky se podivně potápějí pod vodu, spíš jen strkají hlavu pod vodu. Plechovkami sbírají písek, který vypadal při překládání z lodí. Každý frank je dobrý. Nejlevnější jídlo, rýže s arašídovou omáčkou, stojí 150 franků. A na to se dá vydělat i plechovkou. Dospělí se myjí, rybáři znovu kontrolují sítě, děti se cachtají jako stáda hrochů. Před časem se tady pod mostem objevil dokonce i opravdový hroch. A občas velká voda přinese i krokodýla. Proč taky ne, Bamako znamená "místo krokodýlů". Přeletí motýl, voda je stříbrná a zlatá, jak se do ní sklání slunce skrz větve rozsochaté větve baobabů. Pak zrudne západem a nakonec zčerná. Niger a lidé kolem mají za sebou další den.
MALI: NOVÝ MAGNET AFRIKY
Až jednou bude někdo psát dějiny turistiky v západoafrickém Mali, začne asi takto: Když se turistům přejedly obrázky zvířat na savanách v Keni, objevili úžasnou zemi - Mali. Mali, to je jiná Afrika, než jak ji turisté znají. Proto je to přitažlivá země. je určitě nejpřitažlivější zemí západní Afriky a současně velkým turistickým magnetem i z hlediska celého kontinentu. Míří tam skutečně ti, kteří již mají za sebou safari na pláních východní Afriky a nevidí důvod, proč jet za žirafami a antilopami ještě jednou. Na rozdíl od "klasických" afrických zemí, kam dosud jezdili cizinci, je bezpečné tak, že na mnoha místech může turista s batohem a místním průvodcem sám pochodovat bušem, aniž musel mít obavy, že narazí na lva či buvola. A hlavně: Mali je zemí mnoha atrakcí. Můžete plout na řece Niger, jezdit na velbloudech v dříve nedostupném Timbuktu, navštívit Dogony, lidi žijící primitivním životem ve svém dobrovolném vyhnanství na skalním útesu uprostřed země.
JAK SE TAM DOSTAT:
Jednoznačně s Air France. Spojení mezi Paříží a Bamakem je každý den tam i zpátky. Ráno nastoupíte na Ruzyni do letounu Air France do Paříže a odpoledne jste již v Mali.
CO PODNIKNOUT:
Turisté se pohybují podél Nigeru cestou z jihu na sever. Výchozím bodem je Bamako, odkud cestují do města Mopti, jež je centrem turistiky v Mali. Poblíž žijí již zmínění Dogoni a ve městě Djenné je unikátní obrovská mešita z bláta a hlíny, jejíž snímky bývají symbolem této části Afriky. Další velkou atrakcí je Timbuktu na prahu Sahary, kde žijí Tuaregové. Do Mali již podnikají cesty i některé české cestovní kanceláře. Pokud chcete cestovat na vlastní pěst, využijte na místě místní kanceláře A.T.S (telefon: 00223 224435, e-mail: ats@malinet.ml), jsou výkonní a spolehliví.
VÍZA:
To je trochu problém, nejbližší malijský konzulát je v Berlíně či v Moskvě (telefon 007095 9512784). V Bamaku se sice tvrdí, že vízum lze obdržet při příletu přímo na letišti, ale rozumnější bude na to určitě nespoléhat. V Mali bude zřejmě v dohledné době působit i český honorární konzul. Pozor, podmínkou vstupu je potvrzení o očkování proti žluté zimnici v mezinárodním očkovacím průkazu, úřady jej vyžadují na letišti okamžitě po příletu.
 Už je vypráno, teď si ženy naloží velké prádlo na hlavy, svolají děti a vyrazí domů |
