V šeru dávnověku věštila kněžna Libuše velikost Praze. A však sama dávala přednost jinému místu: tomu, kde - jak praví Kosmas - »řeka Cidlina tratí své jméno«.
Při jedné projížďce zde kněžna ukázala prstem a nařídila postavit »hrad a město«. Vše bylo hotovo během osmi měsíců a spokojená Libuše dala »hradu« jméno Libec a »městu« Libice a oznámila, že právě zde chce být pohřbena. Často tu prý pak pobývala. Tolik pověst. Malá obec na východě Čech však konkurovala »stověžaté matičce« nejen v bájích. Nebýt jedné z nejkrvavějších kapitol v našich dějinách, kdo ví, zda by právě zde nyní nesídlila vláda a parlament. Odtud v 10. století začal rod Slavníkovců přerůstat pražským Přemyslovcům přes hlavu, a byl proto nemilosrdně vyhlazen. Vlak jede z Prahy na místo činu jen o něco více než hodinu. A stojí jen chvíli na malém omšelém nádraží, odkud vedou značky: k hradišti, či k hradisku. Jde se po zelené. Možná právě tudy, cestou lemovanou nízkými domky, kolem evangelického kostela a vinárny U sportovce, postupoval přemyslovský voj, který ukončil libické sny o slávě, která se také mohla »dotknout hvězd«. Psal se rok 995 a byl pátek 28. září, na nějž právě připadalo 60. výročí zavraždění sv. Václava, když Libici překvapivě oblehli dobyvatelé. Obrana byla jen slabá. Slavníkovské vojsko se účastnilo výpravy císaře Oty III. proti pohanským Obodritům. Navíc suchý podzim zbavil hradiště přirozené ochrany, kterou mu skýtala blata živená Cidlinou a jejími slepými rameny. Nevelká posádka chránící početnou knížecí rodinu dokázala vzdorovat přesile jen dva dny a pak nastala jatka. Marně obránci žádali o odklad kvůli uctění sv. Václava. »Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav (jeho bratr a vrah),« odpověděli posměšně útočníci a jen co zdolali opevnění, začali s vražděním. Knížecí synové a jejich rodiny s dětmi marně hledali azyl v kostele. Ozbrojenci Boleslava II., zvaného Pobožný, neměli slitování. Zachovala se jen jména zabitých synů knížete Slavníka: Spytimír, Pobraslav, Bořej a Čáslav. Poté rychle padla i ostatní hradiska kdysi mocného rodu, který údajně ovládal celou východní polovinu Čech, jak ukazuje mapa v Slavníkovské pamětní síni na místním úřadě. Vraždění přežili jen Slavníkovci, kteří byli v té době mimo hranice právě zceleného státu: vládnoucí kníže Soběslav, který zahynul ve službách polského Boleslava Chrabrého při jeho pokusu ovládnout Prahu, sv. Vojtěch - »první Čech Evropan« , který se vydal na sebevražednou misi k pohanským Prusům a jeho nevlastní bratr, levoboček Radim, který se stal prvním polským arcibiskupem. Osud samotné Libice byl zpečetěn. Už nikdy neobnovila slávu druhého centra země. Stala se jen svědkem dalšího vraždění - to když si Přemyslovci vyřídili ve 12. století účty s Vršovci, kteří dostali Libici za účast na tažení proti Slavníkovcům. Vršovci dávají na rozdíl od Slavníkovců o sobě vědět a to na V elký pátek, kdy se ozývá z hlubin země dunění. Kdysi tu lidé také vídali jako bílou paní samotnou kněžnu Libuši, která se proměňovala ve zlatou kachnu. Dnes - nebýt značek a výpravných informačních tabulí - by každý přehlédl mírnou terénní vlnu, která se na kraji Libice zvedá nad okolní políčka. Dřív stálo hradiště s předhradím vlastně na dvojitém ostrově obklopeném mokřinami a obkrouženém tříkilometrovým opevněním. Asfaltová cesta kopíruje původní hlavní přístupovou cestu kolem naznačených základů strážní věže, která hlídala takzvanou Libušinu bránu. Kousek dál zůstaly jen obrysy základů slavníkovského kostela a pozdějšího přemyslovského knížecího paláce. Země toho však vydala víc. »Nemůžeme si na vlastní zahradě upšouknout, aniž by o tom nevěděli archeologové,« říká jeden ze starousedlíků, který je podobně jako všichni libičtí archeologem z donucení. Téměř pokaždé, když je totiž nutný nějaký hlubší výkop kvůli základům nebo pro vyhloubení studně, objevují se nové a nové stopy kdysi rozkvétajícího sídliště, které udržovalo rozsáhlé kontakty s okolním světem. Zatímco vlastní vnitřní hradiště, kde žil knížecí rod, nepřekryla pozdější výstavba, celé předhradí zůstává ukryto pod dnešní Libicí. Dochovaly se šperky, meče, mince i pohřební stéla z hrobu vznešené ženy s latinským nápisem »nejjasnější dívka«. Odhaleny byly i základy řady budov: stály tu kovárny, hrnčířské dílny a mincovna, která především byla trnem v oku Přemyslovcům. Příběh konce Slavníkovců totiž trochu naplňuje přísloví, že za vším jsou peníze. Zakladatel rodu kníže Slavník, spřízněný s Přemyslovci sňatkem s Přemyslovnou Střezislavou, chtěl také podíl na zisku z ražby mincí a začal proto podle všeho tajně razit nekvalitní kopie přemyslovských denárů. V roce 981 však kníže Slavník umírá a vlády se ujímá jeho syn Soběslav, který už nekopíruje, ale vydává vlastní měnu. První oficiální minci vydává na počest svého bratra Vojtěcha, který se se souhlasem Přemyslovců stává v roce 982 pražským biskupem. Svár mezi spřízněnými rody narůstá. V roce 987 navíc umírá kněžna Střezislava a mizí poslední pojítko mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Soběslav úporně razí své mince (jejich množství dosáhlo podle odhadů až úctyhodných 70 000) a zobrazuje na nich orla útočícího na kořist a ruku s dýkou - což odborníci považují za přímou politickou výhružku. Nakonec se na minci objevuje Soběslavova podobizna s korunou, což museli Přemyslovci vzít jako hozenou rukavici...
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Do Libice jezdí každou hodinu vlak a ačkoli je to jen malá stanice, projíždí jich městečkem celá řada. Jízdné přijde na 44 až 50 korun.
CO SI PROHLÉDNOUT
Pamětní síň Slavníkovců, která přibližuje rozkvět a pád hradiště a také dokumentuje dlouhodobé archeologické výzkumy, je během roku otevřena hlavně ve všední dny a skrývá se v budově místního obecní úřadu. Klíče má kulturní referentka, která vás ochotně provede.
KDE SE NAJÍST
Místní pohostinství se vyznačují sice socialistickým designem, ale ten doprovázejí i ceny z doby »krále Holce« a přinejmenším smažený sýr tu dělají lepší než v Praze.
CO DALŠÍHO NAVŠTÍVIT
Návštěvu Libice můžete spojit s procházkou po okolí. Nedaleko je například mystický vrch Oškobrh, který si v ničem nezadá s Blaníkem.
Při jedné projížďce zde kněžna ukázala prstem a nařídila postavit »hrad a město«. Vše bylo hotovo během osmi měsíců a spokojená Libuše dala »hradu« jméno Libec a »městu« Libice a oznámila, že právě zde chce být pohřbena. Často tu prý pak pobývala. Tolik pověst. Malá obec na východě Čech však konkurovala »stověžaté matičce« nejen v bájích. Nebýt jedné z nejkrvavějších kapitol v našich dějinách, kdo ví, zda by právě zde nyní nesídlila vláda a parlament. Odtud v 10. století začal rod Slavníkovců přerůstat pražským Přemyslovcům přes hlavu, a byl proto nemilosrdně vyhlazen. Vlak jede z Prahy na místo činu jen o něco více než hodinu. A stojí jen chvíli na malém omšelém nádraží, odkud vedou značky: k hradišti, či k hradisku. Jde se po zelené. Možná právě tudy, cestou lemovanou nízkými domky, kolem evangelického kostela a vinárny U sportovce, postupoval přemyslovský voj, který ukončil libické sny o slávě, která se také mohla »dotknout hvězd«. Psal se rok 995 a byl pátek 28. září, na nějž právě připadalo 60. výročí zavraždění sv. Václava, když Libici překvapivě oblehli dobyvatelé. Obrana byla jen slabá. Slavníkovské vojsko se účastnilo výpravy císaře Oty III. proti pohanským Obodritům. Navíc suchý podzim zbavil hradiště přirozené ochrany, kterou mu skýtala blata živená Cidlinou a jejími slepými rameny. Nevelká posádka chránící početnou knížecí rodinu dokázala vzdorovat přesile jen dva dny a pak nastala jatka. Marně obránci žádali o odklad kvůli uctění sv. Václava. »Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav (jeho bratr a vrah),« odpověděli posměšně útočníci a jen co zdolali opevnění, začali s vražděním. Knížecí synové a jejich rodiny s dětmi marně hledali azyl v kostele. Ozbrojenci Boleslava II., zvaného Pobožný, neměli slitování. Zachovala se jen jména zabitých synů knížete Slavníka: Spytimír, Pobraslav, Bořej a Čáslav. Poté rychle padla i ostatní hradiska kdysi mocného rodu, který údajně ovládal celou východní polovinu Čech, jak ukazuje mapa v Slavníkovské pamětní síni na místním úřadě. Vraždění přežili jen Slavníkovci, kteří byli v té době mimo hranice právě zceleného státu: vládnoucí kníže Soběslav, který zahynul ve službách polského Boleslava Chrabrého při jeho pokusu ovládnout Prahu, sv. Vojtěch - »první Čech Evropan« , který se vydal na sebevražednou misi k pohanským Prusům a jeho nevlastní bratr, levoboček Radim, který se stal prvním polským arcibiskupem. Osud samotné Libice byl zpečetěn. Už nikdy neobnovila slávu druhého centra země. Stala se jen svědkem dalšího vraždění - to když si Přemyslovci vyřídili ve 12. století účty s Vršovci, kteří dostali Libici za účast na tažení proti Slavníkovcům. Vršovci dávají na rozdíl od Slavníkovců o sobě vědět a to na V elký pátek, kdy se ozývá z hlubin země dunění. Kdysi tu lidé také vídali jako bílou paní samotnou kněžnu Libuši, která se proměňovala ve zlatou kachnu. Dnes - nebýt značek a výpravných informačních tabulí - by každý přehlédl mírnou terénní vlnu, která se na kraji Libice zvedá nad okolní políčka. Dřív stálo hradiště s předhradím vlastně na dvojitém ostrově obklopeném mokřinami a obkrouženém tříkilometrovým opevněním. Asfaltová cesta kopíruje původní hlavní přístupovou cestu kolem naznačených základů strážní věže, která hlídala takzvanou Libušinu bránu. Kousek dál zůstaly jen obrysy základů slavníkovského kostela a pozdějšího přemyslovského knížecího paláce. Země toho však vydala víc. »Nemůžeme si na vlastní zahradě upšouknout, aniž by o tom nevěděli archeologové,« říká jeden ze starousedlíků, který je podobně jako všichni libičtí archeologem z donucení. Téměř pokaždé, když je totiž nutný nějaký hlubší výkop kvůli základům nebo pro vyhloubení studně, objevují se nové a nové stopy kdysi rozkvétajícího sídliště, které udržovalo rozsáhlé kontakty s okolním světem. Zatímco vlastní vnitřní hradiště, kde žil knížecí rod, nepřekryla pozdější výstavba, celé předhradí zůstává ukryto pod dnešní Libicí. Dochovaly se šperky, meče, mince i pohřební stéla z hrobu vznešené ženy s latinským nápisem »nejjasnější dívka«. Odhaleny byly i základy řady budov: stály tu kovárny, hrnčířské dílny a mincovna, která především byla trnem v oku Přemyslovcům. Příběh konce Slavníkovců totiž trochu naplňuje přísloví, že za vším jsou peníze. Zakladatel rodu kníže Slavník, spřízněný s Přemyslovci sňatkem s Přemyslovnou Střezislavou, chtěl také podíl na zisku z ražby mincí a začal proto podle všeho tajně razit nekvalitní kopie přemyslovských denárů. V roce 981 však kníže Slavník umírá a vlády se ujímá jeho syn Soběslav, který už nekopíruje, ale vydává vlastní měnu. První oficiální minci vydává na počest svého bratra Vojtěcha, který se se souhlasem Přemyslovců stává v roce 982 pražským biskupem. Svár mezi spřízněnými rody narůstá. V roce 987 navíc umírá kněžna Střezislava a mizí poslední pojítko mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Soběslav úporně razí své mince (jejich množství dosáhlo podle odhadů až úctyhodných 70 000) a zobrazuje na nich orla útočícího na kořist a ruku s dýkou - což odborníci považují za přímou politickou výhružku. Nakonec se na minci objevuje Soběslavova podobizna s korunou, což museli Přemyslovci vzít jako hozenou rukavici...
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Do Libice jezdí každou hodinu vlak a ačkoli je to jen malá stanice, projíždí jich městečkem celá řada. Jízdné přijde na 44 až 50 korun.
CO SI PROHLÉDNOUT
Pamětní síň Slavníkovců, která přibližuje rozkvět a pád hradiště a také dokumentuje dlouhodobé archeologické výzkumy, je během roku otevřena hlavně ve všední dny a skrývá se v budově místního obecní úřadu. Klíče má kulturní referentka, která vás ochotně provede.
KDE SE NAJÍST
Místní pohostinství se vyznačují sice socialistickým designem, ale ten doprovázejí i ceny z doby »krále Holce« a přinejmenším smažený sýr tu dělají lepší než v Praze.
CO DALŠÍHO NAVŠTÍVIT
Návštěvu Libice můžete spojit s procházkou po okolí. Nedaleko je například mystický vrch Oškobrh, který si v ničem nezadá s Blaníkem.
